Klajnik

O celé kauze i Alexu Jonensovi jsem samozřejmě věděl, ale nic z toho sjem pořádně nesledoval. Teď jsem si to chtěl dohnat, ale dokument je to poměrně nezáživnej a roztahanej, ačkoliv se zaobírá převážně jen soudními líčeními, což je málo. Navíc je to konceptuálně i esteticky tak obyčejný, že se nedivím, že lidi radši budou koukat na Jonese. nejzajímavější jsou nějaké okolnosti celého případu a přesah celého problému se svobodou projevu, jenž bývá zneužívána takovými tlučhuby s megafonem. Samozřejmě chápu, že AJ není třeba věnovat víc pozornosti, než se mu dostává, ale to, jak rodiče vzpomínají na své děti a jak o nich prohlašují, že byli plní lásky, mě fakt nezajímá. Zajímá mě, jestli je americké právo schopno učinit Jonesovi přítrž. Dokument ovšem končí tím, že Jones odškodnění obětem stále nezaplatil a jeho infoWars stále vysílá. Takže fraška. V antickém řecku by byl vyobcován jako nákaza obce. To Jones přesně je. Rozkladnný živel, který bude vydělávat na lžích dokud mu to bude umožněno. Žádné projevy soucitu, žádné svědomí, žádná sebereflexe - jen lži, popírání a pochybný byznys. Nekteří lidi si nemůžou pomoci. Asi je to patalogickej případ, ale vlastně je jedno, kým je. Důležitý je, že jiný nebude a taky to, jaký má jeho jednání dopad. Svoboda projevu zní suprově supr, ale věci nebývají tak jednoduché a každá svoboda je také o zodpovědnosti. Měla by tu být nějaká tolerance, ale to, co dezinformátoři předvádí, je už za hranou. Názory lidí lze ovlivňovat jak represí projevu tak jeho neregulovaným proudem. Lidi nejsou roboti. Nelze se spoléhat na jejich důsledný kritický rozbor každé jedné problematiky. Většina z nich není moc bystrá, ale zato je líná a zaujatá. A přiznat chybu bývá také o to těžší, o kolik se jedinec provinil. Když někdo roky říká ty nejhorší lži, tak už si nemůže dovolit udělat krok zpátky, protože by ho to uvrhlo ve zmar, trapnost i rozhodilo by to celou jeho identitu. Má snad tohle někdo zapotřebí? Americká ústava byla sepsána v době, kdy žádné sociální sítě neexistovaly. Principiálně lpění na bezvýhradnosti je destruktivní. Náš svět utváří i to, co si o něm myslí ostatní. Proto je důležité, aby lidi byli v kontaktu s realitou. Pomluva, která jedince poškodí, je přeci taky žalovatelná, tak proč si státy nechávají rozesírat obyvatelstvo cíleným a intenzivním dezinfem? USA nebude v konvenční válce nikdy poraženo, ale mlže se rozpadnou jaksi zevnitř a některé jejich svaté principy to umožňují. Vymírají ty systémy (stejně jako lidi nebo celé živočišné druhy), které se nedokáží změnit, navzdory tomu, že si to okolnosti žádají.

