Dlubal David

■ ∞ Z trilogie: Podnájemníci (1976), Otec nebo bratr (1978), Dopis psaný španělsky (1980) řadím tento druhý TV film přibližně na roveň prvnímu nebo spíše kousíček před první, pak dlouho nic, pak dlouho nic a teprve poté až film třetí. ■ Podnájemníky a Otec nebo bratr jsem viděl v Československé televizi, když byly reprízovány někdy koncem osmdesátých let nebo na počátku let devadesátých století dvacátého. Ohromně na mě obě tyto televizní inscenace zapůsobily, ale po těch letech mi splynuly v jeden film. Už hodněkrát jsem se na to chtěl mrknout znovu, ale vždy do toho buď něco vlezlo nebo jsem dal přednost jinému dílu, které jsem ještě neměl tu čest vidět. Poslední cca 2 (3) roky si opětovně vychutnávám staré československé filmy a seriály, které jsem viděl jako kluk a nyní si chci porovnat své pocity a vzpomínky a musím říci, že mnohdy je to velmi zajímavé. ■ Trio: Jaromír HANZLÍK - Zbyněk KUČERA, Ivana ANDRLOVÁ - Alenka KUČEROVÁ, Daniela KOLÁŘOVÁ - Kateřina BŘÍZOVÁ - KUČEROVÁ nemohlo být vybráno lépe. Všichni do své role absolutně sedli a neumím si představit, že by tyto role hrál někdo jiný. ■ V prvním a druhém dílu mi učarovala Ivana ANDRLOVÁ, která pro mě později byla spíše představitelkou princezen z televizních pohádek, ale tady v Podnájemnících jí bylo teprve 16 let, v Otci nebo bratrovi již 18, a i přesto, že herecké zkušenosti teprve sbírala, tak svou ztřeštěností a praštěností si mě hned získala. A Jaromír HANZLÍK a Daniela KOLÁŘOVÁ? Celá filmařská sedmdesátá léta jim velmi svědčila a jejich role a herecké výkony mám nejraději právě z let sedmdesátých a první poloviny let osmdesátých dvacátého století. ■ Druhé pokračování: Otec nebo bratr se stejně jako předešlí Podnájemníci nesnaží být za každou cenu vtipné, ale naopak humor ukazuje ve všednosti každodenních starostí a prostém soužití, kdy několik scén sklouzne na dramatickou notu a vzápětí vše absurdně obrátí, tentokráte u rodičů Kačenky. ■ Po příjezdu Zbyňka a Kačky k jejím rodičům na venkov vše vypadá, že proběhne v klidu a s nejlepším možným výsledkem, ke zvratu však dochází, když ke BŘÍZOVÝM na večer přijíždí nečekaná návštěva... ■ ■ ■ Dnes mohou některé věci nezasvěcenému diváku připadat přinejmenším podivné, ale pravdou je, že do značné míry celá trilogie zaznamenává holou realitu tehdejšího Československa. ■ ■ ■ Moc jsem se těšil na celou trilogii, o to více, že třetí díl jsem až do včerejška [19-III-2014] neviděl a chtěl jsem si opět připomenout první dva filmy, na které mám jen ty nejlepší vzpomínky. Hlavně na tento druhý. ■ Alenka mi připomněla svým projevem a obličejovými variacemi prvorepublikovou herečku, kterou mám z tohoto období nejraději: Natašu GOLLOVOU. ■ Josef HLINOMAZ, i když se ve filmu pouze mihne, tak je stejně velikým přínosem a jeho hláška: "Poslední plzeňský." se sem absolutně hodí a těch pár minutek ve venkovském pajzlu plném buranů a jézéďáků skvěle oživuje. Rodiče Kateřiny dobře sekundují hereckému koncertu Alenky a Zbyňka a o absurdní situace zde není nouze. ■ ■ ■ ⁞ [90/100]. ■ ‖ [80/100]. ■ ↨ [80/100]. ■ ― Ivana ANDRLOVÁ [99/100], Jaromír HANZLÍK [93/100], Daniela KOLÁŘOVÁ [89/100], Jaroslav MOUČKA [88/100], Antonie HEGERLÍKOVÁ [79/100], Josef HLINOMAZ [83/100]. ■ ῼ [79/100]. ■ ∩ Podnájemníci (1976), Dopis psaný španělsky (1980), Guess Who's Coming to Dinner (1967), Lidé z metra (1974), Léto s kovbojem (1976), Setkání v červenci (1978), Hodíme se k sobě, miláčku...? (1974), Nejlepší ženská mého života (1968), Taková normální rodinka (1971), Noc na Karlštejně (1973), Byl jednou jeden dům (1974), Nemocnice na kraji města (1977), Sanitka (1984), Ikarův pád (1977), Sňatky z rozumu (1968), Dynastie Nováků (1982), Step by Step (1991), Doktor z vejminku (1982), Tchán (1979), Půl domu bez ženicha (1980), Kulový blesk (1978), Vratné lahve (2006), Svatební cesta do Jiljí (1983). ■ № 2x; 1x ⌂ [D], [TV], [TV_RGB], [PZ]. 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ], [576p], [19-III-2014; 23:45]. ■ ↘ sportovec, blackrain, Lewaso. ■ ↔ ① [98/100]; ② [99/100] [19-III-2014; 23:45]; ‡ [19-III-2014; 23:45]; >>> [98/100]. ■

■ ∞ Z trilogie: Podnájemníci (1976), Otec nebo bratr (1978), Dopis psaný španělsky (1980) řadím tento první TV film přibližně na roveň druhému nebo spíše kousíček za druhý, pak dlouho nic, pak dlouho nic a teprve poté až film třetí. ■ Podnájemníky a Otec nebo bratr jsem viděl v Československé televizi, když byly reprízovány někdy koncem osmdesátých let nebo na počátku let devadesátých století dvacátého. Ohromně na mě obě tyto televizní inscenace zapůsobily, ale po těch letech mi splynuly v jeden film. Už hodněkrát jsem se na to chtěl mrknout znovu, ale vždy do toho buď něco vlezlo nebo jsem dal přednost jinému dílu, které jsem ještě neměl tu čest vidět. Poslední cca 2 (3) roky si opětovně vychutnávám staré československé filmy a seriály, které jsem viděl jako kluk a nyní si chci porovnat své pocity a vzpomínky a musím říci, že mnohdy je to velmi zajímavé. ■ Trio: Jaromír HANZLÍK - Zbyněk KUČERA, Ivana ANDRLOVÁ - Alenka KUČEROVÁ, Daniela KOLÁŘOVÁ - Kateřina BŘÍZOVÁ - KUČEROVÁ nemohlo být vybráno lépe. Všichni do své role absolutně sedli a neumím si představit, že by tyto role hrál někdo jiný. ■ V prvním a druhém dílu mi učarovala Ivana ANDRLOVÁ, která pro mě později byla spíše představitelkou princezen z televizních pohádek, ale tady v Podnájemnících jí bylo teprve 16 let, a i přesto, že herecké zkušenosti teprve sbírala, tak svou ztřeštěností a praštěností si mě hned získala. A Jaromír HANZLÍK a Daniela KOLÁŘOVÁ? Celá filmařská sedmdesátá léta jim velmi svědčila a jejich role a herecké výkony mám nejraději právě z let sedmdesátých a první poloviny let osmdesátých dvacátého století. ■ Podnájemníci se nesnaží být za každou cenu vtipní, ale naopak