Gene Hackman

„Rozdíl mezi zbabělcem a hrdinou je jeden krok stranou.“

Eugene Allen Hackman se narodil v Kalifornii. Otec i dědeček pracovali jako žurnalisté, maminka jako servírka. Rodina se celkem často stěhovala, až zakotvila v Danville v Illinois, kde otec konečně získal trvalou práci v místních novinách.

Gena od malička fascinovali zpěváci, tanečníci a svět filmu. Když uviděl první film, rozhodl se, že se stane hercem. Miloval Jamese Cagneyho a chtěl být jako on. Jeho matka si přála, aby se stal hercem, aby ho někdy mohla vidět na stříbrném plátně. Bohužel se slávy svého syna nedožila, zemřela při požáru v roce 1962.

Když bylo Genovi 13 let, otec beze slova opustil rodinu. O 3 roky později se svoji matku a o 12 let mladšího bratra po nezdaru v lásce rozhodl opustit i Gene a nechal se odvést k U.S. Marine Corps. Při odvodu námořníkům lhal o svém věku, takže na své sedmnácté narozeniny již byl mariňákem. Jak sám říká, nechtěl zbytečně čekat s nástupem k armádě. Většinu času sloužil jako radista v Číně v Čching-tao a Šangaji. Jeho vojenská kariéra skončila na Havaji. Po nehodě na motorce, při níž si zlomil pravou nohu, levé koleno a pravé rameno, mu do kolene musely být voperovány šrouby,  proto byl ze zdravotních důvodů z armády propuštěn.

Po ukončení aktivní služby se protloukal v různých krátkodobých zaměstnáních v New Yorku. Jako pomocný režisér pracoval v televizi i rozhlase, se kterým měl zkušenosti již z armády, pracoval v lékárně. Dělal portýra i stěhováka. Nejhorší se mu zdála práce v budově Chrysler, kde přes noc leštil kožený nábytek. V roce 1956 se Hackman oženil s bankovní úřednicí Fay Maltese, se kterou má syna a dvě dcery.

Stále ho lákalo herectví, tak se vydal zpět do svého rodného státu a přihlásil se na hereckou školu Pasadena Playhouse College of Theatre Arts, kde se setkal se svým budoucími výbornými kamarády Dustinem Hoffmanem a Robertem Duvallem. Hackmana s Hoffmanem vyhodnotil jejich učitel jako ty, kteří mají nejmenší šanci na úspěch.

Hackman se ale nevzdal, vrátil se zpět do New Yorku a začal studovat herectví u George Morisona. Začal hrát divadlo, občas zabrousil do televize a v roce 1961 si jej konečně povšimnul i film, dostal roličku policisty v Mad dog Coll. Jeho kariéru však odstartovala až druhá drobná filmová role. Ve snímku Roberta Rossena Lilith se v roli Normana setkal s Warrenem Beattym. Tomu utkvěl modrooký dobře stavěný kolega natolik v paměti, že přesvědčil Arthura Penna, aby do role Clydova bratra ve filmu Bonnie a Clyde obsadil Hackmana. Ten byl za roli Bucka nominován na Oscara. Po své první nominaci už neměl Hackman nouzi o další nabídky na filmové role.

V roce 1969 si zahrál ve svém jediném sci-fi Zajati vesmírem a také poprvé spolupracoval s Johnem Frankenheimerem, a to na filmu The Gypsy moth. Jako velký milovník akrobatického létání, jemuž se začal věnovat při natáčení snímku Havaj, si zde zahrál „alespoň“ parašutistu. Komorní drama o vztahu otce a dospělého syna Nikdy jsem nezpíval svému otci  vyneslo Hackmanovi další nominaci na Oscara.

Byla to jeho druhá neproměněná nominace a opět za vedlejší roli. Gene Hackman zoufale potřeboval hlavní roli. Když William Friedkin hledal představitele Pepka Doyla, Hackman pro něj byl až poslední možností. Hackman chtěl hlavní roli, Friedkin měl malý rozpočet a musel šetřit. Pánové si tedy zbyli a za silných porodních bolestí zrodili Francouzskou spojku. Již třetí den spolu narazili na Hackmanovy limity, Hackmanovi vadilo násilné chování jeho postavy. Když měl udeřit na záchodcích černošského spolupracovníka, měl strach, že mu ublíží. Na výsledku to bylo znát, scénu museli později přetočit.

