Jean Reno

„Jsem takový trochu líný lev. Točím si, kdy chci a co právě chci. Ale nezapomeňte, že lev sebou umí také zatraceně mrsknout, když jde o kořist...“
 
Jeden z nejzapamatovatelnějších herců dokázal otočit svoji kariéru definovanou rolemi chladných zabijáků ve prospěch rozličných žánrů včetně komedií a po padesátce hraje dokonce v romantických filmech. Vysoký Španěl ze severoafrického zapadákova si pofrancouzštil jméno a stal se hvězdou ve Francii i Spojených státech. Nenamluví toho o moc víc než jeho postavy, které spoléhají spíš na silný dojem, jenž zanechají. Právě sebevědomý až tvrdý výraz ho nejvíc odlišuje od ostatních francouzských kolegů. Reno je daleko typu šarmantního sukničkáře.

Dnes je vedle Gérarda Depardieu vyhledávaným vývozním artiklem své země. Není sice tolik všestranný jako jeho kolega, ale v každé roli zůstává sám sebou a vytváří ji k obrazu svému. Proto bývá občas přirovnáván k Lino Venuturovi, s obdobně skromným herectvím a jednoduchými pohyby. Renova fyziognomie s výrazným profilem je naprosto rozpoznatelná v jakékoli roli od středověkého rytíře po bessonovského zabijáka. Je až neuvěřitelné, že se mu blíží šedesátka, protože se prakticky vůbec nemění. Herec třikrát nominovaný na Césara (Magická hlubina, Návštěvníci, Leon) se těší nejen z pracovních příležitostí, kterých má stále dostatek, ale také ze čtyř dětí a ze svého poněkud méně obvyklého zájmu – výroby olivového oleje z vlastních olivových plantáží.

Jeho andaluští rodiče emigrovali do Maroka před fašistickým režimem generála Franka. Krátce po válce se jim uprostřed letní Cassablanky (30. 7. 1948) narodil syn Juan Moreno Errere y Rimenes. Malý Španěl Juan trávil dětství s kamarády na plážích nebo v kině pod vlivem amerických a francouzských legend Johna Wayna, Marlona Brando, Jamese Deana, Jeana Gabina, Bourvila... V Case začal studovat na konzervatoři, ale shledal ji zcela nerozvíjející a snil o Paříži. Bylo mu sedmnáct, když se jeho rodina přestěhovala z nestabilního Maroka do Francie, ačkoli krátce nato mu zemřela matka. Aby získal občanství, nevyhnul se vojenské službě pro svoji novou vlast. Skončil v Porýní, kde stačilo, aby jeho nadřízený zjistil, že studoval drama a byl přeložen do armádní sekce umění a zábavy. Ve dvaadvaceti se dostal do Paříže. Absolvoval legendární kursy Reného Simona na Státní konzervatoři dramatických umění, zatímco pracoval v parfumerii nebo se pokoušel otevřít si s kamarády obchod se spotřebním zbožím.

V sedmdesátých letech sbíral zkušenosti na jevišti a v televizi, ale především vystupoval na menších pařížských scénách. například ve hře Clair de Femme (role, kterou si znovu vyzkoušel ve stejnojmenném filmu z roku 1979) a s divadelní skupinou Didiera Flamanda procestoval celou zemi. Na divadlo nezapomněl ani později a ještě v roce 1988 vystupoval v inscenaci Racinovy Andromedy v režii Roberta Planchona v Lyonu. Renovými filmovými debuty z roku 1979 byly drobná role ve filmu v Raúla Ruize L'Hypothèse du tableau volé a první epizodní role policajta v Clair de femme s Romy Schneider a Yvesem Montandem. Stačil ještě okusit dobu odcházejících hvězd a objevit se také v Cestující ze Sans-Souci, posledním filmu Romy Schneider. Dělal si jméno malými rolemi s krátkým dialogem, ale dodnes údajně lituje času stráveného ve špatných filmech, kde se jen mihne.

Odhodlaný zabiják na scénu

Teprve po třicítce začal vypadat jako ten charismatický muž, kterého známe z filmů a fotek. Renova fotografie se dostala do těch správných rukou v roce 1981. Asistent režiséra komedie Les Bidasses aux grandes manoeuvres se jmenoval Luc Besson a měl na starosti celý casting. Svěřil Renovi drobnou roli a uchoval jej v paměti do doby, než začal točit svůj první krátkometrážní film L'Avant dernier (1981). Rena v něm obsadil do okrajové role a ten ji přijal. Stejně tak jej uplatnil ve své následující, již celovečerní černobílé sci-fi Le dernier combat (1983). Obdobně Podzemka byla příležitostí pro Isabelle Adjani a Christophera Lamberta v hlavních rolích a nabídkou drobné, ale výrazné role pro Rena. Rok na to si s Lambertem odskočili k Marco Ferrerimu, kde si Reno zahrál zubaře (Miluji tě, 1986), ale pak opět následovaly návraty ke starému příteli Bessonovi. Luc Besson, vedle Jean-Jacquesse Annauda snad nejvýznamnější francouzský filmař uprostřed filmové krize 80. let se obklopoval stálými mužskými spolupracovníky jako Christopher Lambert a Gary Oldman, ale Jean Reno byl tím nejvýraznějším. Zato krásné herečky a současně Bessonovy ženy se střídaly s každým filmem (Isabelle Adjani jako krásná Helena z Podzemky, Anne Parillaud jako Brutální Nikita, Milla Jovovich jako jediná žena dvou filmů – Pátý element, Johanka z Arku). Jean Reno se v režisérových filmech zdržel nejdéle, nehrál až v Pátém elementu a Johance z Arku. O Bessonovi se dodnes vyjadřuje kladně. „S Lucem si rozumíme téměř beze slov... A já se snažím ze všech sil už kvůli našemu přátelství.“

