Helen Mirren

Kdyby se v historii neudálo množství tragédií, mohla být ruskou šlechtičnou. Nezdá se, že by jí však ani v nejmenším vadilo, že se namísto toho stala slavnou herečkou a nezávislou ženou, která v sobě představuje současně slovanský šarm i britskou distingovanost.

Zatímco většinu filmových hvězd lze obvykle zařadit buď do kategorie talentovaných hereček (Meryl Streep, Annie Girardot) nebo sexy žen a k tomu skvělých hereček (Michelle Pfeiffer, Sophia Loren) či do skupiny sex-symbolů (Brigitte Bardot, Jennifer Lopez), nikomu nepodobná britská herečka patří pouze do své vlastní třídy jménem Helen Mirren. Jedině tato dáma vyvolávala (a to nejen ve svých rolích) dojem nezávislé feministky a současně dokázala plnit roli britského sex-symbolu. Dnes je jí přes šedesát a kromě jejích profesních úspěchů se stejně dál mluví o kouzlu její přitažlivosti. Téměř žádný článek o Helen nezapomene připomenout, že kdysi v jednom interview prohlásila, že si nařizuje budík na tak brzy, aby se ráno stačila milovat se svým mužem.

Známou hvězdou se stala až na počátku devadesátých let v roli šéfinspektorky londýnské policii Jane Tennison, která však musí na svoji šanci dlouho trpělivě čekat, protože nikdo kompetentní přece ženskou nepustí do práce vyhrazené mužům. Ale pak přijde infarkt jejího nadřízeného a Jane jako nový šéf v mužském kolektivu může svými nestandardními metodami (které jí na důvěryhodnosti zrovna nepřidávají) objasnit vraždu. Televizní série Hlavní podezřelý se rozrostla na 6 řad, přičemž každá se skládá z jednoho až dvou  dlouhometrážních filmů.

Ve srovnatelných typech rolí vynikala i Francouzka Annie Girardot, její život však neměl s rolemi samostatných žen, které vše podřídí své práci mnoho společného. Naproti tomu Mirren celé roky odpovídala, že se nikdy nechce vdát, aby se nemusela rozvádět a připomínala, že byla vychovávána tak, aby si vážila ekonomické nezávislosti, jakožto nejlepšího daru, který se dívce může dostat. Ačkoli se Girardot ani Mirren nikdy neprohlašovaly za feministky, přesto v jisté etapě obě herečky sloužily jako jejich společenské ikony.

Helena nebo Ilyena? Pro přátele prostě Hell.

Mnohdy bývá Mirren popisována jako typická starší vážená Angličanka, při bližším pohledu však můžeme spatřit, že se na nás z filmů i fotografií usmívá stárnoucí ruská dáma, která se původně jmenuje Ilyena Vasilievna Mironoff (26. 7. 1945) a pochází z ruského šlechtického rodu. Její stejně slavní jako kontroverzní předci, kteří v 18. století sloužili v carské armádě pocházeli z Gzhatsku (město později přejmenované na Gagarin podle kosmonauta Yuri Gagarina), nedaleko Smolensku západně od Moskvy. Jeden z jejích pradědů byl slavný polní maršál Kamensky, hrdina rusko-tureckých i napoleonských válek, který byl krátce po svém nejvyšším možném vyznamenání k smrti ubitý sekerou patnáctiletým bratrem jedné ze svých konkubín. Mezitím se proslavil i jeho syn Nikolaj, který jako generál v bitvě u Slavkova (1805) obětoval 1600 mužů.

Zatímco Helenin dědeček Piotr Mironoff pobýval coby carský armádní posel v Londýně, došlo v Rusku k revoluci a už se tam nikdy nevrátil. Pracoval raději ve svobodném Londýně jako taxikář. Šest Heleniných ožebračených a z rodinného sídla vystěhovaných pratetiček zůstalo v Rusku, odkud svému jedinému bratrovi a Helenině dědečkovi poslaly poslední dopis v roce 1932. I když ruská rodina žila v bytě bez oken, stále měla blízko světu umění, protože dvě tety pracovaly jako písařky autorů Maxima Gorkého a Konstantina Stanislavského. Za přepsané scénáře dostávaly vstupenky do divadla, a protože se navíc jedna ze sester provdala za výše postaveného komunistu, unikla rodina i Sibiři.