humor ukazují ve všednosti každodenních starostí a prostém soužití, kdy několik scén sklouzne na dramatickou notu a vzápětí vše absurdně obrátí, například scéna s brambory a podnájemnickým pokojíkem. ■ Dnes mohou některé věci nezasvěcenému diváku připadat přinejmenším podivné, ale pravdou je, že do značné míry celá trilogie zaznamenává holou realitu tehdejšího Československa. ■ ■ ■ Moc jsem se těšil na celou trilogii, o to více, že třetí díl jsem až do včerejška [19-III-2014] neviděl a chtěl jsem si opět připomenout první dva filmy, na které mám jen ty nejlepší vzpomínky. ■ Alenka mi připomněla svým projevem a obličejovými variacemi prvorepublikovou herečku, kterou mám z tohoto období nejraději: Natašu GOLLOVOU. ■ ■ ■ ⁞ [90/100]. ■ ‖ [80/100]. ■ ↨ [80/100]. ■ ― Ivana ANDRLOVÁ [98/100], Jaromír HANZLÍK [91/100], Daniela KOLÁŘOVÁ [88/100]. ■ ῼ [77/100]. ■ ∩ Otec nebo bratr (1978), Dopis psaný španělsky (1980), Lidé z metra (1974), Léto s kovbojem (1976), Setkání v červenci (1978), Hodíme se k sobě, miláčku...? (1974), Nejlepší ženská mého života (1968), Taková normální rodinka (1971), Noc na Karlštejně (1973), Byl jednou jeden dům (1974), Nemocnice na kraji města (1977), Sanitka (1984), Ikarův pád (1977), Sňatky z rozumu (1968), Dynastie Nováků (1982), Step by Step (1991), Doktor z vejminku (1982), Tchán (1979), Půl domu bez ženicha (1980), Kulový blesk (1978), Vratné lahve (2006), Svatební cesta do Jiljí (1983). ■ № 2x; 1x ⌂ [D], [TV], [TV_RGB], [PZ]. 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ], [576p], [19-III-2014; 22:05]. ■ ↘ blackrain, Martin79, Lewaso. ■ ↔ ① [95/100]; ② [97/100] [19-III-2014; 22:05]; ‡ [19-III-2014; 22:05]; >>> [96/100]. ■

■ ∞ Před mnoha a mnoha lety, v čase šedých let osmdesátých, respektive na jejich konci, jsem v Československé TV viděl tento film a tuze se mi líbil, avšak v počátku let devadesátých století dvacátého jsem v záplavě bijáků ze zpocených států amerických zapomněl na tento film určený především pro děti a mládež, jak se tenkráte říkávalo a postupně mi v paměti zůstaly jen hlášky: "Musil, ještěs málo zkusil." / "Čunderlíci! Vraťte ty kola nebo na vás hupnu!" / "Pane Mráz, pane Mráz, (Vaše) žena je nemocná!" / "Dej ty pazoury pryč, nebo na tebe hupnu!". Nebo odpovědi nahrané na magnetofonovou pásku, která byla spuštěna každé ráno, aby mamince bylo poslušně odpovídáno na její otázky. Dál jsem si pamatoval už jen to dvojí "klonování". Jednou v posteli a jednou v písku. A to je opravdu, ale opravdu vše. Po těch letech jsem už ani nevěděl, kdo v tom hrál, kdo to napsal, režíroval, a nemohl jsem si vzpomenout ani na název. Když tu nenadále, přibližně před dvěma měsíci, tak z čista a jasna, jako rána pěstí v podchodu, když se večer vracíš domů, jsem se od jednoho neznámého hrdiny dozvěděl název tohoto filmu; nu a tu mne nenapadlo nic lepšího než se na tuto sci-fi komedii podívat znovu. ■ Jak jsem si naplánoval, tak jsem i později učinil a musím podotknout, že jsem se na toto pokoukání opravdu moc těšil a to zpravidla není moc dobré pro pozdější hodnocení onoho filmového díla, neboť má očekávání povětšinou nezůstávají kladně naplněna a mnohokráte jsem poté rozčarován. Nuže a jak to bylo u filmu Kam doskáče ranní ptáče? ■ Nostalgie je velká svině a mnohdy je velmi obtížné, ba přímo nemožné, se jí zbavit či alespoň jí nepřikládat takovou váhu při svých diváckých radovánkách. Tato rodinná komedie si nehraje na žádný velkofilm a to je jedině dobře. Od samého počátku až do úplného konce jsem se náramně bavil a mnohokráte porovnával své pocity z klukovských let a ty nynější, a světe div se, ani chvíli jsem se nenudil a film se líbil v podstatě úplně stejně, možná ještě o píď víc, jako když jsem jej viděl onehdá poprvé. ■ Připomnělo mi to mé dětství, ne že bych byl vědátor, vynálezce, elektrotechnický nadšenec, ale ta atmosféra toho filmu, nechuť hlavního hrdiny ráno vstávat, chodit do školy, ve škole být učitelským sborem nepochopen, tak trochu třídní šašek, malinko v učení flákač, tvůrce neplech a šprťouchlat, ale i prepubertální chlapec s velkým smyslem pro spravedlnost, především, jedná-li se o nepatřičnosti a šikanu starších, větších, silnějších žáků z vyšších ročníků, páchaných na nevinných obětech, které se neumí nebo bojí bránit či nepřístojnosti vůči spolužačkám. ■ ■ ■ Nápad s hmotou, která při určitých elektromagnetických stimulacích dokáže "klonovat" mě tehdy moc nadchnul a trochu mě mrzelo, že nebylo více pojednáno o tom, na jakém principu přesně tato hmota pracuje a detaily toho, co to vlastně zapříčiňuje. Nyní jsem však naopak rád, že film do tohoto vysvětlování nezabředl a je nám prostě a jednoduše řečeno, že je to tak a tak a tečka. Tento film je více komedií a určen spíše k zábavnému pokoukání a ne aby vysvětloval fyzikální a biochemické náležitosti a nyní jsem tomu rád, že film je takový, jaký je. Kam doskáče ranní ptáče je svým způsobem pokračováním bláznivých sci-fi komedií ze sedmdesátých let dvacátého století československé kinematografie. Tento film sice není žádná pecka, ze které si sedneš na zadek a čelist Ti klesne až na kolena, ale je natočen velmi dobře a hlavně zábavně a upřímně musím říci, že v záplavě současných sračiček, je stále v pozici, kdy to ostatním s malíčkem v nose natře. ■ ■ ■ ⁞ [95/100]. ■ ‖ [89/100]. ■ ↨ [83/100]. ■ ― Pavel DIVIŠ & Luboš DIVIŠ [83/100], Miloslav ŠIMEK - I když zde má jen malou roličku ředitele, tak jí dal velký rozměr [93/100]. ■ ῼ Jaroslav UHLÍŘ - Zde musím podotknout, že UHLÍŘův rukopis, jinde tak lehce rozpoznatelný, není v tomto filmu vůbec poznat a na konci filmu, když jsem v titulcích viděl jeho jméno, jsem čuměl jako puk. [81/100]. ■ ∩ „Pane, vy jste vdova!“ (1970), Dívka na koštěti (1971), Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), Zítra vstanu a opařím se čajem (1977), Což takhle dát si špenát (1977), Arabela (1979), Létající čestmír (1983), Křeček v noční košili (1987), Zabil jsem Einsteina, pánové... (1969), The Terminator (1984), The 6th Day (2000), Návštěvníci (Expedition Adam '84) (1983), Chobotnice z II. patra (Die Tintenfische aus dem zweiten Stock) (1986), Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974). ■ № 2x; 1x ⌂ [D], [TV], [TV_RGB], [PZ]. 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ], [480p], [12-III-2014; 10:30]. ■ ↘ topi80, karlee, Testament, Siegmund, blackrain. ■ ↔ ① [95/100]; ② [97/100] [12-III-2014; 10:30]; ‡ [97/100] [12-III-2014; 10:30]; >>> [96/100]. ■

