Preludium

Zdeněk Štěpánek, Jiřina Štěpničková, Nataša Tanská, Terezie Brzková. Sledovat tyhle herecké osobnosti na plátně, to je podívaná pro bohy! Čistý a dokonalý zážitek, zvýrazněný kamerovými nájezdy na obličeje a oči herců v dramatických situacích. Kamera Karla Degla celkově utváří samostatný děj v příběhu ze života, kde se hlavní hrdina dozvídá o manželčině nevěře, které zprvu nechce věřit, dokud mu to psychicky zničená žena sama nepřizná. Co bude dál a jak se s touto ránou oba vypořádají? Perfektně je udělaný, jak se Karlovi (Štěpánek), jenž pracuje jako rekvizitář v divadle, do jeho života prolíná Othellův příběh. Parádní jsou také pavlačové drbny Anna Steimarová, Hermína Vojtová a Lola Skrbková, mazec! Excelentní psychologické drama v režii Františka Čápa s ponurou hudbou Otakara Jeremiáše. (01.04.2022)

František Čáp po nechal výraznou stopu v československé kinematografii. Troufám si tvrdit, že byly mnohem výraznější, než jeho stopa balkánská. Měl vynikající vkus na výběr námětu i kameramanů. Osobně ho mám nejvíc spojeného se závažnějšími tématy s vynikajícím zpracováním postav, ale v zahraničí dokázal, že mu jdou i jiné žánry. Téma Preludia je nadčasové, zpracování originální, výsledek je silný divácký zážitek. (29.07.2019)

Velice dobrý protektorátní film s perfektně civilní Jiřinou Stěpničkovou a jako vždy silně divadelním Zdeňkem Štěpánkem, kteří hrají utrápenou manželskou dvojici. On podléhá anonymu z řad svých pavlačových sousedek a ona málem dopustí rozvod a rozdělení jejich dvou dětí do samostatných domácností. Její matku hraje Terezie Brzková a její dceru Nataša Tanská, takže tu najdeme i silné dozvuky režisérovy práce na Babičce. Syna hraje Miroslav Červený, o tom se nám zatím nepodařilo mnoho vypátrat. Celé panoptikum komorního dramatu pak už jen doplňuje spolupracovník Štěpánka Jan Pivec a z hereckého ansáblu divadla pak vyčnívá skutečně kvalitní Otto Rubík. Všechny ostatní role mají v maximálně negativistickému duchu na starosti osvědčené epizodkářky a epizodáři. Ráda sleduji kontrastní filmy Jiřiny Štěpničkové, tu za selského prostředí, tu z pražského a vždycky v nich najdu zalíbení, jen to párování se Štěpánkem se mi nezdá vyloženě nejšťastnější. Ovšem stejně jako Vlasta Burian nebo Sophia Loren, i Jiřina Štěpničková patřila mezi herce s naprosto odzbrojujícím hereckým umem, který ostatní postavy potřebuje jen jako odrazový můstek pro vlastní hru. Film vytvořený podle námětu Josefa Rovenského tedy považuji ze jeden z těch šťastnějších v první polovině protektorátu a nemám důvod se divit době jeho realizace, protože čtyři léta jsou tak akorát. (03.03.2009)

Nevěra by tu byla, ale nevíme o ní zhola nic, ač i nevěra může mít tisíce podob. Neviditelný milenec neustále slibuje, že toho nenechá a bude vdanou ženu pronásledovat, ale kde nic tu nic, asi proto, že milenec a jeho chování není v nevěřě vůbec důležitý?! Není proto také vůbec jasné, zda to milenec vzdal, tzn. zda nevěra skončila nebo  nikoli?! Úmorné rádobypsychologické drámo, kde se psychologie postav scvrkla na utrápené obličeje, slzy a lezení od ničeho k ničemu. Kladem celé této mrtvolnosti je, pravděpodobně nezávisle na tvůrcích, že ukazuje absenci komunikace mezi manželi, která je ale nezbytná pro řešení situace. Utrápený manžel vidí východisko jen v jediném, v tom nejbolavějším řešení, než se skrze slovní pomoc svých přátel dokope k tomu, že je nutné umět odpouštět. Štěpničkovou nemusím a sledovat ji v roli "nevím, jestli jsem jalová nebo březí" je úplná katastrofa. Civilní role Štěpánkovi absolutně nesednou a už vůbec ne role chcípáčků, to je pan herec z úplně jiného těsta - a lze to vidět/ vychutnat si i zde v oné několikavteřinové proměně v Othella = výstup, který diváka udeří jako blesk, herecká světová extratřída! ... Za Othella a dojemné scény s Brzkovou a Tánskou jedna hvězda. (17.08.2023)

Když v listopadu 1937 zemřel náhle a nečekaně režisér, scénárista i herec Josef Rovenský, ztratil v něm český film jednoho ze svých nejvěrnějších a nejlepších synů. Smrt jej zastihla uprostřed činorodé práce, žel nedokončené. Cestovatel a novinář Antonín Jaroslav Urban (1899 – 1962) býval blízkým přítelem Rovenského a ve složitém pomnichovském období, kdy se jen stěží mohl prosadit ve své původní profesi, se načas vrátil k filmu a filmovým scénářům. Rovenského šuplík naštěstí nezůstal prázdný a drama manželské nevěry slibovalo leccos zajímavého a mimořádného. Režie byla svěřena Františku Čápovi, který se po předchozích úspěšných filmech a také zásluhou úzkých osobních kontaktů s majitelem Lucernafilmu Milošem Havlem zařadil mezi privilegované osobnosti protektorátní kultury. Příběh opravdového odpuštění mezi mužem a ženou nemohl být svěřen vyumělkovaným hvězdám, jejichž manýry by mohly ohrozit celkové pojetí filmu, a proto Čáp do hlavních rolí obsadil Jiřinu Štěpničkovou a Zdeňka Štěpánka, herce, kteří se mezitím vypracovali v dokonalé profesionály na jevišti i před kamerou. Nadčasové, moderní dílo, vybavené tím nejlepším, čím tehdy barrandovské a hostivařské ateliéry disponovaly, patří k vzácným okamžikům absolutní umělecké vyváženosti. (07.04.2009)