Hvězda

Generační konfrontace světa filmového i reálného. Zatímco do reálného života není problém zapadnout a zcela se mu přizpůsobit, samozřejmě s noblesou dámy v letech, i když dámské jízdy lze v tomto případě nazvat výlety do mládí, svět filmový se změnil. V očích záblesky nadějných rolí plus velké odhodlání, tím se naše hrdinka snaží oddálit definitivní profesní konec. "Šedesátkové" herectví v podání hvězd prvorepublikového filmu je skutečně ojedinělá záležitost, k tomu povedená hudba a precizní režie. Přidám ještě drobnůstky jako krásná Andrejka s originálním hlasem, fantastický Abrhámův režisér a celkově výborná atmosféra doby. Film, který by nejspíše neměl v dalších letech šanci na realizaci, vznikl skutečně na poslední chvíli. (23.12.2014)

Těžko říct, s jakými pocity přijala Jiřina Štěpničková hlavní roli stárnoucí herečky, o kterou není zájem, když sama prošla drastickou zkušeností několika let vězení v 50. letech. Z hlediska dokumentaristiky je Hvězda záslužným počinem, když se podařilo do něj dostat většinu prvorepublikových hvězd (chybí jenom Hana Vítová a logicky Adina Mandlová). Film má dvě úžasné scény. Kratičký moment, kdy Marie Glázrová přičichne k sušenkám, jestli jí hostitelka nepředložila nějakej prošlej shit, výborně dokresluje sociální postavení dávné hvězdy, která lže sobě i ostatním, jak je na tom dobře. Druhá skvělá scéna je s Josefem Abrhámem. Rozhovor herečky a mladého režiséra není rovnoprávným dialogem, ale překvapivě obráceně než jak by to mělo být vykresluje situaci dvou lidí, z nichž jeden dává (nabízí) a druhý bere (prosí). Hvězda je prostě dobrý film. A Jiřina Štěpničková měla na svůj věk krásný nohy. Taky je furt ukazovala:-) (15.11.2008)

Oficiální text distributora moc nechápu, zřejmě je psán podle hesla "Připrav se na nejhorší, budeš příjemně překvapen." Hlavní hrdinka je v letech, není ani tak zahořklá jako spíš osamělá. Dělá si iluze, doufá v novou roli, hraje si na dámu, občas si na ní někdo vzpomene a dostane nějaký štěk. Film nepostrádá vtipné momenty, ale zároveň odhaluje jak se děvčata baví těsně před šedesátkou. Herečka působí vcelku přirozeně a vyznívá optimisticky, navzdory odrazujícímu komentáři oficiálního distrubutora. Scénář: Jiří Hanibal, Bohumila Peychalová, pomocný režisér Ota Koval (18.06.2014)

Takový slakokyselý film. A mám tím na mysli herečky a herce, kteří se v tomto filmu objevili. Povětšinou se jednalo o hvězdy československého předválečného filmu, na jejichž slávu padal prach. Je zřejmé, že většina z nich věřila, že budou slavní a ve filmu obsazovaní navždy a po roce 1945 o ně najednou nebyl zájem a museli se živit jak se dalo a jak režim dovolil. Důkazem je třeba hlavní mužská hvězda bývalých časů v tomto filmu - Gustav Nezval, o němž jedna z dam prohlásí, vždyť je to právník, tak se uživí. A druhá odpoví, jo dneska nemáš nic jistýho, chudák je dělník. Jiřina Štěpničková zde vlastně hraje samu sebe. Hvězdu doby minulé, která dnes o práci nezakopne a musí vzít zavděk každou blbou reklamou. A když se dostane ve filmu aspoň malý štěk, její herectví je zpochybňováno. Jak jí asi muselo být, když to točila? A stejně tak ostatní herečky, ty mají štěk i v tomto filmu, a jistě záviděli Štěpničkové tu její pochybnou hlavní roli. Gaierová, Vášová, Glázrová v důchodovém věku - přesně v té situaci Slávky Hradilové. To samé hvězda z největších - Nataša Gollová. Nejvíc však musela pidirolička potěšit Zitu Kabátovou. Vždyť se ve filmu objevila poprvé po čtvrtstoletí a znovuodstartovala tak její hereckou kariéru. Její druhá herecká kariéra už však nebude o ambiciózních mladých kráskách, teď to budou štěky pošťaček, ženských na pavlači a babek, které se konce filmu dočkají málokdy. (13.10.2008)

Poúnorový komunistický režim odklidil ze scény celou jednu generaci herců a hereček, kteří se až na drobné výjimky v dalších letech před filmovou kamerou jenom míhali. Byli vděčni za každou, byť tak nicotně bezvýznamnou šanci připomenout se svému bývalému publiku i dorůstajícím divákům vlny let šedesátých. Jiřina Štěpničková tu v psychologicky náročné postavě rozkrývá svou minulost, která je v mnoha ohledech podobná ústřední hrdince. Degradace hvězdné slávy a životního úspěchu je konfrontována s přibývajícím věkem i měnící se celospolečenskou situací. Přítomností dalších generačních vrstevníků Kabátové, Glázrové, Gaierové, Gollové, Nezvala a Záhorského se odkrývá poněkud zaprášené album prvorepublikové nostalgie, která s sebou nutně váže vzpomínky a hořké bilancování nad promarněným, ale svým způsobem naplněným životem. Tato ironie osudu se pak až příliš shoduje se skutečnou realitou většiny hereckých představitelů a vlastně nám tu zanechává pochmurnou výpověď o pomíjivosti mládí. (12.10.2008)