■ ∞ Stále mě nepřestává překvapovat to, že lidé napříč dějinami a historií lidských civilizací, jsou vesměs stále stejní a vždy mě udivuje, jak člověk člověku dokáže učinit ze života peklo na zemi. Ať se jedná o jakékoliv údobí dějin lidského plémě, tak vždy, ať šlo o období věku míru nebo války, ať žili lidé v blahobytu nebo v hladomoru, ať probíhala bratrovražedná válka nebo otevřený boj jednoho etnika vůči druhému, ať se jednalo o vznešené cíle sociálního smíru nebo tvrdý boj otroků a jejich otrokářů, ať proti sobě stály různé rasy lidského druhu nebo jedno pohlaví vůči tomu druhému a ať člověk chtěl svobodu náboženského vyznání či právo svobodně se pohybovat, mě nepřestává a nepřestane udivovat, že člověk dokáže druhému ubližovat a zdůvodňovat to tím či oním... ■ Tento film mi udělal velkou radost nejen tím, že se částečně zakládá na skutečném příběhu a nejen tím, že dle mého názoru, byl docela dobře natočen, ale také tím, že se zdržuje zbytečného patosu a velmi jemným způsobem naznačuje, že nejen ten, kdo očividně pomáhá páchat zlo a zúčastňuje se násilí na druhých, ale i ten, kdo stojí opodál a nezasáhne, se vlastně podílí na nepravostech... ■ Film naznačuje, v některých chvílích více okatě, jindy skrytě, že i když jsou Tvé myšlenky a činy myšleny ušlechtile a v tom nejlepším úmyslu, tak vždy násilí plodí další násilí. Tento film jasně ukazuje dvě roviny: 1) odhodlání a boj za nezávislost, věrnost až do smrti. 2) každý čin má svůj následek a ten si člověk v sobě nese. ■ Také film jasně a srozumitelně poukazuje na to, že svět není černo-bílý (či černobílý) a mnohé lidské činy nelze jednostranně a razantně buď obhajovat nebo zatracovat... ■ ■ ■ ⁞ [89/100]. ■ ‖ [85/100]. ■ ↨ [80/100]. ■ ― Oliver LITONDO [85/100], Naomie HARRIS [83/100]. ■ ῼ [84/100]. ■ ∩ Roots (1977), Obecná škola (1991), Mumu (2010), Freedom Writers (2007), Pětka s hvězdičkou (1985), Bota jménem Melichar (1983), L'interprète / Die Dolmetscherin (2005), Anna and the King (1999). ■ № 1x; 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ-CZ], [720p], [12-III-2014; 02:20]. ■ ↘ xzajox, Saur.us, Aljak. ■ ↔ ① [88/100]; ‡ [88/100] [12-III-2014; 02:20]; >>> [88/100]. ■

■ ∞ Na hromnice o den více patřil spolu s filmy Green Card (1990), Four Weddings and a Funeral (1994), City of Angels (1998), Autumn in New York (2000), Sweet November (2001) mezi lety 1990-2003 k mým nejoblíbenějším v americké koprodukci v žánru: romantická komedie/drama. ■ Nevím už přesně, kdy jsem film Na hromnice o den více viděl poprvé, někdy mezi lety 1994-1996. Vím jen, že to bylo v TV. Tehdy byl internet, jak jej známe dnes, ještě v plenkách a filmy se distribuovaly na nosičích VHS, kde byl zpravidla český dabing a žádná možnost sehnat legálně film v původním znění, a tak jsem tento film viděl v TV také jen s českým dabingem. V té době mi to ještě tolik nevadilo, neboť sladká je nevědomost a já povětšinou neznaje vlastní hlasy herců, nevěděl jsem oč přicházím a tudíž to tolik neřešil. ■ Herečku Andie MacDOWELL jsem znal již z filmu Greystoke: The Legend of Tarzan, Lord of the Apes (1984), ale teprve ve filmu Green Card (1990) jsem se do ní platonicky zamiloval. No a když jsem zjistil, že hraje i ve filmu Groundhog Day, tak mé srdce zaplesalo. ■ Ve filmu Ghost Busters (1984) jsem poprvé viděl Billa MURRAYe, ale nijak zvlášť jsem nevěnoval pozornost. Teprve v roli sebestředného Phila jsem si jej oblíbil a musím říci, že tohoto herce mám rád stále. Podle mě mu takováto, ale i jí podobné role sednou nejvíce. Dodnes pro mě zůstává film Na hromnice o den více mým nejoblíbenějším s těmito dvěma herci. ■ Film jsem viděl v TV celkem třikrát a když jsem se v roce 2005 přestal na klasickou TV dívat úplně, tak nedlouho poté mě přepadl záchvat nostalgie a příštího léta jsem si již Groundhog Day pustil poprvé v původním znění s českými titulky. Výsledek byl, že jsem si musel přiznat, že už uplynula spousta let a já si jej pamatoval již jen okrajově. O to více mě potěšil a s nebývalou radostí jsem si řekl, že tento (a nejenom tento) film již dále budu sledovat jedině v původním znění. Včera jsem si jej dal jako chuťovku opět a to mě vlastně přimělo, abych si sesmolil tento komentář... ■ ■ ■ Tentokráte jsem film vnímal úplně jinak; věděl jsem o čem bude, věděl jsem, že se mi líbí a že se mi bude líbit, některé pasáže mám stále v paměti a dokonce si pamatuju i pár vět a s tím vším jsem kalkuloval. Nesledoval jsem úplně všechny titulky, pouze tehdy, když jsem nerozuměl a nechal se unášet hlasem Billa MURRAYe a hleděl s neskutečně dobrou náladou na obrazovku a náramně se bavil. ■ Phillův přerod z namyšleného a sebestředného rosničkáře v člověka, který začne vnímat své okolí a zajímat se i o ostatní lidi, v člověka, který postupně prochází rozpačitým vývojem až do stadia, kdy začne mít rád lidi z městečka Punysutawney, ba co víc, stane se součástí tohoto místa a dokonce ostatním dobrovolně pomáhá, tak to je proměna vskutku obrovská a když přes hodinu a půl sledujeme osudy všech z celého města, [SPOILER] velmi emotivní je scéna se starým pánem (Les PODEWELL), kterému se Phil rozhodne pomoci, ale