Mezitím byl však Hackman nucen obětovat část své sebúcty, když mu Friedkin během natáčení uštědřil pořádný políček. Facka pomohla a Hackman konečně začal hrát tak, jak si režisér představoval. Kvůli malému rozpočtu si pro jednu z nejdelších filmových automobilových honiček štáb nevyřídil ani povolení. Kaskadér Hicman sedl do vozu a s nohou na plynu projel asi 70 bloků v plném provozu s Friedkinem a kamerou na zadním sedadle. Zbytek si odřídil sám Hackman. Když dojde ke střetu s jiným vozidlem, je za volantem právě Gene Hackman. Překvapivě všichni přežili. Možná i to sehrálo roli v další adrenalinové lásce Hackmana, který se pak dlouhodobě účastnil automobilových závodů.

Ale to samozřejmě nebylo to nejdůležitější, co mu přinesla Francouzská spojka. Za svoji první hlavní roli byl nominován na Oscara a uspěl. Zlatý Globus, BAFTA, NYFCC, ceny se hrnuly ze všech stran a s nimi raketový vzestup slávy.

Sedmdesátá léta byla bohatá na katastrofické filmy, v jednom z nich se tedy musela objevit i nová hvězda. Za roli reverenda Scotta v Dobrodružství Poseidonu  získal Hackman svoji další cenu od Britské akademie. Jak se se svými kolegy shodnul, bylo to fyzicky nejnáročnější natáčení. Valnou většinu nebezpečných scén dělali herci sami pouze za dozoru kaskadérů. Hackman se natolik rozjel, že chtěl sám realizovat úplně vše. K jeho velké nelibosti mu Irwin Allen zakázal závěrečný téměř desetimetrový skok do vody s hořícím olejem.

Jeho schopnost ujmout se i fyzicky náročných a nebezpečných scén mu v následujících letech přinesla několik rolí v akčních filmech. On však chtěl prokázat, že je především charakterní herec. Velké zklamání mu přivodil komerční neúspěch filmu Strašák. Sám má postavu Maxe rád, protože ji, jak říká, mohl nejlépe propracovat, jelikož se natáčelo kontinuálně. Navíc si s Pacinem velice užili přípravu na film, když se spolu toulali ulicemi San Francisca. Ve špinavých hadrech chtěli navštívit místní pobočku Armády spásy. Není známo, co si o nich pomyslel pán, který jim k ní vysvětloval cestu a oba je poznal.

Přichází rok 1974 a do kin jde snímek Rozhovor. Hackman se na spolupráci s Coppolou velice těšil, nejen proto, že Coppolu považuje za nesmírně inspirativního, ale také proto, že Harry Caul byl přesný protipól tvrdých drsňáků, kam byl zaškatulkován. Hackman byl vždy perfekcionista, a tak se pro Rozhovor naučil hrát na saxofon skladby, které ve filmu zazní.

V roce 1974 si Hackman udělal ještě jednu radost. Když se zmínil během hry tenisu Genu Wilderovi, že by si rád zahrál v nějaké komedii, obratem dostal drobnou roli slepce ve filmu Mladý Frankenstein.

Kvůli Francouzské spojce II Hackman věnoval dlouhý čas přípravě a studoval reakce narkomanů během abstinence. Pokračování však zdaleka nedosáhlo úspěchu jako původní film, přestože Hackman dal do své práce opět všechno. Při dlouhém běhu přes Marseille se ozvalo jeho staré zranění kolene. Jak podotýká, nebylo ani nutné, aby hrál Doylovy bolestivé grimasy, všechny jsou autentické.

