Réžia:
Jasudžiró OzuKamera:
Júharu AcutaHudba:
Takanobu SaitôHrajú:
Čišú Rjú, Čieko Higašijama, Secuko Hara, Haruko Sugimura, Só Jamamura, Kuniko Mijake, Kjóko Kagawa, Tóru Abe, Eidžiró Tóno, Mucuko Sakura, Tojo TakahašiObsahy(2)
Starnúci manželský pár prichádza do Tokia navštíviť svoje deti a vnúčatá. Ani syn, ktorý sa stal lekárom, ani dcéra, ktorá je vedúcou kozmetického salónu, však na rodičov nemajú čas. Rozčarovaní rodičia sa po čase vrátia domov. Matka ochorie a krátko na to zomiera. Teraz je na deťoch, aby sa vydali na cestu k rodičom Napriek jednoduchému deju sa podarilo Jasudžirovi Ozuovi nakrútiť film, ktorý je nielen jeho majstrovským dielom, ale patrí ku klenotom svetovej kinematografie. Režisér vo filme neokázalou a citlivou konfrontáciou rôznych generácií nastavil zrkadlo problémom svojej doby. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (97)
Uvadající vztahy mezi rodiči a dětmi podané velmi civilní a dojemnou formou. Zde to navíc ještě kontrastuje se všudypřítomnou japonskou, až trochu pokryteckou, zdvořilostí. Hrozně se mi líbily postavy rodičů. Zvlášť stará babička byla taková hodná a potěšilo mě, že z nich Ozu neudělal svatoušky a dal tam dědouškovu ožraleckou epizodu a narážky na jeho alkoholickou minulost. :) Bohužel to na mě ke konci bylo už příliš rozvláčné. ()
Nevyhľadávam, ani neodmietam japonské filmy. Vedel som, že ma čaká dvojhodinový film nakrútený v povojnových rokoch a teda tam budú ľudia žiť v papundeklových domoch, budú sa donekonečna ukláňať a rozprávať s dramatickým akcentom, aj keď to nevyplýva zo situácie. Vedel som, že dej bude plynúť pozvoľna a nebol som sklamaný. Čakal som, že ak dej sa dá vyrozprávať troma vetami, tak aspoň dialógy budú zaujímavé. Neboli. Boli obyčajné, a vzdialene mi pripomínali reality show. Ale nebol som sklamaný, i keď nepopieram, že som od tak dobre hodnoteného filmu očakával viac. ()
Výchozím bodem Tokijského příběhu není odcizení generované strojovou existencí velkoměsta, ale smutek usazený na dně každého člověka, který by neodplavilo všechno saké světa ani všechny slzy na něm prolité. Ve vzdalování se těm nejbližším je znát jakousi předurčenost, vyvolanou snad nevědomou potřebou zapomenout, ale ani ti, kteří šli před námi, nebyli světci. A přeci onen klopýtavý pohyb nezadržitelně se roztékajícím a znovu tuhnoucím světem, v němž se krajina proměňuje v periferii, tolik dojímá. Snad se životy nás všech spínají jen našimi vinami. ()
Zahanbující memento mori. Noriko jako ta, která má čas, aby ho z lásky pro druhé ztrácela. Dává svou přítomnost a nesoudí ty, kdo ji nedávají. Aniž by chtěla, stává se živou obžalobou slepnutí vůči podstatnému, které zachvacuje mnohé zaneprázdněné ve středních letech. Náročný, dlouho ne úplně nejzáživnější film, který se však vryje do duše a přímo nutí člověka být lepším. Jsou v něm doteky svatosti. Zábavychtivé já by zůstalo u tří hvězd, ale to já, který hledá v kinematografii průvodkyni duchovním růstem, nemůže dát než pět. [Japonská uměřenost, distingovanost a etiketa je kouzelná, ale zároveň činí film pro diváka ze Západu náročným na sledování. Ze jemnýmm úsměvem se tu skrývá celá paleta emocí, kterou našinec uvyklý hrubší expresivnosti, neumí číst. Nenajdeme tu žádné jižanské řvaní, grimasy a pohazování rukama. Na takto introvertní kulturu nejsme zvyklí. A tak dobrá půlka sdělení zůstá pro nás, kdo nejsme Japonci ani japanology, "ztracena v překladu".] ()
Takový dost obyčejný rodinný příběh o vztazích mezi rodiči a dětmi, natočený poměrně obyčejným, standardním, japonským způsobem. Na filmu bylo rozhodně něco milého, prarodiče byli nesmírně sympatičtí, u opilecké scény jsem se opravdu zasmál, ale celkově to pro mě rozhodně není klasika vystupující z řady. Hodná IMDB TOPky určitě ne. Na to jsou o dost lepší a citlivější asijské filmy. Dost mi to připomínalo Kurosawovo "ŽÍT". 65% ()
Galéria (22)
Fotka © Shôchiku Eiga
Zaujímavosti (16)
- Vzhledem k ději filmu není překvapením, že se režisér Ozu nikdy neoženil a celý život žil se svou matkou. (Kulmon)
- Podle japanologa Antonína Límana působivost filmu podstatně doplňuje i kouzelné měkké nářečí provincií podél Vnitřního moře (tzv. dialekt čúgoku). Spisovatel Masudži Ibuse, který rovněž v tomto kraji vyrůstal, říká v jedné eseji, že když se tímto nářečím baví dvě hospodyně, zní to, jako když švitoří dva kanárci. V kontrastu s tím ukazuje Ozu, jak tokijská japonština přebírá módní slova z angličtiny. Šige například přesvědčuje jednu ze svých zákaznic, jakou jí udělá perfektní perm wrap (trvalou) a jak elegantní bude její neckline. (Rattlehead)
- Jasudžiró Ozu prehlásil o štylistických postupoch snímky: „Nemyslím, že film má nejakú gramatiku. Nemyslím, že môže mať len jedinú formu. Ak je výsledný film dobrý, tak si vytvoril vlastnú gramatiku.” (Biopler)
Reklama