ten následně v nemocnici umírá a dalšího dne umírá venku, kde se ho Phil snaží oživit a dává umělé dýchání z úst do úst, k čemuž by se se svým dřívějším já nesnížil; také jsme svědky toho, jak se Phil mnohokrát zasebevraždí kvůli bezútěšné situaci a nemožnosti dostat se v čase dál než je 2. únor [/SPOILER] tak nakonec prostě dojdeme k tomu, že takto ten film prostě skončit musí. ■ ■ ■ Kde Bill MURRAY začal v Krotitelích duchů, pokračuje zde v Na hromnice o den více, kde mísí komediální talent, zábavnost a humor s beznadějí osamělého, emocionálně vyprahlého, zesmutnělého a stárnoucího muže, který vždy stojí mimo dav, aby pokračoval ve filmu Rushmore (1998), jako vedlejší herec, který ale vlastně nehraje vedlejší roli, přes film Lost in Translation (2003), kde je jeho osamělost téměř ukrojitelná nožem na dorty a odosobnění jeho postavy v moderním velkoměstě, kde je odosobněný každý jednotlivec a najít spřízněnou duši je těžší než hledat kuchařův plivanec ve smetanové omáčce a zakončuje svoji pouť osamělého zestárlého samotáře ve filmu Broken Flowers (2005), kde jakoby ztělesňoval sám sebe - životem a vztahy se ženami zlomeným zestárlým mužem, který ještě stále něco svýma smutnýma očima hledá a svým tesklivým hlasem a minimem slov dává najevo, že životní krize je u něj právě na svém vrcholu. ■ PS: Skladbu I Got You, Babe mám docela rád, ale slyšet ji 10 let každé ráno jako Phil, tak se asi zblázním... ■ ■ ■ ⁞ [97/100] ■ ‖ [95/100] ■ ↨ [91/100] ■ ― Bill MURRAY [98/100]. Andie MacDOWELL [89/100]. ■ ῼ [75/100] ■ ∩ Green Card (1990), Four Weddings and a Funeral (1994), City of Angels (1998), If Only (2004), Suwîto rein: Shinigami no seido (2008, Meet Joe Black (1998), Rushmore (1998), TiMER (2009), Lost in Translation (2003), Broken Flowers (2005), K-PAX (2001), Samâ taimumashin burûsu (2005), Proposal (2009), Autumn in New York (2000), Sweet November (2001), Tada, kimi wo aishiteru (2006), Renai shashin (2003), Tengoku no honya - koibi (2004), Zítra vstanu a opařím se čajem (1977), Siworae (2000), Lake House (2006), Big (1988), Try Seventeen (2002), Hatsuyuki No Koi (2007), Tôkyô shôjo (2008), It's a Wonderful Life (1946) . ■ № 5x; 3x ⌂ [D], [TV], [D-CZ]. 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ-CZ], [336p], [~2006]. 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ-CZ], [1040p], [1-III-2014; 00:15]. ■ ↘ Aidan ■ ↔ ① [100/100]; ② [80/100]; ③ [90/100]; ④ [97/100] [~2006]; ⑤ [98/100] [1-III-2014; 00:15]; ‡ [98/100] [1-III-2014; 00:15]; >>> [95/100]. ■

■ ∞ Poprvé jsem film Japanese Story viděl tuším někdy v roce 2005, ale nejsem si bohužel už jistý, zda to bylo opravdu v tomto roce, nicméně vím, že to bylo pozdě v noci, já psal nějakou literaturu a něco jsem hledal. V pozadí hrála tehdy se u mě v pokoji ještě nacházející CRT TV a já jen nesmyslně přepínal programy, když tu náhle jsem se ocitl na placené kabelové stanici, kde pro mě ne moc známá australská herečka Toni COLLETTE zabořila vůz do vyprahlé australské písečné cesty, byl tam s ní nějaký asiat, typoval jsem si, že to bude Japonec nebo Číňan a po chvilce bylo dle jména postavy Hiromitsu TACHIBANA zcela jasné, že se jedná o japonského byznysmena. Jak vyplývá z výše popsaného, film jsem neviděl od začátku, ale upoutal mne natolik, že aniž bych si to v tu chvíli uvědomoval, přestal jsem dělat všechno ostatní a se zatajeným dechem jsem pozoroval děj na obrazovce. Jelikož jsem v tu chvíli vůbec nevěděl o jaký film se jedná a ani jsem neznal jména těch dvou herců, kteří mě velmi zaujali, tak jsem se chtěl mrknout na teletext nebo do programu, ale neučinil jsem tak, jelikož jsem se bál, že o něco zrovna v ten moment, kdy budu očima někde jinde, přijdu. Takže jsem tohle nechal plavat a jen se nechal unášet dramatem odehrávajícím se přede mnou. ■ Když se nakonec oba hrdinové: Sandy EDWARDS - geoložka, Hiromitsu TACHIBANA - japonský byznysmen, dostanou ze spárů vyprahlé polopouště, dostává atmosféra filmu jinou podobu a přesouvá se více k romantické notě. [SPOILER] Stráví spolu v pokoji motelu velmi intimní chvíle, kdy ani jeden z nich nepromluví, pouze si hledí do očí a v ten moment oba dva přesně ví, co chtějí a neexistuje pro ně okolní svět, v tu chvíli jsou tu pouze ona a on. Zde musím velmi pochválit práci a spolupráci hudební skladatelky a hudebnice: Elizabeth DRAKE, Satsuki ODAMURA a kameramana Iana BAKERa. Vše spolu opravdu pasuje a záběry působí neskutečně reálně. [/SPOILER] Když se obě hlavní postavy sblíží, nabírá film nový dech a tempo do té doby velmi pomalé, nabírá na obrátkách a zdá se, že příběh se bude ubírat trochu jinam, než jsem si původně myslel. Ukazuje se, že oba dva byli ve svých názorech na toho druhého zbrklí a předčasně vynášeli rozsudky. Naopak se vyjeví, že i když každý pochází z jiného kontinentu, z odlišné kultury a dělí je od sebe jazyková bariéra, jsou si něčím niterně blízcí a i když je zjevné, že každý má jinou osobnost a povahu, tak příhoda v australské poušti a to, co následovalo poté, je sblížilo natolik, že i přesto, že se spolu znají jen několik dnů, tak ono neviditelné pouto zůstane v nich až do konce jejich dnů. [SPOILER] Když jsou spolu pak u jezera, kde se spolu opět pomilují, tak pak beze slova vnímají blízkost jeden druhého a Vášeň v srdci, kterou oba mají, lze cítit všude kolem. Zvrat nastane ve třetí minutě počínající druhé hodiny, kdy Hiromitsu neznaje místní přírodu, skočí s rozeběhem střemhlav do jezera. Sandy volá, křičí, pláče, naříká, vše marné, Hiro se utopil. Když pak vyplave jeho mrtvola na hladinu, Sandy jej vší svou silou dotáhne na břeh a v šoku se jej alespoň chvíli snaží oživit, než jí dojde, že je opravdu mrtev. Zdrcená, vysílená, šokovaná, emocionálně rozpoložená a v duši rozpůlená, to vše lze vyčíst z tváře Toni COLLETTE. V tu chvíli