Věra Lukášová

Věrka a její přerod v ženu, alespoň po stránce duševní, je protkán krásnými záběry v exteriéru, slušnou režií, roztomilým romantickým příběhem nevinného mládí, ale také silnou hereckou naivitou, jež se chvílemi nevyhýbá ani mladému Rudlovi. I tak mě tento počin láká na další dva snímky skladatele E. F. Buriana, neb jeho pojetí filmu z těchto let je vskutku osobitější, možná odvážnější, jak např. dokazuje scéna Věra a dychtivý pan Láb. (17.05.2016)

Ženy spisovatelky byla moje maturitní otázka - doslova ušitá na tělo. Četla jsem velice ráda a ženy v jakémkoliv tvoření mě vždy zajímaly. Ovšem právě dílo Boženy Benešové nebyla moje krevní skupina, snad právěv díky tomu znám pouze Věru Lukášovou. Převedení do filmové podoby nepokládám za příliš zdařilé. Nevyrovnanost hlavních dvou postav je do očí bijící. Zatímco Rudlof Hrušínský je přirozený a role mu padne jako ulitá, ukňouraná Věra v podání přehrávající Jiřiny Stránské je pro diváka utrpením. Zahrát v sedmnácti přesvědčivě jedenáctiletou není jednoduché. Ani dospělé postavy babičky a Lába nedostaly dostatek prostoru. Výsledek je rozpačitý. (04.04.2016)

Historická kuriozitka. 1) O málokterém filmu lze říci, že je tak zoufale outdated, jako o Věře Lukášové. Použitý dobový jazyk teenagerů mi dnes připadá směšně absurdní. 2) Pozornost upoutá 19letý Rudolf Hrušínský či roztomilý 41letý Zdeněk Podlipný (vilný dědeček s fajfkou Emerich Láb). (22.05.2016)

Příběh dospívající dívenky za první republiky plné romantických snů, které však samotný život ukáže, že realita a sen jsou zcela dvě odlišné věci. Dospívání a nacházení svého místa ve společnosti bylo vždy vděčným tématem, hlavně co se týče psychologie osobnosti. Obzvlášť u dívky, která přes svou romantičnost musí dostát odvahy se životu postavit čelem i to za cenu vlastního odříkání a duševní bolesti. Jiřina Stránská se s rolí poprala na svou dobu adekvátně. Rudolf Hrušínský coby přihrávač v charakterním vývoji sice místy krapet budí rozpaky, ale to je asi vlivem spíše divadelního scénáře a viditelně studiovými kulisy. Přesvědčivost a hloubka příběhu se smyslem pro detail plně imponuje k adekvátnímu filmovému zážitku. Snímek sice vlivem zpracování dle možností své doby už vypadá zastarale, ale na druhou stranu, takto už to bohužel nikdo nezopakuje. (02.11.2020)

Ve své době znamenal tento film zajímavý experiment. Avantgardní umělec E. F. Burian se rozhodl na počátku války natočit snímek, který programově plul proti proudu tehdejší filmové vlny, zaměřené spíše na veseloherní a romantickou produkci. Burian se tímto dílem pokusil o vytvoření filmové básně, o poetický film, v té době neznámý a proto i riskantní. Vycházel z inscenace uváděné v jeho vlastním divadle a z původní předlohy, kterou byla novela dnes již pozapomenuté spisovatelky Boženy Benešové. Ta zde na malém prostoru zachytila složité vztahy romantického mládí, střetávajícího se s dvojí neromantickou životní realitou. Tedy něco, co je v podstatě nefilmové. Burian tuto domněnku svým režijním postupem jen potvrdil. Ponechal umělecký důraz na slovu a herecké výkony nepřizpůsobil požadavkům filmové řeči, navíc zde vystupovali herci, kteří neměli téměř žádné zkušenosti s filmovou kamerou. To vše se odráží ve výkonu mladé Jiřiny Stránské, která však navzdory tomu dokázala dát hlavní hrdince nejen romantické zasnění dospívajícího děvčete, ale i onen půvabný neklid citlivého srdce, do něhož se vkrádají první milostné city. O něco přirozenější byl rovněž mladý Rudolf Hrušínský, který měl možnost se konečně výrazně prosadit, protože do té doby vystupoval jen v nevinných studentských veselohrách a kýčovitých obrázcích o sirotkovi Líze. Věra Lukášová je spíše divadelním filmem. Divadelním v projevu a stavbě, filmovým v obrazech a detailech. Rozhodně je to však výjimečný film, který zůstal jediným dokumentárním zdrojem vypovídajícím o nedoceněném talentu velkého českého umělce Emila Františka Buriana. (10.10.2008)