Lidé na kře

Filmová tvorba se ve třicátých letech, až na výjimky, předem zříkala všeho, co jen trochu zavánělo hlubším myšlenkovým přesahem. Film má bavit, nikoli vychovávat nebo snad dokonce poučovat. V tomto ohledu je Fričův zdařilý pokus o sociálně-kritické drama nebývale vstřícným gestem, vyjadřujícím režisérův zásadní postoj k lhostejnosti, s jakou byly důsledky hospodářské krize, ne náhodou podobné té, která znovu udeřila o několik desetiletí později, mlčky tolerovány či dokonce přecházeny. Stejnojmenná divadelní hra Viléma Wernera (1892 – 1966), jednoho z nejvýznamnějších českých dramatiků předválečného období, poskytovala výjimečný prostor k rozehrání mistrovské partie, v jejímž středu stojí starý středoškolský profesor, nechápavě pozorující citové i existenční nejistoty svých čtyř potomků. Junek je, jak sám ve filmu říká, rozkročen mezi dvěma stoletími, a proto nedokáže porozumět morálnímu rozkladu doby, která už dávno přestala být bezstarostnou hrou se životem. Život z nás udělal stroje s jedinou starostí – chleba! Ostatní pudy nám jsou překážkou. Ne pud, ale starost nám sedí v týlu. Starost o existenci, o život. Hlad! Válka! Plyny! Jakou úlohu hraje v tomhle kolotoči milostné rozjitření? Láska?, přiznává s pragmatickým přesvědčením profesorova starší dcera, vystudovaná lékařka, a předkládá tím účet nejen sobě, ale i svým rodičům. Propast, do níž se bezhlavě vrhají ostatní protagonisté je stále hlubší a hlubší. Starý profesor jen bezmocně přihlíží jejich marnému zápasu o kus štěstí, které se ovšem v jeho očích proměňuje v demoralizující úpadek společnosti. Všechno se před mýma očima rozkládá, hnije, páchne. A já tu stojím, ruce svislé a nemohu jim dát žádné opory. Nerozumím jim. Pod pečlivým režijním vedením Maca Friče tu rozehrávají příslušníci dvou vzácných hereckých generací celou škálu mistrných psychologických portrétů v čele s rozvážným Františkem Smolíkem, ztvárňujícího s osobitým přístupem starého profesora, člověka z jiného světa, myšlenkově vzdáleného moderním názorům. Vedle Smolíka je pozornost upřena, a právem, také na Lídu Baarovou v jedné z jejích nejpozoruhodnějších filmových kreací, následována neméně skvělou Zdenkou Baldovou, Peškem, Boháčem, Vítovou, Veverkou i Marií Glázrovou. Historická paralela se současnou ekonomickou krizí opět oživuje tento bezmála osmdesátiletý opus magnum a v některých okamžicích jej dokonce činí nepostradatelným pro naše budoucí generace. Jaký je tedy vlastně závěr? Snad, že ta prvorepubliková generace měla v sobě více pokory a odhodlání, než ta současná. Čím jsme se provinili my a všichni rodičové, že naše děti jsou tak nešťastné! (03.10.2008)

Film, u kterého jsem nikdy nevydržela. Asi třikrát jsem viděla první polovinu, jednou konec. Při posledním pokusu to nebylo moc lepší - nevtáhlo mne to do děje. Připadalo mi to příliš patetické a ukňourané. Příliš přetatínkováno. Jistým rozptýlením byla Růženka Šlemrová, kterou mám ráda a její dámy vcelku baštím. Možná je to i tím, že témata a kabát prvorepublikových filmů mi nesedí celkově. (23.04.2014)

Sociálně kritický film, místy bezútěšností až nepříjemný, především ve scénách, kdy se František Smolík, otec čtyř dětí živořících za hospodářské krize, neváhá ponížit, ač životu mladých není schopen porozumět. Okouzlující je zde duo Hana Vítová a Lída Baarová, a nebýt toho přehnaně sladkého a vítězoslavného konce, šla bych s hodnocením ještě výš. (19.11.2011)

Päťhviezdičková je úvodná päťminútovka, ktorá strihovou skladbou v skratke všeobecne vystihne lesk i biedu kapitalizmu. Vojnové besnenie je nasledované rozmachom v mene obnovy krajiny, budovaním a spokojnými zamestnancami. Blahobyt a neustále hromadenie statkov dosahuje vrcholu, od ktorého sa všetko zvrtne do obrovskej krízy. Novým stimulom rozmachu sa ukazuje byť hroziaca vojna. Z nedávno veselo sa kúdoliacich komínov fabrík a parných lokomotív sa znova začínajú črtať hlavne hrozivých kanónov. Nasledujúci príbeh je až príliš starosvetsky spracovaným sociálno-kritickým príbehom, kde je na príklade jednej rodiny ukázaný rozklad tradičných hodnôt lásky a cti v mene materiálnych výhod a zabezpečenia obživy. (31.01.2015)

V tom starém, osmdesátiletém filmu jako kdybych viděla úplně stejnou situaci, se kterou se lidé potýkají i dnes. Nová doba s sebou i tehdy nesla existenční strasti. Mladí lidé, kteří si léta nemohou najít práci a rodiče, kteří se nedokáží přenést přes určitý pokrok, který doba za jejich života vykonala. V tomhle případě to platí pouze pro tatínka, který né že by nechtěl pochopit, ale u kterého vnímám spíš jakousi vnitřní stopku, přes kterou vlak prostě nepojede a basta. Nedokáže pobrat, že lidé se chtějí bavit jinak, že seznamování a vyznání lásky probíhá poněkud ... "zrychleně" než za jejich časů kytiček, dopisů a čekání. Nakonec stejně o nic nešlo. Stále to byly bary a taneční podniky na vysoké úrovni decentnosti a spořádanosti. To kdyby tatínek ze zmíněného filmu věděl, co potomstvo jeho potomstva a potomstvo potomstva jeho potomstva bude vyvádět dnes, tu dobu uvolněné morálky ve všech směrech ... jsem si jistá, že ten šlak, co ho trefi by už nerozdýchal. (03.05.2014)