Réžia:
František ČápKamera:
Karel DeglHudba:
Otakar JeremiášHrajú:
Zdeněk Štěpánek, Jiřina Štěpničková, Nataša Tanská, Miroslav Červený, Terezie Brzková, Jan Pivec, František Kovářík, Míla Pačová, František Roland (viac)Obsahy(1)
Divadelní rekvizitář podezřívá svou manželku z nevěry. Jeho chorobná žárlivost propuká při představení Shakespearova Othella... Starší námět Josefa Rovenského realizoval režisér Františka Čápa besprostředně po natočení "Nočního motýla" jako pokus o komorní psychologické drama - výsledek není moc přesvědčivý. (oficiálny text distribútora)
Recenzie (24)
Něco málo o vině a trestu ... přičemž psychologie a vnitřní pohnutky hlavních i vedlejších postav, stejně jako konstrukce, napětí a dynamika zápletky jsou nad očekávání dobře zvládnuté. Snad se filmaři kromě vlastních zkušeností, znalostí a dovedností řídili také intuicí, která, řekla bych, stojí u zrodu každého dobrého příběhu. ()
Velice dobrý protektorátní film s perfektně civilní Jiřinou Stěpničkovou a jako vždy silně divadelním Zdeňkem Štěpánkem, kteří hrají utrápenou manželskou dvojici. On podléhá anonymu z řad svých pavlačových sousedek a ona málem dopustí rozvod a rozdělení jejich dvou dětí do samostatných domácností. Její matku hraje Terezie Brzková a její dceru Nataša Tanská, takže tu najdeme i silné dozvuky režisérovy práce na Babičce. Syna hraje Miroslav Červený, o tom se nám zatím nepodařilo mnoho vypátrat. Celé panoptikum komorního dramatu pak už jen doplňuje spolupracovník Štěpánka Jan Pivec a z hereckého ansáblu divadla pak vyčnívá skutečně kvalitní Otto Rubík. Všechny ostatní role mají v maximálně negativistickému duchu na starosti osvědčené epizodkářky a epizodáři. Ráda sleduji kontrastní filmy Jiřiny Štěpničkové, tu za selského prostředí, tu z pražského a vždycky v nich najdu zalíbení, jen to párování se Štěpánkem se mi nezdá vyloženě nejšťastnější. Ovšem stejně jako Vlasta Burian nebo Sophia Loren, i Jiřina Štěpničková patřila mezi herce s naprosto odzbrojujícím hereckým umem, který ostatní postavy potřebuje jen jako odrazový můstek pro vlastní hru. Film vytvořený podle námětu Josefa Rovenského tedy považuji ze jeden z těch šťastnějších v první polovině protektorátu a nemám důvod se divit době jeho realizace, protože čtyři léta jsou tak akorát. ()
Zmiňovat na tehdejší dobu nezvykle civilní herecké výkony snad ani nemá cenu. Zmínit novátorskou kameru, která se může směle postavit před současné nejmodernější pojetí, už cenu má. A hlavně by bylo vhodné si říci něco o filmu samém. Příběh sám není běžná prvorepubliková červená knihovna, jedná se o skutečné psychologické drama o vině a odpuštění. A k tomu všemu se přidávají naprosto důvěryhodné dialogy, ve filmu se nemluví spisovně, což patří k mimořádným zážitkům i v kontextu následujícího půlstoletí. ()
Režisérovi F. Čápovi přicházím čím dál, tím více na chuť. Preludium je další z jeho psychologicky laděných dramat, ve kterých si on přímo liboval. Dokázal precizně ukázat a vytyčit povahové rysy člověka, ukázal jak jedná ve vypjatých situacích (zde konkrétně v případě provalené nevěry či nedůvěry, chcete-li). Většina jeho filmů je něčím určitým propojena. Atmosféra nočního baru nás zavádí k "Nočnímu motýlu", výběr herců k o rok starší "Babičce" (Štěpničková - Viktorka, Tánská - Barunka, Brzková - babička), dramatické osudy k "Ohnivému létu", podrobná psychologie postav k "Děvčica z Beskyd" a "Tanečnice" no a posléze podmanivá hudba ke "Znamení kotvy". Je veliká škoda, že musel Čáp tak včas ukončit českou kariéru a emigrovat, myslím, že by nás jinak čekala hromada skvělých filmů (i za cenu natáčení v omezených budovatelských podmínkách). Největší škoda je pak nerealizovaného filmu "Křižovatka", který alespoň podle zpravodaje týdeníku Kinorevue sliboval velmi pěknou podívanou se skvělými herci. Ale zpět k Preludiu. Zaujme Štěpničková, která svůj herecký um dokáže prosadit především za Protektorátu (ani v době První republiky, ani po válce už není tak výtečná), potěší Tánská - na dětskou herečku vyspělá, svůj standard podává Štěpánek, a rovněž perfektní v rolích pavlačových drben jsou Skrbková a démonická Steimarová (jejího záporného charisma se mělo v českém filmu více využít). Po tomto filmu se budu zase více soustředit na Čápa... ()