jsem jí to skutečně věřil, v těch momentech jsem měl opravdový pocit, že on doopravdy zemřel a ona nyní pláče nad touto tragickou událostí. Její projev byl pro mne tak neuvěřitelně uvěřitelný, že to ani neumím popsat slovy. [/SPOILER] ■ ■ ■ Když jsem viděl film podruhé, někdy v roce 2010, tak už jsem věděl do čeho jdu, čili moment překvapení již nebyl tak veliký, mohl jsem se více soustředit na detaily, které mi při prvním pozorování unikly. Nelíbilo se mi to již tolik, jako napoprvé, ale i přesto jsem musel ocenit výbornou práci filmařů, kteří se podíleli na tomto díle. Některé věci, které jsem ne úplně chápal napoprvé, jsem tentokrát pochopil a zjistil, že film má daleko větší hloubku než jsem si zprvu myslel, nicméně jelikož jsem to již viděl, nemohlo mě to, především v těch vypjatých scénách, nijak moc překvapit nebo obohatit. ■ ■ ■ Když jsem Japanese Story viděl dnes (16-II-2014; 08:30) potřetí, více než předtím jsem věděl, o čem film je a pozoroval jsem věci, které byly předtím zcela zjevné, ale já jim nepřikládal žádnou váhu nebo je jen tak přešel. ■ Samotný začátek jsem vnímal docela jinak než-li tomu bylo naposledy. A takové ty malé momenty, kterým moc nepřikládáme váhu, se vynořily z písku, jak partizáni, když kolem jdou náckové. ■ Tentokráte jsem si mohl plně vychutnat překrásné záběry na otevřenou australskou scenerii. Výstižné a vskutku pravdivé je, když Hirohitsu říká: "Tady v Austrálii máte mnoho prostoru. Žádní lidé. V Japonsku máme mnoho lidí. Žádný prostor." ■ "Byly doby, kdy by nikdo nekoupil nic, co je z Japonska. Manželka jde do krámu a všechno obrací, protože když tam je "made in Japan", zase to vrátí. Nekoupila by to. Ještě teď, řekl bych. Jenže země máme tolik, že s vámi stejně obchodujeme. Že je ten život ale zvláštní." Ano skutečně je velmi velmi zvláštní a takovýchto momentů je v tomto filmu povícero. Ať už jsou to narážky na japonsko-australskou historii nebo rozdíly mezi oběma zeměmi, způsob, jak vnímají přírodu Australané a jak Japonci, tak i rozdílnost v obchodní sféře... ■ Závěrečné minuty filmu byly velmi dobře zpracovány, více nebudu prozrazovat, protože by tento můj komentář musel být alespoň třikrát tak dlouhý a možná bych filmu spíše ublížil. Nicméně mohu s klidným svědomím napsat, že jsem ve filmu neobjevil žádné hluché místo a ty 4 velmi emocionálně vypjaté scény, které obepíná několik neméně krásných scén, jsou natolik dobře vyobrazeny, že ani napotřetí nemohu udělit tomuto filmu méně jak 5 hvězd. ■ ⁞ [91/100] ■ ‖ [95/100] ■ ↨ [90/100] ■ ― Toni COLLETTE [96/100]. Gotaro TSUNASHIMA [89/100]. ■ ῼ [90/100] ■ ∩ American Beauty (1999), Okuribito (2008), Police Rescue (1991), Byôsoku 5 senchimêtoru (2007), Guan yu ai (About Love) (2005). ■ № 3x; 1x ⌂ [D], [TV], [D-CZ], [~2005]. 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ-CZ], [~2xxp], [~2010]. 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ-CZ], [440p], [16-II-2014; 08:30]. ■ ↔ ① [95/100] [~2005]; ② [84/100] [~2010]; ③ [98/100] [16-II-2014]; ‡ [98/100] [16-II-2014]; >>> [94/100] ■

■ ∞ Náš první pohled směřuje na aktivní japonskou sopku ASO-san [阿蘇山], která později v tomto filmu sehraje svou roli. Hned na začátku mě zarazilo Flamenco. Nečekal bych, že do tohoto filmu tak skvěle padne, ale je to tak. Film začíná právě hrou na akustickou kytaru a posléze nás zpěvák, de facto vypravěč, seznamuje s hlavní hrdinkou Sadako. (Zde si neodpustím malou vsuvku. Mám rád film Ringu (1998) a od té doby, co jsem jej poprvé viděl, tak pokaždé, když slyším jméno Sadako, tak si ihned vybavím ducha jménem Sadako YAMAMURA.) ■ Děj filmu je rozdělen do 5 kapitol: 1. kapitola (1932), 2. kapitola (1944), 3. kapitola (1949), 4. kapitola (1960), 5. kapitola (1961). ■ Hlavní postavy jsou 3, respektive 4. Sadako, hraje ji skvostná herečka Hideko TAKAMINE, obyčejná vesnická dívka, která oddaně čeká na svého milého, toho času ve vojenské službě. Takashi, hraje jej Keiji SADA. Je to syn obyčejného místního rolníka. Mají v plánu se se Sadako vzít, jakmile se vrátí z vojny. Zde nastupuje třetí postava Heibei, syn místního velkostatkáře vracející se jako mrzák na jednu nohu předčasně z vojny. Hraje jej pan Herec Tatsuya NAKADAI. No, a právě on zasáhne nemilosrdně, jak rána bičem, do osudu oněch dvou mladých milenců a potažmo do budoucnosti celé vesnice. Poslední hlavní roli, roli otce Sadako, jménem Sojiro, hraje Yoshi KATÔ. ■ Největší herecký výkon v mých očích předvedla Hideko TAKAMINE. Chvílemi chladná až bezcitná, chvílemi politováníhodná, chvílemi brutálně emancipovaná a chvílemi poslušná a úslužná. ■ Film na mě velmi zapůsobil. V některých momentech jsem měl pocit, že je to psáno životem samým. [SPOILER] Ať už šlo o tragickou smrt nejstaršího syna jménem Eîchi, zatykač a zapovězení na jejich druhého syna jménem Morito nebo sňatek dcery Naoko a následný útěk z rodné vesnice do Ôsaky. [/SPOILER] ■ Nebudu se zde sáhodlouze rozepisovat, i když jsem to měl původně v plánu, ale naopak pouze prozradím, že tento film se snaží, a to velmi dobře, zachytit atmosféru dvou rodin, respektive malé výsky, která se vypořádává s doznívajícím postfeudálním zřízením a rodovými hodnotami, které byly definitivně prohrou Japonska ve 2. světové válce vyděleny z moderní japonské společnosti. Také jsme zde svědky onoho sice neviditelného, ale místy až téměř hmatatelného pocitu hnusu, nenávisti, odporu a vnitřní zkaženosti přerůstající nejen do osobních vztahů v rodině, ale i do přístupu k sobě samému a konče jediným možným vyřešením, tj. vykoupením, tzn. odpuštěním a smířením se, a to nejen s druhou osobou, ba co víc, sám se sebou, s tím, jak sami sebe vnímáme a jakých křivd jsme se na sobě dopustili v domnění, že ubližujeme druhému, ve skutečnosti však vždy ubližujeme i sobě samému... ■ ■ ■ ⁞ [90/100] ■ ‖ [88/100] ■ ↨ [80/100] ■ ― Hideko TAKAMINE [97/100]. Tatsuya NAKADAI [93/100]. ■ ῼ [86/100] ■ ∩ Sňatky z rozumu (1968), Haru no yuki (2005), Panenství (1937), Cloud Atlas (2012), Šťastnou cestu (1943). ■ № 1x; 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ-CZ], [288p], [11-II-2014]. ■ ↔ ① [95/100] [11-II-2014]; ‡ [95/100] [11-II-2014]; >>> [95/100] ■ ↘ stub. ■