Většina dokumentů na matrikách byla za ruské revoluce a druhé světové války zničena, takže vypátrat po rozpadu SSSR své kořeny, nebylo snadné pro ani pro slavnou britskou herečku a její sestru Katherine. Helen Mirren byla dojatá, když se nedávno dostala k sedmi dopisům, které se jejímu dědovi ještě podařilo poslat do Ruska a v nichž lituje, že si jeho syn Vasilij Petrovich Mironoff změnil jméno na více anglicky znějící Basil Mirren a z dcery Ilyeny udělal Helenu. Helen, která ani neumí rusky (zato jako pravá ruská šlechtična mluví francouzsky) a nemohla si tak přečíst rodinné dopisy, chtěla být jako dítě baletkou a brala taneční a hudební lekce - samozřejmě netušila, že v Rusku dnes žije její příbuzná, které se kariéra úspěšné baleríny podařila a dnes je kostýmní návrhářkou. Racionálně uvažující Helen Mirren nakonec poskytla dopisy mezi dědečkem a jeho sestrami spisovatelce, která podle nich napsala rozhlasovou inscenaci Mironoffovo dědictví a sama herečka ve hře představovala Piotrovu oblíbenou sestru Ilyenu, podle níž dostala své jméno.

Helen, jíž přátelé říkají Hell, se narodila v Essexu (Londýn) jako druhé ze tří dětí (má starší sestru a mladšího bratra) ruskému otci a britské matce Kathleen Rogers. Také její matka, která je třináctým ze čtrnácti dětí, má zajímavou rodovou historii - Helenin dědeček z této strany byl totiž řezníkem, který dodával maso na stůl už královně Viktorii. Před druhou světovou válkou hrál hereččin otec na violu s Londýnskou filharmonií a později pracoval jako zkoušející u řidičských testů. Výchova Mirrenových dětí byla velmi anti-monarchistická a ačkoli se Helen narodila jako dívka, byla vedena především k samostatnosti a nezávislosti. Chodila do katolické dívčí školy St. Bernard´s High School v Essexu, kde hrála divadlo a pak měla pokračovat na učitelské koleji v Londýně. Měla před sebou jasnou budoucnost skromného života coby učitelka, ze které však sešlo, když byla v osmnácti přijata do National Youth Theatre.

Filmová, televizní, divadelní a rozhlasová herečka
 
Ve dvaceti už byla divadelní hvězdou ve své první roli Kleopatry a vstoupila do Královské shakespearovské společnosti. Zanedlouho po svém divadelním debutu se objevila i ve filmu, a ačkoli od té doby natočila více než 90 titulů, díky nimž je dnes známá především jako filmová herečka, na divadle hraje dodnes. V sedmdesátých letech vyrazila s divadelní skupinou Petera Brookse na turné po severní Africe a později byla dvakrát nominovaná coby broadwayská herečka na cenu Tony. Kromě toho se Mirren nikdy nevyhýbala ani práci pro televizi a hrála v desítkách televizních filmů a seriálů.

Shakespearovské tituly (Sen noci svatojánské, 1968, Hamlet, 1976, Cymbeline, 1982) samozřejmě patří také do její filmografie, avšak známější se stala až díky tragikomické muzikálové koláži Šťastný to muž (1973) a zejména pak díky své účasti na kontroverzním erotickém dramatu z doby Říma Caligula (1979). Rok na to si všestranná herečka zahrála v thrilleru z londýnského podsvětí s Bobem Hoskinsem a Eddie Constantinem Dlouhý velký pátek a v komedii postavené na dvojroli Petera Sellerse Ďábelský plán dr. Fu Manchu. K nejznámějším z jejích starších filmů však bezpochyby patří Excalibur (1981), který si své věrné diváky získal tajemnou a přitom pohádkovou atmosférou, kostýmy a hudbou, kombinující Richarda Wagnera a Orffovu Carminu Buranu. V neposlední řadě k úspěchu přispělo i obsazení Helen Mirren do role Morgany.

Mirrenové přirozená kultivovanost a dnes již i herecká váženost přivedla tvůrce hned tří filmů k jejímu obsazení do rolí anglických královen. Velkou panovnicí, nezávislou, inteligentní a tvrdohlavou ženou Alžbětou I., dcerou krále Jindřicha VIII. byla v televizním filmu Královna Alžběta (2005); královnu Charlottou, manželku krále Jiřího III ztvárnila v Šílenství krále Jiřího (1994) a nakonec si zahrála i současnou panovnici Alžbětou II. ve filmu Královna (2006), který jí vynesl Oscara.

