Marthos

Hana Lašková pocházela z umělecké rodiny: její otec Hanuš Lašek byl operní pěvec a učitel hudby. Studovala na konzervatoři a v roce 1931 debutovala v Osvobozeném divadle jako Sirael v revui Golem. Zde se zrodil i její umělecký pseudonym Hana Vítová, inspirovaný jménem básníka Vítězslava Nezvala. Hrála v Olomouci, vystřídala několik menších pražských scén, vystupovala v kabaretních pořadech a na estrádách. Na filmovém plátně debutovala písničkou, zakončující jeden z prvních českých zvukových týdeníků, kterou zazpívala se svým tehdejším manželem, oblíbeným operetním tenoristou Járou Pospíšilem.

V hraném filmu se poprvé objevila v roce 1932 a brzy se stala s Lídou Baarovou a Adinou Mandlovou jednou z trojice nejzářivějších hvězd českého filmu. Vytvořila na sedm desítek filmových postav. První větší roli jí dal Gustav Machatý v nepříliš úspěšné veselohře Načeradec, král kibiců. S Voskovcem a Werichem si zahrála pod Honzlovou režií ve filmu Peníze nebo život – s Ljubou Hermanovou zde výtečně zpívala slavné Ježkovo blues Život je jen náhoda. Pak již spoluprací s režiséry Miroslavem Cikánem, Svatoplukem Innemannem a dalšími nastoupila cestu k desítkám jak vejce k vejci si podobných rolí prostých a milých dívenek, jejichž jedinou starostí bylo – ať již v nenáročných veselohrách nebo v sentimentálně laděných milostných románcích – jak se provdat za "správného muže". Obvykle jí v tom pomáhala hodná a pečlivá maminka, představovaná Antonií Nedošinskou, Zdenou Baldovou nebo jinou filmovou maminkou, či neméně pečlivý tatínek v interpretaci Theodora Pištěka, Jaroslava Marvana nebo jiného filmového tatínka. A tím "správným mužem" býval Rolf Wanka, Vladimír Borský nebo jiný filmový "správný muž". Tak byla Betynkou Kráčmerovou, Nanynkou Kulichovou, Jarčou Drahanovou (Jarčin profesor), Mařenkou Vomáčenou (Paní Kačka zasahuje) a jinými dívkami v málo náročných filmech málo náročných režisérů.

Čtyřikrát však hrála v režii Martina Friče, dvakrát pod vedením Otakara Vávry a jednou ve filmu Františka Čápa. Ti ovšem kladli na její herecký výkon podstatně vyšší nároky a Vítová jim – k velkému podivu kritiky – plně vyhověla. Téměř současně s Wassermanovými Trhany přišla do kin Fričova Ulička v ráji. Galerii postav dívek ze sociálně nejslabší vrstvy Vítová doplnila jímavou Mimi v Cikánově Bataliónu. Frič si ji vybral pro postavu Hany Junkové v Lidech na kře (podobnou roli vytvořila ve Vávrově filmu Šťastnou cestu), v jeho Jiném vzduchu byla partnerkou Ladislava Boháče a ve Valentinu Dobrotivém – stejně jako ve Wassermanově Sobotě hrála po boku Oldřicha Nového. V roce 1941 vytvořila svou nejúspěšnější filmovou postavu vychovatelky a později barové zpěvačky Marty Dekasové v Čápově filmu Noční motýl.

V prvních poválečných letech hrála ještě ve dvou filmech. Velkou dramatickou postavu vytvořila v Čápově Znamení kotvy a naopak vynikající smysl pro humor a filmovou satiru prokázala titulní rolí Fričovy Pytlákovy schovanky, která byla vtipnou parodií kýčovitých postav, které tak často vytvářela ve vážně pojímaných filmech třicátých let.

Hana Vítová zemřela 3. března 1987 ve věku 73 let. Její líbezný zjev, charakterizovaný ušlechtile jemnou dívčí tváří s velkýma zářivýma očima, výrazně vykrojenými rty a hladce učesanými tmavými vlasy s jedinou velkou vlnou, úsměvem s náznakem někdy šibalství, častěji však melancholie, štíhlou postavou a milým zpěvným hlasem, však ještě dlouho nepřestane svítit z pláten retrospektivních kin a televizních obrazovek v pořadech filmů pro pamětníky.

Luboš Bartošek
(Tvorba, č. 6, 24. 3. 1987)

Umřelé hvězdy svit