Mé nadšení ze Šoguna postupně vyprchávalo a v závěrem jsem byl poměrně neuspokojen. Důvodem přitom není (záměrně) otevřený konec! Záčátek pro mě byl příslibem něčeho, co se ve finále nedostavilo v míře, která by mi stačila. Tahle show sazí na tři kvalitativní aspekty: 1. Kulturní diference mezi Angličanem a Japonci je jedním z motivů, který mě k této show zrvu připoutal, ale v tomto ohledu to nejde zas tak moc do hloubky, protože předmětem není pojednání na kulturní rozdíly. Očividně tu ale byl narativní záměrem nechat protagonistu, Angličana Blackthorna, přilnout k Japonské kultuře. Je to zjevné, protože se čím dál tím víc ztotožňuje s "japonstvím" a snad by mu předchozí schémata a manýry měly připadat čím dál tím víc zavrženíhodná. Ve skutečnosti se však ztotožňuje s japonstvím spíše s nouze, vypočítavosti. Přišlo mi, že si spíš chce být jedním z nich, aby zapadl, aby udělal dojem na Toranagu či Mariko, než že by se v něm něco doopravdy zlomilo, či v Japonsku objevil něco, po čem vždycky toužil... Divák ho samozřejmě poznává až v momentě, kdy do Japonska doplouvá, takže nemáme dostatečný zarámování. Blackthorn chce jakožto protestant nejdřív porazit katolíky, kteří drží Japonsko ve své sféře vlivu, ale tato linka rychle ztrátí na významu i proto, že seriál se moc nevěnuje vlivu katolíků na Japonsko případně nějakému Blackthornovo kříži s katolíky či katolicismem obecně. Následně se Blackthorne snaží získat srdce Toranagy a své překladatelky Mariko. Jakmile ale přestane vidět cestu, tak chce odplout z Japonska pryč. Pro mě to teda zas tak půvabná postava nebyla. 2. Postavy by ovšem divákovi k srdci přilnout měly, protože pozornost je centrována spíše na ně než na příběh, který ani není pořádně uzavřen. Po konci desátého dílu bychom mohli očekávat druhou sérii, ale jak seriál tak prý i kniha končí poněkud otevřeně. My sice víme, co by se má dále stát, plán byl zosnován, ale jeho exekuci neuvidíme a zase, nevím jak je tomu v knize, ale přišlo mi, že řada dějových linek seriálu buď nedostala mnoho prostoru k prokreslení, abych dostal náležitý pay-off anebo jaksi zapadla a ani se nedovyvinula. které mi ovšem k srdci nepřirostly dost na to, abych byl toliko zaujat jejich počínáním nebo abych z jejich činění měl toliko zábavy. U Mariko jsem pořádně nepochopil, co jí tak vnitřně tíží, proč je ke svému muži tak chladná a její poezie mi nic neříkala. Kashigi pro mě byl taky neuchopitelný a pořádně jsem mu neporozuměl. O Taranagovi jsem se toho za celou dobu moc nedozvěděl a to, co jsem se dozvěděl, jsem vytušil už v závěru prvního dílu (kdy bylo řečeno, že člověk musí v části svého srdce nést něco, co si bude nechávat jen pro sebe, načež záběr setrvá na Toranagovi, který dosud tvrdil, že nestojí o to být mocipánem). Tím mi došlo, že přesně o to usiluje a že právě on jím nakonec bude. Do jeho nitra jsem ovšem nenahlédl dost na to, abych pochopil proč o to tak stojí. Jasně, částečně asi neměl na vybranou, ale nevím, jestli je třeba tak mocichtivý, nebo jestli má rád mocenské hry, protože je v nich tak dobrý, a Šogunát je jen přirozeným důsledkem potencionální výhry. Kdo ví. 3. Mysteriózní aspekt je každopádně tím, co diváky má držet a vzhledem k tomu, že mě to udrželo navzdory tomu, že mě postavy toliko nebavily, tak to rozhodně nebylo úplně marné, ale nakonec jsem byl neuspokojen. Zajímalo mě, co postavy udělají, co budou muset podstoupit, kam se to vyvine, ale zajímalo mě to kvůli očekáváním, která ovšem nebyla příliš naplněna, protože ty postavy buď nic moc nedělají, příliš se neprohloubí, nebo dělají to, co očekávám, že budou dělat. Divák by si mohl užívat onu šachovou partii,  kterou postavy hrají a která je součástí mystéria, jenže ta hra není moc strhující. Pravidla hry nám nejsou pořádně odhalena. Kolikrát jsem pořádně nevěděl, proč postavy dělají to, co dělají a co mají k dispozici: (Proč se matka následníka trůnu spojila s Išidem a kde byla do té doby, než se objevila na scéně? Proč chce Išido tak urputně odrovnat Toranagu? Jaký přesně vliv mají katolíci? Jakými vojenskými silami přesně vládne Toranaga a jakými Išido?). Z těchto důvodů jsem tím intrikářství nebyl tak strhnut. Zajímalo by mě, jestli by kniha fungovala lépe, když má skoro 1000 stran. Seriálem jsem ale nebyl uspokojen. Nebly jsem uspokojen ani jednou ze 3 kvalitativních rovin této show a nemyslím si tedy, že to nestojí za 10h času, i když je to určitě nadstandard televizní tvorby. 

Zack Snyder je úplně v hajzlu. Přes 10 let natáčí už jennom sračky, ale s rebel Moon se fakt překonal. Něco tak řídkého a nefunkčního se jen tak nevidí. Celé Rebel Moon scénáristicky nedává žádný smysl, což by diváci mohli aspoň do nějaké míry prominout, kdyby to mělo interesantní postavy a atraktivní styl. Zack ale neumí napsat postavy (navzdory tomu, že vykrádá filmy, na které se dosud vzpomíná i díky postavám) a jen spolíhá na svoje samoúčelné zpomalovačky, něž už není nikdo zvědavej. Disney ho odmítlo, ale Netflix mu podal ruku, protože si nemohl nechat ujít příliežitost, dostat na svou blbou platformu další zbytečnej film.