Hranice a meze Heleniny nezávislosti

Většinu Heleniných rolí spojuje výraz nové svobodné ženy, která není svázána tradičními zábranami a je úžasná a oslnivá ve své nezávislosti – vše tedy zůstává dvojznačné. Stejným způsobem Helen i žila. Byla ekonomicky nezávislá, ve všem svobodná, odmítala se vdát a nikdy neměla děti, protože prostě nepociťovala potřebu je mít. Jedním z důsledků její svobodomyslné povahy je i tetování na ruce, které si kdysi ne zrovna promyšleně pořídila v indiánské rezervaci v Minnesotě. Helen se s ním nejspíš cítí spokojená, ale maskérům většiny filmů tím jen přidělává vrásky na čele, protože nikdy nesmějí zapomenout na jeho skrytí pod náplast (skryté bylo mj. i v Hlavním podezřelém).

Několik let svého života Mirren strávila s fotografem Jamesem Wedgem, který ve své práci bohatě experimentoval se sexualitou. Helen, která nikdy nebyla přepjatá a netrpěla averzí vůči nahotě ve filmu ani na fotografiích, s Wedgem s potěšením spolupracovala. Ačkoli tato herečka celý život nosí dlouhé nebo dnes již kratší blond vlasy, nikdy nepůsobila vyloženě vulgárně, přitom za ideální způsob vyjádření sexuality považuje Madonnu, kterou právě pro její image obdivuje. Helenina rada jak být sexy zní tedy jasně: nenechat si dodávat nějakou uměle vytvořenou image, ale být sám sebou, nechat to vyzařovat ze sebe samého. Zbytek jejího kouzla musí spočívat už jen ve spokojenosti se sebou samotnou, protože na otázku, jak by chtěla vypadat, kdyby mohla být ideální, herečka odpovídá, že každý den jinak. Jendou tmavovláska, podruhé se slovanskou tváří, vždycky však být hubená a oslnivá.

Ačkoli byla tak odlišná od svých kolegyň Giny Lollobrigidy, Jane Fonda nebo Brigitte Bardot, díky množství nahých fotek a scén se Helen Mirren dostala do role anglického sex-symbolu. Objevovala se nahá mnohem častěji, než kterákoli z mainstreamových hereček její generace a to od prvního filmu Age of Consent (1969), přes Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec (1989) až po Holky z kalendáře (2003). Kromě toho se ještě v padesáti nechala vkusně odhalená vyfotit na obálku Radio Times. Helen Mirren totiž dávno překonala své filmové postavy, které stárnou rychleji než ona sama. Zatímco Jane Tennison v posledních dílech Hlavního podezřelého čelí odchodu do ústraní, popíjí whisky a její vlasy jsou stříbrně blond, usměvavá Helen Mirren přebírá jedno ocenění za druhým v elegantních rudých šatech s širokým výstřihem. Zatímco Tennison ubývají síly, Mirren je stále nabývá. Šéfinspektorka je vyčerpaná a uhoněná, zatímco její představitelka zářivá a optimistická.

Rozhodně si nepřipadá stará a nepotěší ji oslovení Dame Helen Mirren, přesto už ustoupila ze své téměř kruté nezávislosti, když se po deseti letech společného soužití provdala za amerického režiséra Taylora Hackforda. Bylo jí 52 let a Hackfordovi na den 53 – brali se 31. prosince 1997. Helen tvrdila, že se berou hlavně kvůli daním a přála si jen, aby všechno zůstalo jako před tím. O rok později však prohlásila: „Když jsem se ráno po svatbě probudila, uvědomila jsem si, že se všechno změnilo, a že to miluji. Cítila jsem se úplně jiná. Byla jsem jeho žena a on byl můj manžel a to bylo něco úžasného. Teď, skoro o rok později, se stále třesu, když ho slyším říkat moje žena a je mi ohromným potěšením, když říkám můj manžel.“ Štěstí jejího rozhodně neuspěchaného prvního manželství stále trvá a letos dvaašedesátiletá Helen říká, že nejlepší věc, kterou ve svém životě udělala, bylo stát se manželkou. Každý člověk je jedinečný, o Helen Mirren to však platí dvojnásob.

ČSFD.cz