■ ∞ Kde začít. Z filmu je hodně cítit opojení Japonskem a jeho kulturou, nejvíce je to patrné skrze japonské pohybové divadlo Butô [舞踏], též někdy nazýváno jako "tanec stínů", který miluje jedna ze tří hlavních postav: Trudi ANGERMEIER, kterou hraje Hannelore ELSNER, pro mě zcela neznámá německá herečka. ■ Nevím jestli bylo režisérčiným původním úmyslem, aby vznikl film přesně v této podobě, v jaké jej mámě možnost vidět, neboť to se mi z dostupných zdrojů nepodařilo přesně dopátrat, ale je zcela zjevné, že režisérka a scénáristka Doris DÖRRIE byla ovlivněna OZUovým odkazem. Jednou z několika inspirací byl jistojistě mistrovský kus Tôkyo Monogatari (1953). Zde musím podotknout, že režisérka je sice velmi inspirována, ostatně jako všichni umělci, kteří jsou ovlivňováni předchozími generacemi jiných umělců, ale ona jen nekopíruje, ale vnáší do tohoto filmového díla i svá vlastní vnuknutí a pocity, za což jsem velmi rád. ■ Když jsem tento film viděl poprvé, bylo to někdy v roce 2010, tak jsem nevěděl, co od něj očekávat a hlavně jsem byl zvědav, co se z tohoto německého filmu vyvrbí. ■ Sledoval jsem to jen s malým zájmem a v podstatě celá první půle odehrávající se v Německu, byla taková neslaná a nemastná, i když se zde poukazovalo na mezigenerační rozdíly a rozkoly a na to, jak současná generace německých pětadvacátníků až třicátníků vidí a vnímá soudobou společnost úplně jinak než jejich rodiče. Zato druhá část, která se odehrává v Japonsku, mi doslova vyrazila dech. Tři čtvrtě hodiny jsem si myslel, že to bude spíše taková německá rodinná povídačka, ale naštěstí se to změnilo a rázem jsem měl pocit, jako kdybych se díval na úplně jiný film. [SPOILER] Taky mě nejdříve zarazilo, ale posléze vlastně mile překvapilo, že ve filmu Kirschblüten - Hanami (2008) byla smrt jednoho z manželů ukázána tak jinak oproti OZUově dílu. [/SPOILER] ■ ■ ■ Když jsem film viděl nyní (rok 2014), tak jsem jej vnímal úplně jinak a dokonce se líbil daleko více než napoprvé, což se u mě nestává tak často. [SPOILER] Celých třicet osm minut jsem očekával příchod nevyhnutelného a když to nakonec opravdu přišlo, tak jsem byl stejně v rozpoložení. [/SPOILER] Druhý pohled na tento film mi umožnil dívat se na něj trochu jinak a více sledovat věci, které jsem při prvním zhlédnutí moc nevnímal. Ke svému vlastnímu úžasu, jsem sledoval, že mě tentokrát daleko více zaujala ona první část, kterou jsem předtím popisoval jako neslanou a nemastnou. ■ Film začíná tak, že sledujeme postavu jménem Rudi ANGERMEIER, kterou hraje Elmar WEPPER. Je to typický nudný úředníček pocházející z venkova. Má rád pevný řád, časově přesně ohraničené a vytyčené každodenní úkony. Jezdí vždy stejným ranním vlakem v 07:28 do Weilheimu. Ve vlaku si dává klobouk nahoru do zavazadlového prostoru. Cestou do práce čte noviny. Každý den si z domova bere tu samou svačinu a v zaměstnání ji sní vždy ve stejný čas. Sám spořádá chléb, který mu připravila jeho oddaná žena Trudi ANGERMEIER. Navzdory jeho oblíbené hlášce: "Denně jedno jablíčko, zaručené zdravíčko." dává jablko mladšímu kolegovi. Rudi ANGERMEIER nemá rád změny, novoty a nejraději by byl, kdyby zůstalo vše při starém. Když dorazí z práce domů, čeká na něj již netrpělivě jeho věrná žena, která mu za ta léta již tak trochu splynula s nábytkem... ■ Naproti tomu zde máme Trudi, která miluje umění a částí své duše je stále někde vysoko v oblacích, ale jen tajně, protože se rozhodla, že svůj život věnuje své rodině. Svému manželovi, kterého stále, i po tolika letech společného života, miluje a svým třem dětem. Karl pracuje a žije v Japonsku, kam se Trudi celý život touží podívat, vidět horu FUJI-san [富士山] a jít na představení jejího milovaného pohybového divadla Butô. Karolin žijící v lesbickém vztahu s Franzi, kterou hraje Nadja UHL. Ta mě mimochodem z těch vedlejších rolí velmi zaujala a nemohl jsem si nevzpomenout na mou milovanou herečku Setsuko HARA, kterou jsem si vybavil. Klaus žije v hlavním městě Německa se svojí ženou Emmou a jejich dvěma dětmi. ■ Je smutné sledovat, jak když přijedou rodiče ke svým dětem, tak ony na ně nemají a ani vlastně nechtějí mít čas. Zde pak vidíme, jak se Franzi, partnerka jejich dcery, která vlastně do rodiny nepatří, sblíží s oběma rodiči a jelikož je sama sirotek, tak k nim přimkne o to více. [SPOILER] Rozhodnutí najednou navštívit své děti učiní právě Trudi, když jí lékaři oznámí, že její manžel už to má za pár a že by bylo vhodné podniknout nějaké dobrodružství, než Rudi naposledy vydechne. [/SPOILER] ■ Trudi celou tu německou první část jasně ukazuje, že je velmi dobrá herečka a její manžel hraje takového usedlého suchara, ale změna nastává právě počínaje druhou japonskou půlí, kde Elmar WEPPER jasně poodkrývá svůj herecký talent. [SPOILER] Dělícím prvkem je v tomto filmu nečekaná smrt Trudi ve třicáté deváté minutě. Pak sledujeme, jak je její manžel hluboce zasažen a postupně zjišťuje, že svou ženu měl nejen rád, ale že ji vlastně hluboce miloval a miluje a sám sobě musí chtě nechtě připustit, že byl celý život docela sobec. Děti nemají čas, a tak na ceremoniál vkládání urny do země v domovské vesničce přijede pouze Franzi, partnerka jejich dcery. Když pak po obřadu, poté co se rozloučí na vlakovém nádraží s Franzi, přichází zdrcen a smutný sám domů, obléká si pomalu svetr, který mu každý všední den dávala jeho žena na doma. Sedne si u botníku s věšákem a mlčky sleduje domácí