Onibaba se mi líbila víc než o něco mladší Kuroneko, ale moc se toho v tom filmu neodehraje. Koncept (způsob, jakým je vyprávěno/prozkoumáváno předsevzané téma) se mi líbí, ale šlo z něj vytěžit více. Přitom by ani nebylo třeba uchylovat se k bvětší produkci - mě se naopak líbí, s jakým málem si Sindó dokázal vyhrát (dvě ženy, jeden muž, dvě chaty uprostřed vysokého rákosí, řeka a jedna díra v zemi). Postavy mě však nezaujaly, protože vztahy mezi nimi a jejich psychologie byly málo prokresleny - dost na to, abych chápel, oč jde, ale málo na to, abych tím byl strhnut/zaujat.

Filmy jako Magnolia, které se pokouší pojednávat o předsevzatém tématu (v tomto případě smíření a odpuštění inspirované zkušeností s umíráním autorova otce) skrze dějové linky různorodých postav, bývají velmi ambiciózní a nezkušenému tvůrci se takový rozvětvený narativ může rozpadnou pod rukama anebo se ho nemusí podařit dobře vystupňovat kvůli přílišné rozkročenosti a výsledek tak bude tematicky rozmělněný a jaksi "o ničem". Rizikem tohoto schématu bývá jistá vyumělkovanost, jež tkví ve snaze svázat osudy různých postav a propojit je skrze dané téma. Vždy to nepůsobí dostatečně organicky, což může narušit imerzivnost díla. PTA byl tehdy ovšem na vrcholu (jeho tvorba od Mistra po Lékořicovou Pizzu mě buď plně nestrhává a nebo vyloženě nudí) a poradil si s tím bravurně i proto, že si uvědomoval rizika. Hned na začátku tedy nastaví tón, aby divák přistoupil na danou hru - v tomto případě tedy na to, že náhody se dějí a nepravděpodobné se navzdory vší nepravděpodobnosti může stát uskutečněným. Kvalitní vyprávění a lidskost postav jím prostoupena ovšem vrhá spíše dojem osudovosti - nikoli vyumělkovanosti, jak tomu tak často bývá v případě nekvalitní scénáristiky. PTA si s tím poradil natolik dobře, že Magnolia se stala jedním z nejlepších filmů roku 1999 - a tehdy byla opravdu velká konkurence. Vlastně je to jeden z nejlepších filmů vůbec, čímž obstála ještě v silnější konkurenci.

Na můj vkus je Vlak scénáristicky poněkud jednoduchý a to jak ve svých tématech, tak i v nějakých dírách a zkratkách ve scénáři, kvůli nimž musí divák rezignovat na logiku. Tvůrci předpokládají, že divák nad tím děním nebude moc přemýšlet (ostatně ve filmu všichni mluví anglicky) a snad jim to i může vyjít díky dobře zvládnuté dramatické stránce. Film dokáže být docela napínavý a řekl bych, že přes své stáří i svou délku utáhne i mladší diváctvo. Člověka ale napadá, jestli by nebylo lepší, kdyby si to francouzi natočili sami a celé to bylo více ukotveno v realitě - však tato událost za druhé světové také odehrála. Rozhodně je to ale dobře natočené a má to řádku velkých akčních scén, v nichž vykolejí lokomotivy anebo se zbombarduje celé nádraží. Vyobrazovaná destrukce prostředí a objektů ovšem převyšuje destrukci lidských těl, protože v té době hollywood ještě odmítal explicitní násilí.

Před lety, když jsem byl ještě teenager, se mi líbilo, že se tenhle film s divákem nesere a dějí se v něm samý hrůzy. Bavil mě ten přehnaný záporák (náboženský fanatik, sadistický kněz, pedofil a incesťák) v podání Guye Pearce i poodhalování celého dramatu skrze nechronologické, na kapitoly rozdělené, vyprávění. Celé ty roky jsem si myslel, že Brimstone je reálně dobrý film, ale není tomu tak. Nyní mi přijde směšný ve své přepjaté vyumělkovanosti. Hromada toho dramatu se děje jen na efekt a nepůsobí to zrovna vybraně. Když třeba v závěru záporák začne hořet, tak pronese nějakou blbost o tom, že na peklu je nejhorší absence lásky, jako kdyby snad tahle postava po lásce bažila... Pak je střelen opakovačkou a proletí oknem jakoby dostal dávku z dvouhlavňovky. Celé se to snaží působit hrozně vážně a důležitě, ale protože to tam reálně není, tak z toho smrdí hlavně patos. Furt se ale lze bavit nad způsobem toho, jak je to nevydařené.

