Dámy a páni, finálna verzia

Naprosto geniální záležitost, u které jsem oněměl úžasem a vydechl překvapením - přesně něco takového jsem si už před léty vysnil v literatuře (jaké by to asi bylo vytvořit knihu, která by celá sestávala výhradně z citací jiných knih, které by na sebe smysluplně navazovaly), a najednou se úplnou náhodou dostanu k někomu, kdo to realizoval ve filmu. Takový nápad samozřejmě není bez rizika - v tomto konkrétním případě jsem se velmi obával o uhlídání správné délky jednotlivých záběrů, přehnaného výskytu notoricky známých scén či opakování různých scén ze stejného filmu - Pálfi naštěstí vše ukočíroval naprosto brilantně, délka jednotlivých záběrů správně kolísá a nikdy nepřesáhne několik vteřin, takže žádný záběr na sebe nestrhává zbytečně velkou pozornost a výsledný dojem z filmu je velmi dynamický a osvěžující; notoricky známé scény se zde takřka nevyskytují - výběr scén a záběrů z jednotlivých filmů je naopak velmi promyšlený a ukazuje překvapující podobnosti mezi jednotlivými filmy, které - navzdory tomu, že jsou časově i tematicky zcela rozdílné - často obsahují neuvěřitelně podobné scény; a nepotvrdila se ani má obava, že by se opakovaly scény ze stále stejných filmů nebo že by Pálfi pracoval jen s filmovým mainstreamem - tomu prvnímu předešel pravidlem na zahrnutí maximálně dvou záběrů od stejného režiséra (s výjimkou Lynche) a tomu druhému skutečně pestrým výběrem z filmů od tak rozdílných tvůrců, jako Kar-wai Wong, Rainer Werner Fassbinder či Michelangelo Antonioni, abych jmenoval alespoň tři své oblíbence, které za mainstream nelze považovat ani omylem. Fanoušky českého filmu může potěšit, že se zde objeví i záběry z několika českých filmů. Při naběhnutí závěrečných titulků, kde jsou všechny použité filmy vypsány, jsem si s velkou chutí očima prolítával jejich přehled a s uspokojením konstatoval, že jsem většinu filmů identifikoval správně - tenhle "film" je něco jako splněný sen každého cinefila, a spolu s podobně geniálním snímkem The Artist je to asi nejhezčí pocta filmovému umění, jakou znám. (27.05.2015)

Abych pravdu řekl, nevím, jak začít. Asi takto; nikdy jsem se netajil tím, že jsem cynická bestie, která dokáže humorovat i v případě té nejhorší tragédie, takže mě romantické záležitosti jen málokdy opravdu osloví, ale Maďaři se mi opravdu umí dostat pod krunýř. Jejich Testről és lélekről mám už nějaký čas v desítce oblíbených filmů a dnes mě dokonale dostali touto záležitostí. Tohle byla krása. Byla radost sledovat tuto filmovou koláž na téma láska a Finové od Balatonu zase jednou naplno ukázali, že umí. Já nejsem filmař, jsem jen laický divák, ale tipoval bych, že je asi snazší natočit nový film, než jej poskládat z takového množství již hotového materiálu tak, aby celé dílo dávalo smysl. Něco takového jsem ještě nikdy neviděl a myslím, že už ani neuvidím. Maďaři dokázali vzdát z jedné vody načisto poctu světovému filmu, celému davu herců a hereček, a ještě dát dohromady film o lásce, kterým mě fakt ohromili. Věru, o mocný zážitek se mi postarali filmaři z puszty. / Poučení: Některé nápady dokáží zavařit i nůžky. (20.03.2023)

Na divákovu počáteční otázku „kam mě to berete režisére?“, G. Pálfi (ne)jednoznačně odpovídá...na malou (filmovou) nostalgickou procházku. _Upřímně, celou první třetinu snímku, jsem se (neoprávněně) strachoval, aby se to nezvrtlo, v chladnou poznávačku bez emocí, zneužívající filmové klasiky, abych posléze definitivně rezignoval na vše a nechal se (včetně mého cynického já) volně unášet emotivním příběhem, starým jako lidstvo samo. _Názorný příklad toho, že v jednoduchosti je krása resp. síla a zejména ukázka, jak počáteční handicap přetavit v přednost. Říkám to pořád, nedostatek financí podporuje resp. podněcuje tvůrčí svobodu a představivost. Úsměvné, hravé, sympaticky drzé, překvapivě pospolu držící a inovativní, kdy Pálfi využívá (neplést si se zneužívá) klasické scény, následně je používá v jiných situacích a tím jim (i s vydatnou pomocí překvapivě voleného hudebního doprovodu) dává nový, netušený rozměr a spojuje (na první pohled) neslučitelné. Nic na tom nemění ani skutečnost, že mé (filmové) snění, by bylo, v dosti případech, od režisérova, odlišnější. Nevadí. I v tom tkví totiž kouzlo resp. síla Pálfiho experimentálního, podnětného snímku. Divák si do té mozaiky, může dosazovat „ty svoje“ snímky, postavy, scény.... a utvářet si tak, svůj final cut. 90% (03.03.2015)

Koláž sestříhaná ze stovek záběrů různých filmů. Vlastně tam je snaha i o dějovou návaznost, ačkoliv to nemůže zcela sedět. Někdo o Final Cutu mluví jako o lahůdce pro filmové fajnšmekry. Je sice pěkné koukat na tuhle koláž tak 20 minut, ale pak to začne docela nudit. Přirozeně to zůstává povrchní podívanou. Slepencem viděných útržků bez hlubší kontinuity. Popisek a některé komentáře film dělají zajímavější a nešetří s chválou. Ta je přehnaná. Já proti tomuhle "filmu" nic nemám. Vlastně by to mohl sestříhat každý, pokud by tomu chtěl věnovat čas a měl nakoukáno. Asi by to ale byla zbytečná ztráta času, když z toho nic moc nemůže být. (19.04.2020)

Keď po niekoľkých záberoch viete, že film ohodnotíte plným počtom. A to vás v každej minúte prekvapí niečím novým alebo vtipným. A zároveň ide o dôkaz, že každý kvalitný režisér by mal mať toho veľa napozeraného a že každý poctivý divák tiež. Pálfi vytvoril niečo, čo je neopakovateľné a čo by mohol ďalej rozvíjať iba on sám, pretože niekto iný by bol považovaný za plagiátora. Tým myslím, že by takýmto spôsobom mohol nakrútiť napríklad akčný film, sci-fi, či horor, alebo ľubovoľný žáner. Častokrát poteší dokonale vtipná juxtapozícia, ako napríklad v prípade Basic Instinct + Psycho. (18.11.2023)