Zlomový snímek pro Luca Bessona, Jean-Marc Barra a Jeana Rena je Magická hlubina. Film, v němž jde spíš o modř a sílu hlubin moře než o příběh dvou potápěčů, přátel a soupeřů, se stal hitem konce osmdesátých let. Jean Reno v druhé hlavní roli sebevědomého, trochu legračního a trochu nepříjemného Itala spolu s Jean-Marc Barrem dokázali dostat divákovy pocity pod hladinu, tak jak si to nadšený volnočasový  potápěč a syn instruktorů potápění Besson naplánoval.

Na využití Renovy tvrdě působící neoholené tváře a podmračeného výrazu konečně došlo v Brutální Nikitě, příběhu o ženě, která se znovu učí jak se oblékat, líčit, jak se chovat k lidem a jak cítit. Reno tu měl opět menší příležitost co do rozsahu, ale jeho zabiják „čistič“ Victor dodává kouzlo závěru filmu. Navíc Bessonovi se taková zabijácká postava natolik zalíbila, že začal psát scenář k Leonovi. Uvažoval o výměně Rena za Mela Gibsona, Al Pacina nebo De Nira, ale nakonec zůstal u Jeana Rena, který však musel pro dokonale napsanou postavu zahájit intenzivní kursy angličtiny, dietu a návštěvy posilovny. Osamělý profesionální vrah z New Yorku, který pečuje jen o svoji květinu, dokud mu do života nevpadne dvanáctiletá Mathilde, se stal jednou z nejzajímavějších postav žánrových filmů devadesátých let. Jean Reno se svými postavami údajně stává natolik, že byl-li osamělým Leonem, odmítl jít po stejné straně newyorské ulice jako jeho kolegové. Leon a Jean Reno se stali populárními také ve Spojených státech, ačkoli bylo z tamní uváděné verze vystříháno 25 minut vyvíjejícího se vztahu Leona a Mathilde. Ve Francii byl Leon ve všech kategoriích nominován na Césara, ale nakonec nezískal žádného.

Mezi žánry

Podstatná část Renovy filmografie se pojí s žánrem komedie a tedy s rolemi, ve kterých konečně nemusí zemřít. Muž, který v příležitostných interview tolik šetří slovy, rád připomíná svůj kladný vztah ke komediím, které vyžadují preciznost, obrovské nasazení, spoustu energie a práce. Obdivovatel Bourvila a de Funèse dlouho zůstával věrný bláznivým komediím režiséra-scenáristy Jean-Marie Poiré a scenáristy-herce Christiana Claviera. Jean Reno totiž nejraději sahá po nabídkách, kde vidí příjemnou spolupráci, pokud možno se starými známými. Kriminální komedie Operace Corned Beaf (1991) Renovi nabídla příležitost zahrát si drsného tajného agenta Žraloka, který se střetává s měšťáckým Jean-Jacquesem (Christan Clavier). V Návštěvnících (1993) byl Reno opět tou vážnější součástí dvojice, tedy ctihodným hrabětem Godefroyem, kterého doprovází věrný sluha - opět Christian Clavier. Návštěvníci se stali do té doby komerčně nejúspěšnějším filmem ve Francii a z Jeana Rena se stala drahá záruka úspěšného filmu (za Návštěvníky 2 inkasoval už 10 milionů franků). Ve Spojených státech byla „příliš“ francouzská komedie zajímavá leda pro pár Renových věrných fanoušků od dob Leona, takže se Návštěvníci dočkali amerického pokračování opět v režii Poirého s Renem a Clavirem (Návštěvníci: Cesta do Ameriky, 2001).

I když v roce 1996 přešel do komedií Francise Vebera, stále se jednalo o komiku založenou na střetu dvou rozdílných typů. Na francouzské poměry příliš drahá komedie z exotických exteriérů amazonského pralesa (Jaguár) stavěla Renova drsného antropologa do kontrastu k jemnému Pařížanovi Perrinovi (Patrick Bruel) a poslední Veberova komedie Drž hubu! (2003) zase klidného zloděje (Jena Rena) vedle přihlouplého bankovního lupiče s tváří Gérarda Depardieu.

