Réžia:
Vladimír SlavínskýScenár:
Otakar VávraKamera:
Ferdinand PečenkaHudba:
Josef DobešHrajú:
Antonie Nedošinská, Jára Kohout, Hana Vítová, Vladimír Borský, Růžena Šlemrová, Blanka Waleská, František Paul, Jindřich Plachta, Milada Gampeová (viac)Obsahy(1)
Podle lidového románu Ignáta Herrmanna natočil Vladimír Slavínský příběh domovnické dcerky, která se vdala do "lepšího". Poslušná matinky a sama toužící se "vyšvihnout" podnikla Nanynka všechno pro to, aby nezůstala u kýblu a hadrů a mohla se přestěhovat o pár pater výš. Jenže provdat chudou dcerku není zas tak docela snadné... Děj Herrmannova románu byl přesazen ze 70. let 19. století do 30. let století 20. Tento námět byl již v českém filmu zpracován pod stejným názvem režisérem M. J. Krňanským v roce 1925. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (18)
V krátké době můj druhý československý remake natočený taktéž 10 let po vzniku původního filmu. Vdavky Nanynky Kulichovy jsou především výpovědí o době tak, jak už ji dnes téměř neznáme. Není to klasická veselohra. Jde spíše o setkání herců, kteří jako by zčásti improvizovali, zčásti hráli jen dle sebe. Prakticky každý herec hraje skoro sám sebe, jak na mě působí i při prvním pohledu. Přeci jen jsem ale ve snímku našel jednu hodně zábavnou scénu a tou jsou vtípky a kanadské žertíky na svatební hostině. Ty mě bavily opravdu hodně a pro československou kinematografii jsou hodně neobvyklé a originální. ()
Já, milovník starých prvorepublikových pamětnických filmů musím s hanbou přiznat, že si nevzpomínám, že bych tento film někdy viděla. V hlavních rolích vystupovaly téměř všechny herecké hvězdy tehdejší doby, které ruku v ruce podávaly ostudné herecké výkony, Járou Kohoutem počínaje a Jindřichem Plachtou konče. Komedie, která se v závěru změnila na parodii, jakou snad ani Ignát Herrmann nezamýšlel. Herecké výkony byly příšerné, výprava studiová, příběh kýčovitý, ale dohromady to působilo tak roztomilým starosvětským dojmem, že i přes všechny tyto nedostatky nebo právě kvůli nim, jsem se královsky bavila. ()
Ignát Herrmann, patriot pražský. V jeho příbězích ožívá půvabný, veselý i smutný svět dnes už zmizelých uliček, plácků, lokálů a krámků s barvitými postavičkami jejich obyvatel a návštěvníků. Těmi je zabydlen také jeden pavlačový dům, v němž pospolu žijí lidé nejrůznějších profesí i mentalit, bohatí i chudí, hodní i ti drobátko škodolibí. A také zvědaví. Slavínského film, jakkoli poznamený dobou, v níž vznikl, je pestrým kaleidoskopem obrazů održejících svět před více než sedmdesáti lety, mozaikou drobných lidských osudů, jejichž prostřednictvím se obloukem vracíme ke kořenům, tradicím a řádu fungování lidského společenství. A protože se tehdy před kamerou sešla prvorepubliková herecká extraliga, je pořád nač se dívat. ()
Nepovedený pokus o převod příběhu z konce devatenáctého století do třicátých let století dvacátého. Samosebou, že se poměry změnily, poněkud se obrousily vztahy mezi různými sociálními vrstvami, ale reáliím nesvědčí ani na jednu stranu doslovně převzaté dialogy z Hermannovy knihy a na druhou stranu posun charakterů zejména domovníka Kulicha (Jára Kohout) a pana domácího Myslikovského (Jindřich Plachta) až do grotesky. Dostaly mě taky tanečky obyvatel pavlačového domu (není to dnešní Muzeum hudby?) a naprosto zbytečné dětské kreace. A Hanu Vítovou bych na místě castingu rozhodně jako Nanynku nevybrala. ()
Tak tenhle film byl pro mě do dneška skryt, ještě jsem ho neviděla a musím uznat, že jsem velmi mile překvapena. Není to typická komedie jakou jsme zvyklí u filmu pro pamětníky sledovat a kde má hlavní roli pouze jakoby jeden člověk, jeden pár nebo jedna rodina. Tady mají de facto hlavní roli všichni z domu. Neprožíváme jen jeden příběh, ale je jich víc dohromady. Nadcházející svatba jedné obyvatelky domu dá dohromady skoro celou ulici, všichni se těší a zároveň prožívají i své radosti. ()
Reklama