Karel Hynek Mácha

Těžko říct, zda se povedlo správně vylíčit Máchovu rozervanou povahu. Pokusil se o to i František Vláčil ve svém Mágovi. Oba snímky mají své klady. Scénář Zdeny Holubové se opírá víc o dobové zvyklosti a vztahy mezi kulturní veřejností, zajímavá je doprovodná sborová recitace Máje. Dle mého soudu zdařilý životopisný snímek se zajímavými momenty. (17.09.2015)

Osobnost velkého básníka a romantika ovlivnila celé generace umělců, ovšem důvodů, proč se čeští filmaři rozhodli v druhé polovině třicátých let oživit Máchův odkaz bylo nepochybně víc. Divadelní hra novináře a dramatika Emila Synka ležela na Barrandově již nějaký ten pátek a vyčkávala, jak se říká, na vhodnou příležitost. Velkoryse financovaný projekt se za výrazného přispění architekta Štěpána Kopeckého a mimořádně kvalitní práce barrandovských kostymérů nakonec neminul účinkem. Pro titulní roli byl vybrán Ladislav Boháč, který měl pro postavu introvertního básníka všechny předpoklady. O samotném natáčení ovšem kolovaly zkazky, že tehdy režíroval každý, kdo náhodou přišel do ateliérů a přinášel sebou zajímavé podněty a nápady. Ať to bylo jakkoliv, film francouzsky elegantní Zet Molas si dodnes uchoval atmosféru a ve své době patřil k dobrému uměleckému průměru. (28.09.2010)

Velmi mě zrazovala délka filmu. Na tehdejší dobu měl skoro dvě hodiny. To mi přišlo moc. Ladislav Boháč se zhostil role Máchy velmi dobře. Pořád byl lepší, než ta zženštělá figura stojící na Petříně. Taky si myslím, že Máchu nezabil zápal plic, ale že to byla infekce, kterou dostal, když pil vodu z věder na hašení. Musela to být nějaká úplavice nebo něco podobného. Taky jsem si z filmu odnesla, že to byl sobecký hajzlík. Škoda, že se Karla Oličová musela stáhnout do ústraní. Baarová s Vítovou a Mandlovou by měly talentovanou konkurenci. (02.10.2020)

Určitá naivita dialogů se dá rozhodně odpustit vzhledem k období vzniku filmu. Boháč asi dobře vystihuje to, že Mácha opravdu nebyl příjemný, ohleduplný ani pochopitelný člověk. Jeho okolí jistě dosti zkoušelo. Divák po shlédnutí může být trochu zmaten, jak to s Máchovou smrtí vlastně bylo: dnes už si dovolujeme téměř s jistotou tvrdit, že jej zabila infekce. Způsobilo ji pití vody z věder při hašení (voda se nabírala ze struh o domků, které byly plné odpadu). Můžeme vklidu opustit tu myšlenku, že se při hašení nachladil, a následně zemřel na zápal plic (pedagogům a literárním vědcům se asi nechtělo dítkám na ZŠ vykládat o tom, že veliký básník v posledních dnech svého života nestíhal dobíhat na toaletu). (02.10.2010)

Dílko snad první české filmové režisérky samozřejmě z dnešního pohledu trpělo řadou nedostatků, ale jako dramatické vyprávění o posledních měsících Máchova života vypovídá velice dobře, což je zase scénáristické plus pro Zet Molas. Obklopila se řadou skvělých herců své doby, zvlášť mě zaujala svým civilním herectvím Karla Oličová. A Jindřich Plachta a Marie Ptáková se představili svým osobitým projevem, jímž si je nikdy nemůžeme nepoznat. Snad jen Máchovo umírání bylo pojato zbytečně zdlouhavě. (07.01.2019)