I když neměl nouzi o práci, dostal se do finančních potíží. Následujících několik let utápěl svůj talent ve filmech, jejichž kvalita je značně pochybná. Jak sám přiznává, bral role podle výše honoráře. A tak odmítl roli ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem a přijal nabídku na roli v komerčně úspěšné Šťastné dámě.  K některým filmům nečetl před natáčením ani scénář. Svoji roli v Dominu se učil až při líčení. Jakmile začal mít problémy s alkoholem, rozhodl se, že ukončí svoji filmovou kariéru. Jeho rozloučením se světem filmu měl být snímek Superman. Když se dostavil na natáčení a uviděl Reeva v kostýmu, dospěl k závěru, že jeho účast v tomto filmu je stejně uměleckou sebevraždou a konec kariéry je tedy nevyhnutelný. Padoucha Lexe Luthora však pojal s takovou grácií, že je mnoha fanoušky dodnes adorován. Způsob, jakým se produkce zachovala k režisérovi Donnerovi při natáčení druhého dílu Supermana, utvrdil Hackmana v tom, že jeho rozhodnutí odejít je správné.

Oznámil odchod a začal si užívat rodiny, tenisu a malování. V roce 1981 ze staré známosti kývnul na malou roli Warrenu Beattymu ve filmu Rudí. Jeho velký návrat před filmovou kameru se měl uskutečnit díky snímku Celou dlouhou noc. Bohužel se filmu ujal nezkušený režisér, těsně před zahájením natáčení byla přeobsazena hlavní ženská role a kvůli nově dosazené Streisand byl i přepsán scénář. Barbra Streisand byla oprávněně nominována na cenu za nejhorší herecký výkon. Velký Hackmanův návrat se nekonal.

Hackman změnil agenta a začal dostávat nabídky na umělecky zajímavé snímky. Ve filmu Pod palbou si zahrál novináře, kterým se sám nikdy nestal, i když se žurnalistiku pokoušel studovat. Ve filmu Eureka skloubil obyčejného muže s magnátem, který dosáhl svého cíle a nyní zoufale hledá životní náplň. V roce 1985 se objevil ve filmu Dvakrát za život, kritikou oslavovaném snímku, který se však setkal s komerčním neúspěchem.

Následující rok Hackmanovi přinesl roli trenéra Dala v Hráčích z Indiany. Hackman se po třicetiletém manželství rozvedl a opět potřeboval peníze. Proto přijal roli Dala, až později si uvědomil, že poprvé bude natáčet v blízkosti svého bývalého domova. Příběh malé školy, jejíž hráči vyhrají celostátní turnaj v basketbalu, je dodnes v zámoří velmi populární.

Larry ze snímku Woodyho Allena Jiná žena bývá označován za Hackmanovu nejněžnější roli. A přichází další nominace na Oscara, tentokrát za roli vyšetřovatele FBI Andersona ve filmu Hořící Mississippi. Anderson, stejně jako Hackman, pochází z malého jižanského města. Tudíž chápe problémy místních a zná jejich postoje. Jeho znalost prostředí je některými diváky mylně interpretována jako sklony k rasismu. Hackman dává svému Andersonovi nejen tvář drsňáka, který se s lumpy rozhodně nemazlí, ale také něžného romantika, který trhá květiny pro ženu, jež se mu líbí.

Hackman zakoupil práva na nejprodávanější knihu roku „Mlčení jehňátek“. Rozhodl se, že bude ve filmu nejen hrát, ale také ho bude režírovat. Po čase však dospěl k závěru, že na další film plný násilí již nemá žaludek a projekt ukončil.

Hackman soupeřil s Jamesem Brownem o titul „nejpracovitější herec“. Točil tři i čtyři filmy ročně. Po dokončení akčního filmu Nebezpečný útěk, v němž se bez ohledu na věk opět odmítl nechat zastupovat kaskadérem, chtěl odjet do Portlandu. Již několikátý den se necítil dobře, když nasedl do vozu, potíže se začaly zhoršovat. Špatně se mu dýchalo, nechtěl zkolabovat někde po cestě, a tak se vrátil zpět do hotelu. Vzpomněl si, co mu v dětství říkala maminka, když jdeš k lékaři, měj vždy čisté prádlo. Dal si sprchu, vzal si oblek, prý aby ho na pohotovosti neignorovali, a vyrazil do nemocnice. Tam mu diagnostikovali infarkt. Po angioplastice byl nucen zvolnit tempo, což vydržel celé dva roky. Ale k akčnímu filmu už se nevrátil, Nebezpečný útěk je poslední, ve kterém Hackman hrál.

V roce 1991 se Hackman podruhé oženil, vzal si Betsy Arakawu, se kterou se seznámil ve fitness centru, v němž on byl členem a ona zaměstnankyní.