Člověk, který pouze dělá svoji práci a žije svůj život

Leon otevřel Renovi i Bessonovi cestu do Hollywoodu. Od té doby Jean Reno střídá prakticky každý rok francouzský a americký film, kde hraje druhé housle vedle Toma Cruise, Kevina Klinea, Roberta de Niro nebo Toma Hankse, zkrátka jako někdo s francouzským přízvukem se v americkém filmu opět vrací k vedlejším rolím cizinců, což ho zřejmě nijak zvlášť nemrzí. „Amerika je pěkná, ale v Provence se mi líbí mnohem víc. Je tam lepší jídlo, lepší víno a kouřit tam můžete, kde chcete.“ Nestává se typicky americkou hvězdou a chce být zodpovědný sám za sebe, takže nemá ani žádného agenta, přičemž z legrace dodává, že jen proto, že po odchodu z Francie na něj žádný nevsadil. Obdivuje hollywoodskou mašinérii zábavního průmyslu, ale k duši mu nepřirůstá, proto se stále vrací domů do Francie.

V polovině devadesátých let patřil do velkého obsazení (John Malkovich, Sophie Marceau, Fanny Ardant atd.) evropského povídkového filmu Za mraky (1995) režisérů Antonioniho a Wenderse, kde si zahrál drobnou postavu muže, kterého právě opouští jeho žena. V této době hraje epizodní role dokonce v romantických komediích (Francouzský polibek) a dále dokazuje, že ačkoli zůstává stejný, zapadá téměř do jakéhokoli filmu. Dokáže tedy být i zlým čarodějem v pohádkovém příběhu s Vanessou Paradis (Zamilovaná čarodějka). Jeho hvězdný status zvýšila účast na Mission: Impossible Briana De Palmy, ačkoli po tomto filmu si ještě sám vyplňoval daňové přiznání. Následoval na obou stranách oceánu maximálně úspěšný rok. Ve Francii šli do kin Návštěníci 2, zatímco po celém světě je zastiňovala obrovská reklama na letní Emmerichův blockbuster Godzilla (pro tento film odmítl roli agenta Smitha v Matrixu) a současně se objevil v akčním thrilleru Johna Frankenheimera Ronin vedle legendy Roberta De Niro. Na přelomu tisíciletí obohatil svoji filmografii pro změnu francouzským mysteriózním thrillerem mladého režiséra Mathieu Kassovitze Purpurové řeky. V roce 2004 se Renův komisař Niemans vrátil v již méně úspěšném pokračování Purpurové řeky 2: Andělé apokalypsy v režii Oliviera Dahana a letos se blíží Howardova premiéra adaptace knižního hitu Šifra mistra Leonarda s dalším policejním kapitánem, co vypadá jako Jean Reno.

Jeho postavy tvrdých, dobrodružných nebo akčních hrdinů se celé roky obešly bez ženských protějšků a stěží si někdo představil intimnější scénu s tímto protagonistou. Dokud však režisérka Danièle Thompson (dcera legendárního režiséra Velkého flámu Gérarda Ouryho) nepřišla s romantickou komedií nebo spíše dramatem Félix a Rose – Láska po francouzsku (2002), kde se Jean Reno s nezvyklým množstvím vlasů ocitá v dramatické roli mlčenlivého, uzavřeného muže stojícího před nervovým zhroucením. Jeho hrdina spěchá za ženou, aby jí řekl, že ji stále miluje, ovšem jen do chvíle, kdy na letišti potká extrovertní kosmetičku Juliette Binoche. Romantickým tématům se Reno přitom nikdy nevyhýbal, pouze do nich nebyl obsazován. S radostí proto sáhnul po postavě Marcella ve filmu o lásce, něžnosti a každodenním životě na italském venkově. Jako milující muž umírající ženy nemůže dopustit, aby ve městě někdo zemřel dřív než jeho manželka a zabral tak poslední volné místo na hřbitově, které jí slíbil (Roseannin hrob).

Tak jako přímočaře hraje, je poměrně přímočarý jeho život otce čtyř dětí ze dvou manželství. Po ničem dalším vlastně ani netouží. Narozdíl od kolegů vinařů investuje do svých olivových plantáží a má přátele v nefilmovém světě. V roce 2000 dokonce získal zlatou medaili na světové soutěži ve výrobě olivového oleje. Rád jí, pije a vaří. S první ženou Geneviève (mají dvě děti, Sandru – 1978 a Mickaela - 1980) se rozvedl po úspěchu Magické hlubiny a na tohle období vzpomíná jako na jednu z největších hloupostí v životě. Svoji druhou ženu bývalou modelku Nathalii Dyszkiewicz potkal na největší pařížské avenue Champs Elysées, v roce 1996 se s ní oženil a mají dvě děti (Tom - 1996, Serena - 1998). Žije střídavě v Los Angeles a v pařížském bytě na levém břehu Seiny. Do Francie se vrací také proto, aby se dobře najedl a sešel s přáteli, které si v Hollywoodu nepořídil. V roce 1999 byl za své úspěchy jmenován rytířem Čestné legie a při této příležitosti slíbil, že za každý film natočený v Hollywoodu natočí jeden doma. Čeho se však od něj asi nikdy nedočkáme, bude upovídaná role.

ČSFD.cz