papuče, ve kterých vidí sám sebe. V několika málo dnech, které osaměle tráví doma sledováním předmětů připomínajících mu jeho ženu, se rozhodne pro čin, který by od něj nikdo nečekal. Vydává se se dvěma kufry do Japonska, kam jeho žena tak strašně moc chtěla, ale on nikdy nechtěl a vždy říkával, že později, že je času dost. [/SPOILER] Po příletu do Japonska, otce rozpačitě přivítá syn Karl, který je velmi pracovně vytížen a tak nějak vlastně ani nechápe, proč tak najednou otec přiletěl. Ubytuje otce u sebe ve svém hotelovém bytě a hned pospíchá do zaměstnání. Otec se po japonské metropoli vydává vybaven z domova přivezenými textilními kapesníky, které uvazuje na zábradlí v hlavní ulici, aby se tu neztratil. Navštíví noční klub, kde mu před nosem vystrkují své rozkroky mladé Japonky. Pak navštíví oblíbené "japonské mýdlování", kde se o něj starají dvě mladá děvčata, ale on se z ničeho nic rozpláče a odejde beze slova pryč. Chybí mu jeho žena... ■ Když už se trochu začíná orientovat, tak se mu podaří pomocí obrázku zakoupit zelí a rozhodne se připravit pro sebe a svého syna jídlo. Při večeři, když Karl začne jíst zelné závitky, tak se neudrží a rozpláče se... ■ Při jedné ze svých dobrodružných výprav zpozoruje Rudi na protějším břehu řeky mladou dívku provozující Butô. Onou dívkou je právě Aya IRIZUKI. Jelikož on neumí japonsky a ona německy, tak spolu hovoří lámanou angličtinou. Spřátelí se spolu a právě v té době v Japonsku kvetou sakury, což dalo i název tomuto filmu. ■ Vizuálně je film velmi dobře zpracován. Závěrečná scéna je velmi nádherná... ■ Mé původní hodnocení bylo 4 hvězdy, po tomto druhém zkouknutí jsem měl chuť tomu filmu dát hvězd 5. Nechal jsem si to projít hlavou a nakonec mu těch 5 hvězd uteklo jen o prsa japonské závodní plavkyně. ■ ■ ■ ⁞ [89/100] ■ ‖ [79/100] ■ ↨ [79/100] ■ ― Aya IRIZUKI [95/100]. Elmar WEPPER [91/100]. Hannelore ELSNER [89/100]. Nadja UHL [83/100]. ■ ῼ [79/100] ■ ∩ Tôkyô Monogatari (1953), Sakura no Sono (1990), Sakura no Sono (2008), If Only (2004), Boku to tsuma no 1778 no monogatari (2011), It's a Wonderful Life (1946), Efter brylluppet (2006), Hotaru no haka (1988). ■ № 2x; 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ-EN], [576p], [~2010]; 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ-CZ], [576p], [5-II-2014]. ■ ↔ ① [78/100] [~2010]; ② [93/100] [5-II-2014]; ‡ [93/100] [5-II-2014]; >>> [90/100] ■ ↘ dezorz, JFL, Tsuki. ■ ■ ■ * EDIT: Doplněn chybějící text komentáře. [6-II-2014] ■

■ ■ ∞ KOMENTÁŘ: Upřímně mohu říci, že film Tôkyô Monogatari je pro mě to nejlepší, co režisér Ozu za svou dlouhou kariéru natočil. Motivy, které se v mnoha jeho filmech vyskytují: rodina a odcizení jejích členů, mezigenerační problémy, odlišný pohled na svět předválečný a poválečný a odlišné hodnoty generace poválečné, které jsou v očích rodičů a prarodičů uvolněné a pokleslé, rozdílné postavení ženy a muže v japonské společnosti a její hierarchii, sourozenecké rozkoly, ale i vztahy sousedské, to vše a mnohem víc, mi připadá, že právě v tomto filmu je zpracováno nejniterněji a uchopeno neobvykle citlivě. ■ Příběh z Tôkya je svým způsobem velmi jednoduchý film, opravdu velmi velmi jednoduchý, ale o to více je zajímavější, že dokáže člověka přimět zabořit se do sedadla a s němým výrazem ve tváři jej nechá unášet se na vlnách pozitivních emocí a příběhu, který je tak lidský a opravdový, že při stopáži čítající více jak dvě hodiny, se člověk ponoří do děje tak, že s hlavními postavami: vesnickou babičkou a dědečkem, kteří přicestují za svými dětmi a vnoučaty do hlavního města Japonska, do Tôkya, se sžije natolik, že zde pozná část své vlastní rozvětvené rodiny a část svého příbuzenstva. ■ Film je natočen způsobem typicky japonským, avšak, a to je na tomto díle tak zajímavé, zároveň způsobem srozumitelným i západnímu publiku a jiné kultuře a odlišné mentalitě. ■ Tôkyô Monogatari mám ze všech OZUových filmů nejraději, je mi nejbližší, nejsrozumitelnější a nejvíce vypovídající o OZUovi. ■ Líbil se mi velmi netradiční způsob natáčení scén, kdy kameraman a režisér snímají scénu jakoby z pohledu od kolen a pohled na herce je vskutku velmi zvláštní a prostor je pojat zásadně jinak a divák, pakliže přistoupí po pár minutách na tento způsob prezentace, dostává vydatné porce umělecky ztvárněného představení. ■ Film může na mladší diváky působit nudně a pamětnicky, však Tôkyô Monogatari se již označuje jako film pamětnický; i když právě toto označení nemám rád, protože dostalo mírně pejorativní nádech a leckdy nálepku červené knihovny a afektovaných projevů, tak právě v tomto případě mi mluvit o Příběhu z Tôkya, jako o filmu pro pamětníky nijak nevadí a své diváky si jistě najde. Ovšem je pravda, že po těch šedesáti letech, kdy se celá japonská společnost, ale i ta středoevropská, dosti proměnila, zůstává v několika momentech malé, maličké, hluché místo, které plynutím času vyjevilo své čelo. ■ Pro člověka, který se zajímá o Japonsko, jeho historii, jazyk a mentalitu, toto dílo vřele doporučuji, neboť je zde několik věcí, které pomohou utříbit si některé myšlenky a třebas donutí se i zamyslet nad tím, kam jsme se za ta léta posunuli a vyvinuli a zda ještě nyní dokážeme vůbec chápat život, jaký prožívali obyčejní lidé v období, které lze dnes již obtížně chápat a pochopit. Lze to brát jako malou sondu do běžného života, kdy každodennost a normální plynutí času bylo bráno lidmi, kteří zažili hrůzy druhé světové války a nikterak netoužili po žádném krveprolití na žádné straně, jako neskutečný luxus a prostotu toho, že můžu v míru pít, jíst a bydlet se svými blízkými. ■ Film jsem zatím viděl jedinkrát před osmi lety a nenašel jsem odvahu si jej pustit podruhé, abych si nepokazil dojem, který jsem před těmi roky měl. ■ Příběh z Tôkya bych označil za film rodinný, respektive rodinné drama, kde ale drama netkví v tom, že by zde docházelo k dynamickým scénám a rozpoutávání rozporů a neshod či intrikám, naopak, film je velmi statický a drama se nese neviditelnou nitkou od němého počátku přes rozhovory rodinných členů a odlišné názory na výchovu vnoučat, rozčarování na tím, jak vaše děti jsou jaksi jinými osobnostmi než za jaké jste je dlouho měli, k poznání, že dospělé potomky žijící úplně jiný život, který vy vlastně ani nechápete, až ke smutnému konci, kdy poznáte, že Příběh z Tôkya je daleko obsáhlejší a mnohem více vypovídající než se zpočátku zdálo. ■ Filmem se nese pár komických scén, které na vás z posuvných dveří nečekaně vyjuknou jak Yamamba, aby následně odezněly a neničily nádhernou atmosféru. ■ Příběh z Tôkya řadím po právu do svých pět seti nejzajímavějších japonských filmů. ■ ⁞ NÁMĚT / SCÉNÁŘ / PRODUKCE / REŽIE: NODA a OZU zde předveli, že jsou opravdovými mistry. [100/100] ■ ‖ KAMERA / STŘIH / VISUÁLNÍ & MECHANICKÉ & SPECIÁLNÍ EFEKTY + kostýmy / dekorace / make-up: Jak jsem již naznačil v omáčce výše, tak práce, kterou předvedl ATSUTA, mě velmi nadchla a tento rank musím hodnotit opět pozitivně. [100/100] ■ ↨ DRAMATURGIE / CHOREOGRAFIE / BOJOVÉ & AKČNÍ SCÉNY: [80/100] ■ ― HERECKÉ OBSAZENÍ & HERECKÉ VÝKONY: Nejvíce ze všech herců mě zaujala Setsuko HARA [90/100]. Dále Chishû RYÛ [89/100], Chieko HIGASHIYAMA [87/100], Eijirô TÔNO [85/100] a dále: Kuniko MIYAKE [83/100], Kyôko KAGAWA [83/100]. ■ ¨ HUDBA (OST + hudba, která byla ve filmu použita): Jemný hudební doprovod byl vytvořen dobře, aby nijak divák-posluchač nebyl rozptylován a mohl se v klidu soustředit na dialogy, které jsou pro tento film stěžejní. Takanobu SAITO [78/100]. ■ ∩ FILMOVÉ EMOCE: It's a Wonderful Life, Hotaru no haka, Philadelphia Story, Zuo you (In Love We Trust), Guess Who's Coming to Dinner, Okuribito. ■ № KOLIKRÁT JSEM FILM VIDĚL: 1x; ⌂ [J; 1x [PZ-CZ]; R2005]. ■ ↔ CELKOVÉ HODNOCENÍ: ① POPRVÉ: [100/100]; ↔ [100/100]. ■ ↘ POZNÁMKA / ZAJÍMAVOST: Díky komentáři od dezorze, jsem zaevidoval jeden neznámý německý film: Kirschblüten - Hanami, a ikdyž současnou německou tvorbu zrovna moc nemusím a po pravdě ji ani nevyhledávám, tak tento počin mi udělal radost, respektive jeho druhá půle... Hanami - čas kvetoucích třešní jsem viděl v roce 2010 a samozřejmě se mi nemohl nevybavit Příběh z Tôkya. Takže když budete mít čas, tak se na níže uvedený film můžete podívat a porovnávat, samozřejmě je to neporovnatelné, ale stejně jsem porovnával... ■ ■

■ Použiju slova Petra Fialy z Mňágy: "Egon miluje Lenka a Lenka miluje Vladimíra, to je ten co touží... být uprostřed lidí sám." Tak nějak bych charakterizoval toto dorama. ■ Předem musím prozradit, že jsem se na tento seriál hodně těšil a to, jak u mne bývá zvykem, zpravidla je onen kámen úrazu. Světe, div se, ale tentokráte jsem nijak zklamaný nebyl, ale... ■ Ale, bylo tam pár míst, kdy jsem si imaginárním ukazovátkem klepal na čelo... ■ Nejvíce se mi líbil první a třetí díl; také se mi líbilo dějové přeskakování v čase: střední/vysoká škola a hlavní postava, no, ikdyž, jak se to vezme, Tsubasa mi byla velmi sympatická, jak zevnějškem, tak, a to možná daleko více, svým vnitřním já. ■ Co se týká hudebního doprovodu, tak úvodní znělka tuctová, ale zvukový podkres jednotlivých dílů byl dobrý, takový příjemný, plný optimismu, lehký a jemný. ■ Miluju filmy a seriály ze školního prostředí, ať už se jedná vyloženě o dramata, romantická dramata či bláznivé komedie anebo experimentální a existenciální drama. ■ Tento seriál, i když nebyl ušetřen některých klišé tak typických pro žánr: romantický/drama, byl trochu jiný a když mu odpustím pár pádu na hubu, které způsobily jednak ruce scénáristické a jednak místy prkenné projevy, tak říkám, že byl velmi dobrý. ■ To, že byl tak trochu jiný, se dá připisovat především faktu, že celým seriálem se nese mysteriózní atmosféra. Ta se bohužel směrem ke konci seriálu rozmělňuje a bystřejší divák poznává, že vrahem není zahradník. Toliko symbolismu a nyní k jádru puzzle Piece. V podstatě nepřináší nic nového pod Sluncem, ale svým osobitým způsobem vykresluje dospívající jedince, kteří se snaží porozumět nejen svým přátelům, svému okolí, ale, a to především, sami sobě. ■ Při sledování filmových děl, jako je toto, jsem si již několikrát sám sáhl do svědomí, ani Piece nebylo výjimkou. Určitě nepřekvapí, že děj nám odkrývá některé stránky, které měly být skryty, ale jistě překvapí fakt, že několikrát je velevážený divák zcela zaskočen novým zjištěním, které mu seriál naservíroval. ■ V některých momentech jsem si nemohl nevzpomenout na seriály jako: Raifu - šikana otevřená, ale hlavně skrytá; Kimi wa Petto - nejednoznačný, nevyvážený, oboustranně jednostranný vztah; IS: Otoko demo onna demo nai sei - nemožnost přijmout sama sebe; Rasuto furenzu - hledání sama sebe, tajný vnitřní svět, o kterém si myslíme, že naše okolí neví... ■ Seriál rozhodně není dokonalý, ale určitě je hodně zajímavý. Pokud máš rád filmy, které nevykreslují lidi a jejich vztahy černobíle, ale naopak ukazují, že život se žije v mnoha odstínech šedé a tu a tam si odskočí i na jiná místa spektra světla, tak doporučuji se na toto dorama podívat. [SPOILER] Když tak teď přemýšlím, tak mi v paměti utkvěla jedna scéna: ke konci třetího dílu jde Mizuho k Hikaru(ovi), ten zdá se, není doma, a Mizuho si všimne, že dveře do pracovny jeho matky jsou otevřené, po okamžicích váhání nakonec vstoupí dovnitř, aby se tam dozvěla, čemu byl Hikaru vystaven a počínaje tímto okamžikem si pomalu začíná uvědomovat, že byla hloupost chtít o člověku, kterého miluje, vědět všechno; to však Mizuho připouští až v závěru seriálu.[/SPOILER]. ■ Pět hvězdiček tentokráte uteklo o prsa japonské plavkyně. ■ [Viděno poprvé: 95/100]