Nic takového

Netradičně pojatý příběh o netvorovi a krásce, kteří jsou zde však vyobrazeni ne tak idealisticky, oba chladní a naivní. Režisér pojal zcela odlišný přístup a rozhodl se lásku, přátelství, zradu a sobeckost ukázat v ne tak kýčovitém stylu, čímž zůstávají lehce skryty. Emotivně je film přesně tam kde má být, studený Island asociuje s dějem, který bohužel místy zamrzá a je poněkud šedý. Jelikož je film právě nevtíravý a nijak nenucený, pár zamrzlých míst pookřeje až ve vás. I přes tyto klady se ale mohla během filmu budovat mnohem větší myšlenka, i když to už je možná můj problém. (28.11.2008)

Film tedy rozhodně není horror. Je to něco mezi pohádkou, společenskou satirou a metaforou. Má to kousek z Krásky a zvířete, z Věci Makropulos a celé je to prokládané filosofickými úvahami. Nešťastný tvor, vypadající jako monstrum, trpí nesmrtelností a nedokáže se jí nijak zbavit. Mladá dívka, které zabil snoubence, se rozhodne mu pomoci. Do toho se dozvídáme, že monstrum vlastně neexistuje, že si jej lidé vymysleli, aby dodali do svých životů dimenzi strachu a vybavili jej pamětí až k počátku vzniku lidstva. Film je trochu nevyvážený, chvílemi převládá dojem pohádky, jakmile ale monstrum přijde mezi lidi, atmosféra se přemení ve společenskou satiru. Přesto je film nějakým podivně naivním způsobem odzbrojující a něžný. A monstrum je jednoznačně fešák. (30.11.2008)

Film s nesporně zajímavým námětem a velkým potenciálem, který ve výsledku dojel na příliš velké ambice svého tvůrce. Nepodařilo se mi rozluštit, co přesně bylo záměrem Hala Hartleye, protože snímek osciluje mezi několika žánry a žádný nenaplňuje, ale předpokládám, že právě tak to režisér chtěl a snažil se natočit temnou satiru na zvrácené poměry dnešního světa, existenciální drama o bytosti, jejíž údělem je žít věčně, a zároveň nenaplněný milostný příběh dvou zcela odlišných postav. Potíž je v tom, že všechny tyto ingredience nedokázal dobře sladit, takže kdykoliv se na plátně objeví Helen Mirren, sklouzává to do komediální polohy, kdykoliv se objeví netvor, jde o ono temné drama, a nešťastná Sarah Polley střídá polohy, ani ne tak sexuální jako spíš emocionální, až groteskním a především nedůvěryhodným způsobem. Hartley je nepochybně talentovaný režisér a scénárista současnosti, ale chybí mu kázeň a možná i dohled producenta. Filmu nelze upřít atmosféru zejména v první části, kdy podivní obyvatelé odlehlé vesnice a netvor obklopený nehostinnou islandskou přírodou bodují, jenže v momentě, kdy se děj přesune zpátky do civilizace, snímek sklouzává zase do průměru. Celkový dojem: 55 %. (01.03.2009)

No Such Thing je jakousi zpovědí netvora alkoholika, trpícího depresemi, nespavostí a nenávistí vůči celýmu lidstvu. Jediný po čem touží je smrt. Jenže jak se zdá je nesmrtelnej. Už začátek mi napověděl, že tohle bude přesně film pro mě. Netvor si mě hned získal. Po úvodu sice netvor na chvíli zmizí z obrazovky a na scénu nastupuje sympatická Beatrice(Sarah Polley), která je roztomilá a k nakousnutí. Od 45 minuty ale o5 nastupuje na scénu netvor a začíná jakási variace na Krásku a zvíře. Je to vskutku zvláštní a originálně pojatej film, kterej mně neskutečně sedl. Už teď vím, že jsem ho neviděl naposledy. Tady nemám co řešit. 5hvězd. Za sebe vřele DOPORUČUJU. Nemusí ale sednout všem. (11.07.2023)

lidí se skutečně nekonvenční mentalitou, schopných nahlédnout úplně jinak, obdařených tvořivou představivostí a nejen kombinující, těch je pomálu. Hal Hartley je jednou z takových nevšedních osobností. jeho pohled, přístup, nahlížení světa – je tak odlišné od mně známých, až je dokonce přímo jedinečné. v jeho případě ani nevěřím, že je možná napodobitelnost. a to je co říct. taková osobitost přenesená do umění se pak pochopitelně velmi nesnadno určuje, vymezuje a vůbec i popisuje. sám jsem schopen formulovat jen detaily z ohromného korpusu osobitosti, kterou u něj vnímám. 1. věřím, i z filmu Nic takového jsem měl ten dojem, že jeho vztah k hudbě je nevšední a dozajista velmi silný! však si hudbu ke svým filmům také sám skládá. 2. věřím, že jeho vize filmu je nad jakýmkoliv malicherným žánrovým myšlením. Nic takového bylo hororem, za pár minutek komedií, pak slzopudným dramatem, v další etapě pravé roadmovie, kde cestu fyzickou obvykle následuje analogická sebepoznávací cesta duchovní, zacílená do vlastního nitra. film se nevyhnul ani podobě politického thrilleru doplněného o ironickou mediální reflexi. užil i prvky typických schémat, ale v tak nepřípadných souvislostech, že stvořil unikátní originál. přitom film v konci nelze žánrově zařadit nikam. ale není proto nekonzistentní, rozkolísaný, nesouvislý ani překombinovaný! 3. film byl do jisté míry filozofický i filozofující. 4. režisér prokázal mimořádný um v práci s rytmickou dynamikou. rozvedl ty pasáže, které jeho samotného velmi silně zajímaly (předpokládám), a jiné zkondenzoval do nepatrného zlomku času, který by si jistě vyžádaly od méně zdatného tvůrce. ale přitom film z pomyslné rovnováhy nevychýlil. 5. opravdu hluboce a sofistikovaně pracoval s rozvíjením postav (myslím, rozvíjením jejich typu před divákem, nikoliv nějakou zbytečnou psychologickou proměnu, která by se během filmu odehrávala). 6. islandská krajina zde není jen pro ten účel, lahodit oku. její specifičnost je pro film zásadní. a nejen vizuálně, ale třeba i v kontextu vědomí, že zde je svět, kam k lidským obydlím nevedou cesty. už ten postřeh sám nese své významy. a ty lze rozvíjet jejich čtením v kontextu dalších významů. nehledě k tomu, že jinak úchvatnému a řekli bychom zřejmě krásnému pohledu na ostrovní skalisko, kde monstrum přebývá, dává tímto Hartley i punc ďábelskosti (podobně jako Friðrik Þór Friðriksson ve svém filmu Ďáblův ostrov). a dalo by se toho napsat mnohem více. kdyby se ovšem sešly: čas, prostor a síla. (18.01.2011)