Ač je Playtime velmi hravým filmem, tak není moc zábavný - je přinejlepším úsměvný. Film často zabírá nějaký betonovo-prosklený prostor, v němž se míhají lidičky a divák je vybízen, aby kmital očima po obrazu a hledal si, co kdo kde vyvádí. Jeho největším nedostatkem ovšem je, že mu chybí příběh, který by tam zajisté dostat šlo. Příběhy lze vystavět i kolem pasivních postav, ačkoliv je to trochu těžší. Zdejší protagonista (pokud ho tak lze vůbec nazvat) nám zůstává cizí a většinou se zaplete do zmatku, případně upadne v nějaké nedorozumění, čehož prostřednictvím se nám poodkrývá další vrstva témat, která si autor předsevzal k vykreslení. Musím dodat, že zde se poněkud zdráhám vynášet soudy o tom, jaký by takový svébytný a originální film měl být. Možná, že by důraz na nějaké dějové drama nebo postavy narušil tvůrčí záměr, kterým je odosobněnost, ztráta individuality, unifikace, zmatečnost lidského mravenčení, technologie, které spíše obtěžují a obchod zaprcaný různými debilními serepetičkami, které člověk nepotřebuje. Vše, co Tati satiricky kritizuje, je ukazuje v jisté poťouchlosti - myslím, že to je to správné slovo. Osobně ale nevěřím tomu, že by to nešlo skloubit. Naopak si myslím, že postavy a děj jsou ve vyprávění klíčovými prvky zábavy (nikoli ve smyslu humoru) a zábava je pro diváky účinným zprostředkovatelem významů/přesahů, které jsou dílem neseny. Nuda toto zprostředkování naopak tlumí nebo znemožňuje (jak u koho). Tím nechci tvrdit, že Playtime je film vyloženě nudný - na to je moc originální. Jen by mohl být více dramatický, více strhující a více osobnější. Já jeho významy uchopil poměrně rychle, tudíž to pro mě nebyla taková záhada a přál bych si, aby mě u něj drželo víc rovin, než kolik tak činilo. Po hodině jsem tím byl už docela otráven a měl pocit, že mě autor zdržuje. Přitom dodávám, že nemám problém zkouknout třeba i 4h film, ale chci, aby tvůrce udělal maximum pro to, aby si mě u díla udržel.

Wild at Heart je taková variace na partners in crime. Nejen že mě bavily obě hlavní postavy, jejich styl i dialogy mezi nimi... Také jsem si užíval množství vedlejších postaviček, které se protagonistům připletou do cesty na jejich road tripu nebo o kterých jim je vyprávěno. I ti udávají dojem, že sledujeme nějaký zvláštní a bizarní svět - že ať už bychom vešli do jakéhokoliv města či domu, vždycky bychom narazili na někoho, kdo upoutá pozornost svou výstředností.

Ač mám radši ten vážnější typ Godzilly, tak s tímhle mám ten problém, že se tu s monstrem nepracuje nikterak zajímavě. Godzilla je teritoriální ještěr, kterej se utká s jinými obludami, které by lidstvu zavařily více. Godzilla je tedy koncipována jako ochránce lidí, což je typické pro ty filmy s Godzillou, kde je více typů kaiju. Ovšem já upřednostňuji ty Godzilly, kde ztělesňuje válečné trauma (Minus One) nebo nějak zajímavě rozvíjí příběhy lidí či stav společnosti/politiky (Shin Godzilla). Zde si stále zachovává podobu přírodních katastrofy a lidi, z jejich perspektivy se nám události odkrývají (z čehož pramení veškerý spektákl a působivost), se většinou jen snaží v nastalé situaci zorientovat nebo přežít. Jakmile se lidská postava setká s kaiju monstrem, tak je to vždycky jenom na chvíli, protože člověk neni pro titána nepřítelem anebo titán taky může být za chvilku v jiném městě, zatímco člověk bude rád, že setkání přežil. Důsledkem toho je film poněkud úsečný a tajemný, protože kamera se drží u postav. Film tedy nenechá diváka příliš dlouho se vyžívat v tom, jak titán ničí město nebo bojuje. Nebyl by to takový problém, kdyby nám to bylo kompenzováno něčím tematicky zajímavým a chytrým, jenže to, co zde postavy řeší, není moc zajímavé ani chytré. Proto to nízké hodnocení - pořádně to neuspokojí nikoho. Další pokračování pak uspokojují aspoň ty nenáročné...