Josef Zora

Josef Zora se narodil 17. srpna 1894 v Modřanech u Prahy jako Josef Tanciburek. Vystudoval a stal se učitelem. Během zaměstnání ještě studoval varhany na Státní konzervatoři a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.

Při své práci se také začal věnovat aktivní herecké práci na různých pražských scénách a divadlech (Uranie, Pištěkovo divadlo, Revoluční scéna) a krátce hrál v Divadle v Národním domě v Moravské Ostravě (1918 – 1919). S Jindřichem Honzlem založil amatérský kolektiv (takzvané proletářské divadlo) Dědrasbor (1920 – 1922), kde také režíroval. Věnoval se recitační a sbormistrovské činnosti, pomáhal v letech 1919 – 1921 vést kulturní akce pro pražské dělníky.

Jistě nejvýraznější událostí byla jeho režie a příprava masové divadelní scény s několika tisíci statisty na 1. dělnické spartakiádě v Praze na Maninách (1921), která symbolizovala vítězství revoluce a její sepětí s lidem a kde stvořil velkou úlohu Vůdce revoluce. Dále nacházel Zora obživu inzertními akvizicemi pro odborné technické časopisy. Začátkem 20. let poprvé vstoupil i do českého filmu.

V letech 1920 – 1923 stvořil několik menších i větších rolí v němých filmech ČERVENÁ KARKULKA (otec Karkulky), ZELENÝ AUTOMOBIL (člen bandy), LÁSKA SLEČNY VĚRY (profesor chemie), VENOUŠEK A STÁZIČKA (otec Venouška), PRODANÁ NEVĚSTA (principál) a taktéž i ÚNOS BANKÉŘE FUXE (strážník). Ve dvou filmech hrál muže (KORYATOVIČ a KOMPTOIRISTKA).

Po osmi letech se ještě v letech 1931 až 1932 a 1936 – 1938 objevil v několika epizodkách psychiatra (DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK), záložníka (MILÁČEK PLUKU), dvorního lékaře (LELÍČEK VE SLUŽBÁCH SHERLOCKA HELMESE), kulového krále (NAČERADEC, KRÁL KIBICŮ), bolševického komisaře (JÍZDNÍ HLÍDKA), detektiva Lecocqa (TŘI VEJCE DO SKLA), hudebníka Zimáka (LUCERNA), nápovědy Chudoby (SLÁVKO, NEDEJ SE!) a sám sebe – zvukaře (DUCHÁČEK TO ZAŘÍDÍ a dokumenty JAK SE DĚLÁ FILM, TOVÁRNA NA ILUZE).

Ale jeho hlavní význam pro naší kinematografii tkví v pozici zvukového mistra. Toto zaměstnání provozoval ve filmu s různými přestávkami a intenzitou v letech 1931 – 1959. Hlavně ve 30. letech byl Zora jedním z nejvytíženějších zvukařů hraných i dokumentárních krátkých a dlouhých snímků (roku 1932 pracoval dokonce na osmnácti filmech).

Často a hlavně výrazně pracoval pro Martina Friče (např. DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK, ANTON ŠPELEC, OSTROSTŘELEC, REVIZOR, U SNĚDENÉHO KRÁMU, TŘI VEJCE DO SKLA, EVA TROPÍ HLOUPOSTI), Svatopluka Innemanna (KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ či PŘED MATURITOU), Jindřicha Honzla (PENÍZE NEBO ŽIVOT), Gustava Machatého (NAČERADEC, KRÁL KIBICŮ, EXTASE), Karla Lamače (třeba LELÍČEK VE SLUŽBÁCH SHERLOCKA HOLMESE, FUNEBRÁK, NEZLOBTE DĚDEČKA, DUCHÁČEK TO ZAŘÍDÍ, U POKLADNY STÁL…).

Dále také pro Václava Kubáska (SVÍTÁNÍ), Josefa Rovenského (ŘEKA, MARYŠA), Vladislava Vančuru (MARIJKA NEVĚRNICE), Miroslava Cikána (BATALION), Otakara Vávru (PANENSTVÍ, CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH, HUMORESKA), Rudolfa Hrušínského (JARNÍ PÍSEŇ), Vladimíra Slavínského aj.

Po několikaleté poválečné přestávce se zapojil jako zvukař do znárodněného filmu, ale už jen na deseti projektech především znova režiséra Martina Friče (PYTLÁKOVA SCHOVANKA ANEB ŠLECHETNÝ MILIONÁŘ, PĚTISTOVKA, ZOCELENÍ, PAST, TAJEMSTVÍ KRVE, PSOHLAVCI a NECHTE TO NA MNĚ) a ve druhé polovině 50. let nově pro mladého Jaromíra Pleskota (ROBINSONKA), Karla Steklého (POSLUŠNĚ HLÁSÍM) a naposledy roku 1959 pro Vladislava Delonga (DŮM NA OŘECHOVCE).

Za války dělal zvukaře i na německých titulech (DER HERR IM HAUS, KAMERADEN, JENNY UND DER HERR IM FRACK, DAS GROßE SPIEL, PETERLE nebo ICH BITTE UM VOLLMACHT). Stejnou práci si vyzkoušel i v televizi (např. NÁMLUVY). Pro téměř všechny filmy (kromě dvou), ve kterých hrál, dělal i zvukaře.

Sám také uveřejňoval odborné články z technické a zvukařské oblasti a ze svých studií v SSSR, kam jako levicově zaměřený jel nadšeně. Mistr zvuku, herec, režisér, sbormistr a recitátor Josef Zora zemřel po několika letech na penzi, v ústraní a v zapomenutí 2. listopadu 1971 v Praze ve věku nedožitých sedmasedmdesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour