Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Akčný
  • Dráma
  • Komédia
  • Horor
  • Krimi

Recenzie (5 686)

plagát

Nebesa (2020) 

Poměrně zajímavý koprodukční filmový projekt, který jakoby měl hodně společného s českým povídkovým snímkem „O věcech nadpřirozených“ (1958) natočeného na základě povídek Karla Čapka, které mají svou myšlenku a moralizaci. Pojítkem obou filmů je především svatozář nad hlavou jedné z postav a týká se to i jejich reakcí. Až to vyvolává podezření, že se právě tímto filmem scénárista a režisér Srdjan Dragojevič plně inspiroval. Scénář však napsal sice také dle povídek, jen pro změnu od francouzského spisovatele Marcela Aymeho, které upravil do prostředí Bělehradu a Srbska. Film pojednává o postavení víry v padesátých letech a Dragojevič se navíc k tomu ještě dotýká oblastem politiky, morální filozofie, a dokonce i umění. Postavy jasně dávají najevo životní stereotypy a karikaturu žití, za použití nejrůznějších sloganů podtrhující vizuální symboliku v dialozích. Ale je fakt, že mnohé slogany českým divákům toho moc neřeknou. Divergence tady nastává až v chápání odpuštění a konceptu hlouposti, což také mnozí mohou chápat jako cílenou urážku věřících. Snímek tedy svým pojetím a strefováním do jasných oblastí problematiky docela dráždí. To už ale záleží na diváckém uchopení dané věci. Tak, jak je ve svém konceptu zajímavý starší výše zmíněný český snímek, zajímavý je skutečně i tento koprodukční. Má jen větší hloubku, větší vtíravost a tvůrčí bizarnost.

plagát

Modrá oceľ (1990) 

Snímek plně využívá přirozenost a naopak zatracuje nabubřelé hrdinství. Snímek o mladé svobodné policistce, která se jako žena stále chová a nedělá ze sebe to, co není. Hned v úvodní scéně se ukazuje, že není slečna dokonalá, že už na policejním výcviku se dopouští chyb. Od toho je také odvozeno její soužití v pracovní náplni policistky. Ve své profesi silná je, ale také omylná a zranitelná. Režisérka Kathryn Bigelow jako svůj třetí počin pojala akční thriller, ale zřejmě úmyslně ještě v plné jednoduchosti. Ono svým způsobem už ani ohledně námětu a scén nemá čím překvapit, ale na přelom osmdesátých a devadesátých let se zase jedná o standardní akční polemiku. Jen s tou jednoduchostí to tvůrci kapánek přehnali. Hlavní hrdinka je trestána za zastřelení zločince ohrožující zbraní během přepadení obchodu prodejce i zákazníky, která se však k její škodě nenašla. Vlivem toho jí prostě nikdo nevěří a tak přirozeně vzniká otázka, co výpověď prodavače a ostatních přítomných lidí? Nic? A takových podivností je samozřejmě víc. Charakterem se policistka, v podání skvělé Jamie Lee Curtis, nijak neliší od mužských vzorů postarších policejních snímků, které ztvárňoval Clint Eastwood či Steve Mc Queen. Má svůj pohled na danou věc a jde striktně za svým cílem. To ostatně i dokazuje nasazením pout svému otci za domácí násilí. Scéna však není použita náhodou. Násilí mužů na ženách je v souběhu i s jejím osudem, o čemž v podstatě také celá zápletka je. V příběhu nic není náhodou. Byť se lecjaká scéna může zdá zbytečná, naopak vždy něco naznačuje či předvídá. Zkrátka tady platí, že vše souvisí se vším. Bigelow si s námětem pohrála impozantně. Její zacházení s momenty orientovaných na postupné budování atmosféry a napětí s občasnými opakujícími bázemi, striktně dláždí cestu k finálnímu střetu. Ale jo, občas to zaskřípe, hlavně vlivem oněch nelogičností, ale pokud se vypne mozek a jen se sleduje úsilí hlavní hrdinky, dá se snímek v klidu plnohodnotně užit.

plagát

Legionár (1998) 

Ve snímku „Lví srdce“ (1990) z cizinecké legie utekl, aby vlivem osudu zápasil. Osm let poté naopak utekl od zápasu, aby vstoupil do cizinecké legie. Jean-Claude Van Damme v roli, kterým chtě nechtě prostě šokoval. Obzvlášť, když snímek vznikl ve stejném roce, kdy natočil akční řežbu v hongkongském stylu pod taktovkou Hark Tsui „Kontrabant“ (1998). Takže divák očekávající další snímek s bojovým umění alá JCVD byl prostě zklamán. Boxerský zápas na samém začátku moc fanoušky nenavnadí. JCVD si zkrátka zkusil vážnější roli ve válečném snímku z pouště, kde se všichni koupou ve vlastním potu a skřípou písek mezi zuby. Scénář sice lecjakým kouskem není, ale jako ukázka nejednoduchého bytí v cizinecké legii vcelku postačí. Dějová šablona je svým způsobem skutečně obdobná, jako ve výše zmíněném snímku „Lví srdce“ (1990). I tady ho chlápci z druhé strany barikády mermomocí hledají. Tady však moc prostoru nedostali, takže ani v tomto případě se nějakého akčního rošamba při jejich nejvážnějším střetu nelze dočkat. Válečné drama je prostě válečné drama. Je v něm poukázáno na lidskost, pochopení a uchopení podstaty věci v nejtěžších chvílích. Snímek je námětem poměrně jednoduchý, ale zase je to na nezkušeného JCVD dobře. Náročnější roli by třeba už nezvládl a snímek by se zcela zbytečně stal propadákem. Takže co s tím. JCVD tentokrát není zápasník, ale obyčejný voják. Do příběhu byl vsunut náznak romance, která sice nemá žádnou podstatu, ale u takového filmu prostě chybět nemůže. Důležitější jsou strasti a slasti vojáků během pochodu pouští, válečných vřav a klasického bratrství a zrady. Určitě se nejedná o lecjaké filmové dílo, ale jako čirá válečná zábava v jednoduchém kabátě plně postačí. A co se týče JCVD, za zkoušku to stálo.

plagát

Případ pro začínajícího kata (1969) 

Poetické filmy svou složitostí dějepravy textem a obrazotvorností nikdy neměly u běžných diváků na růžích ustláno a tak stále platí, že svou koncepcí jsou spíše vedeny do skupiny náročného diváka. Jsou to filmy převážně umělecké, z nichž na vrcholu je dodnes nepochopený filmový počin Věry Chytilové „Ovoce stromů rajských jíme“ (1969). Režisér Pavel Juráček si vzal na paškál třetí knihu Gulliverových cest Jonathana Swifta a pro svůj film si dle toho napsal scénář. Celý koncept Swiftových myšlenek ale pojal jako předobraz socialismu v celém své fantazijním spektru, kde si kupodivu může každý divák najít to své. Snímek je skutečně tak složitý, že ani dnes se pořádně neví, kam to zařadit. Jak se uvádí ve filmových materiálech, má to být satira, tragikomedie, absurdní drama, pohádka pro dospělé, nebo snad i v jistém měřítku politický film? Stejně jako kniha je filmová etuda rozdělena do kapitol a naprosto skvěle si pohrává s realitou a snem, s přítomností a minulostí, poezií a satirou. Lubomír Kostelka v neobvykle hlavní roli, tedy v roli Gullivera, danou vážnost i nadhled pojal sice skromně, ale v celém svém spektru adekvátně. Magičnost každé kapitoly podpořené výbornou kamerou Jana Kališe už jen podtrhuje danou fantazii ve filosofickém rozhraní, každé vzývané problematice. Mnohé myšlenky jsou však nadčasové a stále vedou k zamyšlení. Příkladem může být scéna jízdy autem zničenou krajinou, kdy se Gulliver ptá: „U vás tu byla válka?“ A dostane se mu odpovědi: „Ne, co vás to napadá.“ A takové myšlenky byly bohužel kamenem úrazu pro tehdejší cenzory, a tak film dopadl, jak dopadl. Každopádně v době dnešní se jedná o filmové dílo, ke kterému je správné se vracet a to hlavně kvůli inspiraci významu a výstrah. Jak by se takový cizinec tvářil při pohledu na svět současný?

plagát

Hrdina má strach (1965) 

Jaroslav Dietl ve své divadelní hře „Nehoda“ pojal po generace typickou pracovněprávní vlastnost a tím je strach. Vlastnost, která je skutečně na každou dobu reálnější, než by si, kdo myslel. Ruku na srdce, kolik lidí se postaví za to správné a kolik lidí je, jak se jednoduše říká, mouchy sežerte si mě. Dietl se samozřejmě zaměřil na kancelářskou profesi vedoucího střediska, a to se vším všudy. Pro porovnání dané situace a řešení však neopomněl ani profesi dělnickou a vlastně i stejnou problematiku. Někde se něco postavilo a ono to spadlo. Zodpovědný člověk je potrestán, ale rozdílem je kdo. V kanceláři vedoucí kanceláře, v dělnické profesi ten, kdo to stavěl. No jo, ale co když je chyba úplně v něčem jiném? Má někdo odvahu se vzepřít a poukázat na chyby v systému? K tomu Dietl trefně použil i různé charaktery pracovníků. No, jak ale dnes víme, po politických událostech v roce 1968 to i tak vzalo za své. Snímek natočený na základě hry pod taktovkou režiséra Františka Filipa byl zakázaný. Kritika systému bylo prostě něco nepřijatelného. Obzvlášť po závěrečné scéně obrazně poukazující na fakt, že jsme jeden jako druhý, tudíž, že nikdo není neomylný a chybuje naprosto každý. Vyhazovem člověka s pracovního místa se tudíž nic nevyřeší. Celý příběh, byť zpracovává vážnou problematiku, je koncepčně pojat satirickou formou, a to hlavně takzvaným zcizovacím efektem. Ano, to jsou ty monology směrem k divákům. Dnes už tento prostředek divadelního i filmového vyjadřování bohužel nikdo nezná. Dává se tím jednoduše najevo, že příběh pouze vyobrazuje skutečnost, a nikoliv skutečnost samou. Plejáda vynikajících herců vzájemně si ve všem doplňujících, z nichž v hlavní roli opět předvedl svůj herecký um Rudolf Hrušínský. Své roli vždy dal takové kouzlo, že po divácké stránce si už místo něj nelze představit někoho jiného. Československá nová vlna šedesátých let a humornou formou kritika socialistické současnosti. Skvělý film plný hlášek a hlavně názorových přesvědčení, nad kterými není na škodu se zamyslet ani v dnešní době kapitalistické.

plagát

Operation Seawolf (2022) 

Nízkorozpočtový ponorkový snímek jakoby pro svůj příběh použil dějovou šablonu německého filmového hitu Wolfganga Petersena „Ponorka“ (1981). Společných bodů mají skutečně hodně, jen si samozřejmě šel režisér a scénárista v jednom Steven Luke svou cestou. Děj je jednoduchý až hanba, o postavách se toho zrovna také moc nedozvíme, kromě toho, že zkušený německý kapitán je silný alkoholik a zvrací kudy chodí, a když vezmeme v potaz americkou stranu, tedy velitelství v nějaké nespecifikované místnosti a velení jedné válečné lodě, vyznívá to jen jako nutnost ohledně druhé strany barikády. Kratičké scény děj nikam neposouvají a skutečně vypadají značně nadbytečně. Drama v německé ponorce zadrhává každou etudou, takže napětí žádné a ponorková atmosféra už teprve ne. CGI scenérie oceánu s loďstvem sice vypadají hezky, ale jakoby vypadly z nějaké videohry. Nejvíce je to znatelné u scén zásahů lodí torpédem. Námět příběhu sice není špatný, ale scénář je značně plochý, přímočarý a bez fantazie. Takže bohužel. Tentokrát se jedná o lehce zapomenutelný ponorkový filmový počin z období konce druhé světové války a právem. A je to škoda, neboť je příběh zpracován na základě skutečných operací německé Kriegsmarine pod názvem Operace Paukenschlag. Skupina pod názvem Seawolf skutečně existovala. Její akce probíhala v dubnu a v květnu 1945 a je považována za poslední pokus Němců akci u amerického pobřeží, která si vyžádala asi 500 německých objetí.

plagát

Tales of Robin Hood (1951) 

Měl to být televizní seriál, ale neujal se, a tak zůstala sice rozpočtově levná, ale ve vývoji děje svižná televizní hodinová verze. Na rozpočtu se převážně ušetřilo, co se týče kulis, neboť byly použity z natáčení snímku „Johanka z Arcu“ (1948). Film obsahuje všechny známé dějové aspekty oné legendy a jako ryze zábavný film si to vcelku vede dobře. Kostým Robina Hooda byl ještě stále zachován, takže jeho představitel Robert Clarce vypadá stejně, jako Patrick Bergin ve filmové verzi „Dobrodružství Robina Hooda“ (1938). Dalo by se říct, že v rámci televizní klasiky, ale film vcelku uzrál a i v dnešní velkorozpočtové CGI době by v televizním vysílání vcelku zazářil. Hodinová stopáž je na to jak dělaná.

plagát

Máma (2008) 

Když tohle viděl Guillermo del Toro, okamžitě ho to přimělo k produkování celovečerní verze. Jak sám uvedl, tento krátký film je jedním z nejděsivějších malých scén, jaký kdy viděl. Je dobře udělaný jako velmi omezený typ krátkého filmu. Je hodně klaustrofobický, opravdu atmosférický a děsivý. A o tom to je. Pokud takto režisér přesvědčí producenty svou kvalitou, máme se potom na co těšit. A tady to trefou do černého bylo.

plagát

Tajemství čtyř princezen (2014) 

Ruská hudební filmová pohádka ve 3D provedení s dějovou šablonou a atmosférou připomínající naše české. A hlavně co se týče lokací. Hned na začátku poznáme tradiční lom Amerika a následně hrad Křivoklát. Ano, pohádka byla natáčená v Česku. Po námětové stránce však o nic významného taktéž tradičně nejde. V jednom království jsou princezny, které každou noc mizí a nikdo neví kam, a tak se král snaží zjistit jejich tajemství a v druhém království se zase královna snaží provdat syny za dcery bohatých králů a ano, synové odmítnou, neb již nevěsty mají. A tak je královna prokleje a promění v havrany a pouze od půlnoci do tří do rána mohou mít lidskou podobu. Předvídavost dalšího vývoje příběhu je tedy víc než jasná. Písniček je poměrně dost a s dějovou linkou se zdají být vyrovnané, ale jejich líbeznost se nějak zadrhává. Nemají prostě jednoduše zapamatovatelnou melodii. Příběh jako takový, zpracovaný na základě pohádky bratří Grimmů, je poměrně omšelý, nezajímavý a se zbytečnými vtípky na vymoženosti současné doby. Například pokus o vytvoření nadsázky za použití vtípku o speciálních jednotkách. Tady dětští diváci těžko porozumí, o čem že to je v království řeč. Pouhá tři místa dějového vyprávění je taktéž poměrně málo. Pro porozumění lom Amerika, okolí hradu Křivoklát a vnitřek onoho hradu. To na výpravnosti moc nedodalo. Herecký ansámbl taktéž zrovna neoslní, což je teprve poměrně na obtíž. Na ruský film je zajímavé to, že jedna z princezen, ve stejném království, je tmavé pleti a na konci si ji vezme princ pleti světlé. Současný rasový požadavek tedy zasáhl i ruskou kinematografii? No, za shlédnutí to sice stojí a někomu se to zalíbit i může, neboť, jak je zmíněno výše, hodně připomíná českou pohádkovou tvorbu v jednoduchém rozhraní, ale spíše upadne v zapomnění.

plagát

Un poliziotto scomodo (1978) 

Jeden z lepších filmových počinů subžánru poliziotteschi s Maurizio Merlim v roli nekompromisního komisaře nemajíc od rány pěstí daleko, který byl už na vrcholu své filmové kariéry. „Nepohodlný policajt“ jak zní název snímku v českém překladu, má své pevné italské hranice a rysy, které několikrát dává kamera jasně najevo. Známe to u Terence Hilla, známe to také u Franca Nera, se kterým je dokonce Merli spojován nemalou podobností. Uhrančivý pohled modrých očí. No jasně. Tím je řečeno vše. Snímek je tedy typická zábavná italská kriminálka využívající známe archetypy a dobře zažité policejně procedurální postupy po divácké stránce k uspokojivým a zábavným filmovým momentům. Děj je rozdělen na dva příběhy. První se odehrává v Římě a druhý někde na pobřeží Jaderského moře. Změna prostředí krapet překvapí, neboť je tím vlastně přerušena dějová linka s jasným směrem vývoje děje, ale na druhou stranu je to i tak stále osvěžující, neboť netrvá dlouho a zase se něco děje. Každopádně je v tom vidět absurdno komisařova osudu. Pracuje na případu, ze kterého je odvolán, a tak ani on a ani my se už nedozvíme, jak to s daným případem dopadne. Takže z nenadání jiné místo a nový případ. Snímek na dnešní dobu značně zestárnul, takže už tolik neoslní. Akce je očekávaně více než dost, ale už to ztratilo patřičnou dynamiku. Každopádně je důležité, že tu Merli stále srší svým charismatem a rolí tím správným drsňáckým charakterem po celou stopáž, jak se na takového „policajta“ sluší a patří. Tento snímek že prý je jediný z Merliovi kinematografie, který byl uveden na DVD v USA. Ale to bude ještě navíc zřejmě jen značnou podobností s obdobnou postavou Clinta Eastwooda. Ano, „Drsný Harry“ (1971).