Rok 1992, Clint Eastwood uhovořil Gena Hackmana na roli brutálního šerifa Daggetta a hned z toho byl další Oscar za vedlejší roli ve snímku Nesmiřitelní. Jako milovník Grishama nemohl Hackman odmítnout roli ve filmu Firma.

Po Nesmiřitelných následovala série westernů, ale žádný z nich už nedosáhl úspěchu Eastwoodova filmu. S tím se rozhodl znovu spolupracovat na snímku Absolutní moc, v němž je Eastwood coby zloděj nechtěně přítomen vraždě milenky prezidenta ztvárněného Hackmanem. Hackman se rád nechal režírovat Eastwoodem, protože Clint jako herec prý nejlépe ví, co herci ke své práci potřebují. V roce 1998 vznikl film Nepřítel státu. Snad proto, že v něm Hackman hraje experta na odposlechy, bývá označován jako pokračování Coppolova Rozhovoru. Ale již při letmém pohledu na oba snímky je zřejmé, že tyto filmy jsou od sebe na hony vzdáleny.

Byť se Hackman dlouhodobě držel zásady, že herec má hrát a neplést se do jiných filmových profesí, u filmu Podezření udělal výjimku a pracoval zde i jako výkonný producent.

Hackman se pomalu začal chystat do důchodu a rozhodl se, že už skutečně přibrzdí. Opět to nevyšlo. V roce 2001 se objevil rovnou v 5 filmech. V Mexičanovi měl pravda tak malou roli, že mu bylo žinantní za ni požadovat honorář. Ale ve snímku Za nepřátelskou linií je druhým mužem filmu a v Poslední loupeži má hlavní roli. Nelze se tedy divit, že zpočátku dosti zarputile odmítal nabídku Wese Andersona na roli Tenenbauma, který ji psal přímo pro Hackmana. Anderson musel Hackmanovi slíbit, že to bude pohodová, jednoduchá role v komedii. Ukázalo se, že tak úplně jednoduchá role to nebyla, Hackman byl unavený a začal si vylívat z únavy pramenící vztek na Andersonovi. Na výsledném produktu, kterým je Taková zvláštní rodinka, ovšem jejich spory rozhodně znát nejsou.

V roce 2003 se Gene Hackman konečně před kamerou sešel se svým kamarádem Dusty Hoffmanem v soudím dramatu podle Grishama Porota. Ironií osudu neměli podle původního scénáře společnou ani jednu scénu. Ta byla dopsána až dodatečně a vzniknul tak slavný rozhovor dvou právníků na toaletě o morálce. Ve stejném roce obdržel Gene Hackman Zlatý glóbus za celoživotní dílo.

Se světem filmu se Hackman rozloučil komedií Starosti starosty. Komedií, která byla diváky přijata velmi vlažně. Jenže co naplat, špatný režisér a partner, který se etabloval na poli sitcomů, odradí i největší fanoušky Gena Hackmana.

Gene Hackman se nerad dívá na filmy, v nichž hrál, některé vůbec neviděl. Dle jeho slov je stále ten jednadvacetiletý kluk, který vidí na obrazovce svého dědu s dvojitou bradou, ustupujícím čelem a váčky pod očima.

7. července 2004 oznámil v Show Larryho Kinga svůj odchod do důchodu. Nadále se věnuje malování impresionistických obrazů. Vždy rád kreslil i během natáčení, když měl chvíli volna, kreslil členy štábu a herce.

Kromě malování se věnuje i psaní. Společně s Danielem Lenihanem napsal tři historicko-dobrodružné knihy, které vyšly v letech 2004–2008. Workoholik Hackman nedokáže přestat tvořit ani po osmdesátce. Samostatně vydal další dvě knihy. Srovnává psaní s hraním a se smíchem dodává, že si musel najít něco příhodnějšího pro svůj pokročilý věk, něco, kde nemusí pracovat v noci, v každém počasí, nemusí nikam jezdit a může spát ve své posteli.

Přesto se občas dá zlákat k výjezdu mimo domov, naposledy když jako vypravěč namluvil dokument o mariňácích We, the Marines.

Kateřina "Snorlax" Horáková