I když na škále variability možných reakcí a způsobů prožívání nevěry milovaného partnera nebo vlastní se dnes nacházíme o kus dál od pólu její fatálnosti, pořád je nadčasovým tématem a pro většinu jednotlivců, jsou-li s ní osobně konfrontováni, dnes stejně jako tehdy věcí mimořádné závažnosti. Spíše než onen škálový posun stran samotného faktu narušení výlučného vztahu je tedy pro dnešního (a ještě víc pro zítřejšího) diváka zajímavý rozdíl, propastný rozdíl, v nereflektovaném zasazení do dobových apriorit. Žena samozřejmě podřízena manželovi. Prozrazená nevěra ji samozřejmě stigmatizuje hanbou (která znečišťuje i podvedeného; v opačném gardu by film nefungoval, protože jeho nevěra by ho pranic nezhanobila). Postižený, jakkoli milující, nedokáže vidět jinou možnost než ženino zapuzení, koketuje se dokonce i s vraždou. Její naprostá beznadějná zkroušenost a mučivá internalizace viny se ve filmu nevyřčeně předpokládá jako jediná možnost odpuštění. Takové společenské determinanty jsou dnes u nás na Západě naštěstí pasé, ale v době vzniku filmu naštěstí nebyly; za dnešních okolností by totiž film o vyrovnávání se s nevěou sotva mohl dosahovat takové hloubky a fenomenologické adekvátnosti. A zase naopak přesvědčivost a hloubka hereckého ztvárňování rozpoložení obou hrdinů (hrdinů!) jsme dnes způsobilí eventuelně vnímat jako nezamýšleně sebeparodický prvek celého filmu, nikoliv proto, že bychom byli cyničtější. Rozdíl v aprioritě je i při vnímání pana neodbytného: Pro tehdejší publikum amorem zasažený naléhavý milovník, jemuž dotyčná musí buď podlehnout, nebo po velkém vnitřním boji odolat, pro nás dnes opruzující stalker, kterého by se hlavně měla rychle zbavit. Řešení této postavy, či spíše tohoto elementu, je pro vlastní téma filmu velmi vhodné. Setká(vá)ní s ním manželka ukončila nedlouho před zapoočetím filmového děje a my sýcháme toliko jeho hlas za dveřmi, na samém prahu domova, takže působí jako jakýsi démon, ba jako její vnitřní démon, což nám skýtá hojnost interpretačních možností stran jejího duševního rozpoložení nejen po, ale i během nevěry a před ní. A potom také ve spojitosti s faktem, že zažehnání následné krize v samém zárodku sama dobrovolně znemožnila, když svůj přečin, nucena nesnesitelným vnitřním přetlakem, konfontovanému, leč důvěřujícímu manželu přiznala. Díky svým formálním postupům, způsobem provedení, je film zážitkem. Nejen díky tomu. Za svou zdařilost a schopnost diváka pohltit vděčí i brilantní Štěpničkové a fenomenálnímu Štěpánkovi, jehož herectví mě i zde znovu fascinuje. Půvabně jeho sílu Čáp využívá ve vložené etudě Othela (tady se na chvilku probouzí manželův démon) v záměrné konfrontaci s šmíráckým projevem anonymního herce divadla, jednoho z hlavních míst, ve kterých se děj filmu odehrává. Skutečnou šmíru v hráčích vedlejších postav nenacházím, což je pro tehdejší filmy dost netypické. Ještě netypičtější jsou pro ně dobře hrající děti, zde však zcela obstojný synek a hlavně typově fascinující dcera, jejíž sotva dvanáctileté představitelky vyspělý projev podtrhuje předčasnou vyspělost postavy samé. Projev, který může působit strojeně, jako i duševní vyspělost dcerky nevěrohodně, ale pro mě je právě jedním z takových "stojených" prvků, jimiž mě Preludium uhranulo. Těmi dalšími uhrančivými stojenostmi jsou četné promluvy hlavních i vedlejších postav, vždy se nějak modelově (každá z přesně určitého aspektu) vztahující k ústřednímu tématickému prvku. Někdo snad řekne, že takové promluvy jsou umělými vychovatelskými proklamacemi všeho toho, co mají autoři k problému nevěry na srdci, a zároveň berlemi posouvajícími hlavní postavy (zejména manžela) do dalších názorových fází. Ale bereš-li vážně, o co v tomto filmu jde, a jsi-li jím tak pohlcen jako já, nehledíš na to, pohled je obrácen dovnitř dění. Neblahou událostí je postupně postiženo několik lidí, další jsou do věci vtaženi jako účastní pozorovatelé, každý z nich má k tomu svou řeč shodnou s postiženým bytím. Přiznávám, počínaje rozumnou domluvou zralé dámy (herečky divadla) pohled ochabl a nadále jsem vnímal trapnost toho, jak je manžel ke kýženému překonání krize nasměrováván fázovaným sledem osvětových domluv, aby se nakonec rozhodl bezprostředně po konfrontaci s faktem, že by jinak přišel o náhradní hospodyni v osobě dcery, která žádá, aby proti jeho původnímu rozhodnutí mohla odejít s matkou. Ale už jsem zmínil dva démony (její milenec, jeho Othelo). Třetí démon, dějově druhý, působící na obě strany, je sbor pavlačových drben, Fúrií v peiorativním i v původním smyslu. Působí-li zde démoni, musí snad recipročně působit i andělé, což je právě úloha těch postav rozumných a smířlivých promluv. () (menej) (viac)