Prstýnek

Roztomilá a laskavá klasika s nadčasovým významem. Kdo ho tam chce najít, najde ho. Otomar Korbelář zapadá do role zemitého Jana Sochora dokonale a Vlasta Fabiánová je velmi půvabná a přitažlivá. Martin Frič točil filmy jak na běžícím pásu, ale málokdy sklouzl do pouhé rutiny. A když už uchopil slabší scénář, vyrovnal ho skvělou režií, kamerou a střihem. Ano, Prstýnek je naivní, ale každá doba měla své oddechovky. Obvodní lékař a docent ve fakultní nemocnici - oba jsou doktoři. Zkuste prosím srovnat Prstýnek s dnešními „oddechovkami“ Zkusili jste? Děkuji. (17.05.2008)

Upraveno v červnu 2020. Prstýnek, film Martina Friče podle povídky Ivana Olbrachta, je romantickou nezbedností a letním omámením žádostivým sluncem. Prstýnek je anekdotou se zlomyslným záchvěvem oka, s nevinnou tváří si lehce promne vlasy, pronikavě zahvízdá, na mezi s provokativním smíchem odhalí zadnici a chvilku dává pocit víry, že se tomu také říká láska. Ironie si vychutnává kouzlo okamžiku v bezprostřednosti slov a vzájemného pojení i puzení. Parodická zlomyslnost smyslným pohledem naláká na převrácené stavovské role, tělesné touhy a příbuzenský propletenec. Prstýnek rozhodně není romantickou selankou, ale zaujatým sarkasmem krásné poezie. Průvodcem a jedním z původců romantické rošťárny je Jan Sochor (velmi dobrý Otomar Korbelář, též v roli svého tatínka), mužný chalupník a úspěšný pytlák. Život se odvíjí podle tradičních vesnických not, přesto ho nedělitelně spojuje tajuplný závazek k vrchnostenskému bytí. Boží zázraky se stávají dílem porušení nepsaně závazného nařízení stavovské bariéry a letní slunce se na každého hlasitě usmívá. Hlavní ženskou postavou satirického romantizování je kněžna Andresová (pozoruhodná Vlasta Fabianová), Sochorova vrchnost. Je dívkou, hledající útěchu a náhradu fyzické lásky ve sladkém mužském objetí, ale i starostlivou a strachující se matkou mládím rozdivočelého syna. A tajemství by mělo zůstat tajemstvím. Důležitou postavou je Robert (velmi zajímavý Zdeněk Dítě), mladý kníže, uchvácený krásou života prominentního postavení. Je lehkomyslný a z podstaty svého stavu neurvalý, mladík nemá sebemenší tušení o lechtivém tajemství. Významnou postavou je Baruška (velmi příjemná Jana Dítětová), nejstarší Sochorova dcerka. Prostá vesnická dívka v nabývajících vnadách rozkvétajícího mládí trpí závratí z neodbytného panského nadbíhání. Výraznější postavou je baronka (příjemná Růžena Šlemrová), dlouholetá kněžnina společnice. Je jediným přímluvcem rozjívenosti mladého pána. K výraznějším patří také vesnický farář (dobrý Jaroslav Marvan), zděšený ze zapovězeného tajemství největšího místního zázraku svatého Antonína. Z dalších rolí: neduživý a k té povinné tělesné potenci povzbuzovaný kníže Ferdinand Andres (František Smolík), jeho osobní lékař, pokoutně se inspirující bylinkářstvím (Jindřich Plachta), trpělivá Sochorova manželka Baruška (Naděžda Vladyková), ze Sochorovy pytlácké drzosti navztekaný knížecí lesní (Vladimír Řepa), zkušená vesnická baba kořenářka (Ella Nollová), k vrchnosti úslužný starosta obce Marčan (Antonín Soukup), či z tance s mladým knížetem unesená starostova žena (Darja Hajská). Film Prstýnek je nadýchané a nadnášející letní osvěžení se satirickým odlehčením romantické selanky. Rozkošné filmové pobavení! (01.10.2009)

Protektorátně selankovitý snímek, který měl obecenstvu v pustém roce 1944 pomoci zapomenout na plytkou současnost. Zaznamenáníhodný je ale jiný fakt, totiž že komedie Martina Friče v sobě archivuje dobové rodičovské a pedagogické zásady (,,Škoda rány, která padne vedle.") a jako taková je v blízké budoucnosti potenciálně na indexu politicky nekorektních filmů. S příchodem zákona zakazujícího rodičům používání fyzických trestů se možná i protektorátní Prstýnek ocitne v trezoru, jistě se najde nějaký patřičně horlivý ministerský úředník či ještě spíše úřednice, stejně jako se dnes v USA z filmů z 50. let digitálně retušují cigarety... (28.12.2012)

Z knihy Náš film : "Je třeba ocenit Fričovu odvahu adaptovat v této době pro film povídku komunistického spisovatele, jehož dílo bylo od samého začátku okupace na indexu. Frič správně spoléhal, že nacističtí cenzoři nebudou znát povídku Táta, otištěnou v Olbrachtově sbírce "Devět veselých povídek z Rakouska i republiky", a navíc že vůbec neuvedou vlastní jméno autora námětu Kamil Zeman v souvislost s Ivanem Olbrachtem. A tak se divák mohl radovat nejen z úsměvného filmu, ale i z ošálení okupantů." (31.07.2017)

Další z řady filmů, které pamatuji především ze svého dětství. Tehdy jsem asi jako malý nijak zvlášť neřešil nějakou nevěru a levobočka, ale pamatoval jsem si, že to svým způsobem nemělo zas až tak dobrý konec (dojemný však byl, to jo). Když se na to podívám dnes, kromě sentimentu působí na mě z filmu především ona melancholie z aristokratických hodnot, kterých je dnes člověk svědkem už jenom v Anglii. A taky je smutný, že někdo natolik emocionální, živelný a vznešený jako Vlasta Fabiánová, musel vyměnit hrdost za montérky družstevnice po zbytek svého života.. (07.07.2016)