Věra Lukášová

Ženy spisovatelky byla moje maturitní otázka - doslova ušitá na tělo. Četla jsem velice ráda a ženy v jakémkoliv tvoření mě vždy zajímaly. Ovšem právě dílo Boženy Benešové nebyla moje krevní skupina, snad právěv díky tomu znám pouze Věru Lukášovou. Převedení do filmové podoby nepokládám za příliš zdařilé. Nevyrovnanost hlavních dvou postav je do očí bijící. Zatímco Rudlof Hrušínský je přirozený a role mu padne jako ulitá, ukňouraná Věra v podání přehrávající Jiřiny Stránské je pro diváka utrpením. Zahrát v sedmnácti přesvědčivě jedenáctiletou není jednoduché. Ani dospělé postavy babičky a Lába nedostaly dostatek prostoru. Výsledek je rozpačitý. (04.04.2016)

Historická kuriozitka. 1) O málokterém filmu lze říci, že je tak zoufale outdated, jako o Věře Lukášové. Použitý dobový jazyk teenagerů mi dnes připadá směšně absurdní. 2) Pozornost upoutá 19letý Rudolf Hrušínský či roztomilý 41letý Zdeněk Podlipný (vilný dědeček s fajfkou Emerich Láb). (22.05.2016)

Příběh dospívající dívenky za první republiky plné romantických snů, které však samotný život ukáže, že realita a sen jsou zcela dvě odlišné věci. Dospívání a nacházení svého místa ve společnosti bylo vždy vděčným tématem, hlavně co se týče psychologie osobnosti. Obzvlášť u dívky, která přes svou romantičnost musí dostát odvahy se životu postavit čelem i to za cenu vlastního odříkání a duševní bolesti. Jiřina Stránská se s rolí poprala na svou dobu adekvátně. Rudolf Hrušínský coby přihrávač v charakterním vývoji sice místy krapet budí rozpaky, ale to je asi vlivem spíše divadelního scénáře a viditelně studiovými kulisy. Přesvědčivost a hloubka příběhu se smyslem pro detail plně imponuje k adekvátnímu filmovému zážitku. Snímek sice vlivem zpracování dle možností své doby už vypadá zastarale, ale na druhou stranu, takto už to bohužel nikdo nezopakuje. (02.11.2020)

Česká levicová avantgarda hraný film a jeho možnosti v teorii a diskusi zbožňovala, v praxi však s ním sváděla nejednoznačný a často neúspěšný boj. Univerzální duch, kterým potomek slavných českých operních pěvcl Emil František Burian byl, tuto tradici rozhodně nevyvrátil. Naopak. Přes tyto nezamlčitelné nezdary však film v kontextu tehdejší tvorby působí nadprůměrným dojmem a svůj základní záměr - oslava rozdychtěného dětského mládí oproti zkostnatělému stáří - s určitými potížemi zvládá. Divadelnost své režie i vedení herců ovšem EFB potlačit nedokázal; rozhodně jim tím neprospěl. A tak asi nejtrvalejším zážitkem zůstává mladičký Rudolf Hrušínský II. Dnes je film více zajímavý jako dokument své doby a připomínka mládí svých tvůrců. Předpoklad, že by snad mohl znamenat více, se mi jeví jako ne zcela obhajitelný. (02.12.2007)

Uf. Próza Boženy Benešové Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová mě docela fascinuje. Potom, co mi léta bylo vštěpováno, jak mám chovat úctu ke starým lidem a poslouchat jejich moudré rady, se mi dostane do rukou tahle nevinně vypadající old school knížka. Divné s velkým D jsou tu, pravda, všechny postavy, ale zatímco mladí jsou tak nějak zdravě blázniví, stařečkové jsou nechutní prohnilí ouchylové, ze kterých jde hrůza. Nejšťastnější budeme, až „babička na nás už nevpadne a dědek bude dávno v pekle!“ Zajímavá je také úvaha sirotka Věry o tom, jaké by to bylo mít rodiče, ve které dochází k závěru, že by ji akorát omezovali, takže „není vlastně oč stát“. Má spokojenost s knižní předlohou je téměř stoprocentní. Ač ji Benešová vydala až k stáru, vlastně těsně před smrtí, projevila se v ní jako správně rozhněvaná mladá žena. Postavy knihy a jejich mluva nejsou vždycky extra přirozené. Třeba Jaroslav je možná ve snaze tvořit dokonalý protipól hnilobnému stáří trošku křečovitou figurkou. Ale beru, že to v knize k něčemu posloužilo a byl to zřejmě záměr (podobně jako název ulice Suchá, …). Největším nedostatkem filmového zpracování je dle mého to, že hrdinům na přirozenosti nepřidává. Nejenže ponechává jejich hovory oproti těm literárním téměř beze změn, ale ještě jim cpe do úst to, co v knize přísluší vypravěči či častým vnitřním monologům. Chápu, že věty jako „Teď bych nešla do školy, ani kdyby tam frizérka dělala zdarma ondulaci.“ si zaslouží být vysloveny, ale další a další květnatá souvětí vkládaná do strojených dialogů a samomluv působí krajně nefilmově. A co to proboha předvádí Jiřina Stránská? Přiznávám, že co se jejího hereckého výkonu týče, nemám prostě slov, nechápu. I když je naprosto jasné, že E. F. Burian ovládal daleko lépe své chlupaté kaktusy než filmovou režii, jsem moc ráda, že tenhle film natočil. Stojí za vidění už jen pro těch několik horrorových scén (např. babička s krémem!) a vůbec pro tu mrazivost, která není úplně nepovedená: „Hele, hele!“ (16.12.2007)