Tatatranka

Někdy se k filmu přidají jiné, jemu cizí, příběhy. Postavy z plátna zcepení a nechají se vést oklikami k příběhům svého pronásledovatele. Je to moment, kdy si ve smyšleném, před námi běžícím příběhu začínáme vymýšlet ty vlastní. Jsou i filmy, které se nechají svést jen naoko, a přitom bez mrknutí svedou ctitele-pronásledovatele na scestí. A odtud na všechny strany, přitom však nějak pořád dokola – la – la. Viděno asi osmkrát v kině, dvacetkrát doma. Film, v němž dokážu běžet o život, i v poněkud líbivé, těsné smyčce. Poznámka nakonec - opět beze slov.

Vítr ostrouhal mládí. Odválo podél trati do větvoví vzpomínek. Dospělost skrytá ve slupce nedozrálého kaštánku – poslední pohled na azurové hladiny, poslední úžas, poslední poprvé…

Touha je touha, láska je láska, smutek je smutek a smrt je smrt. Přechod o jednoho k druhému je snadný, vždy fatální. Zasrané Amal, městečko, v němž se odehrávají všednodenní příběhy hrdinů švédského filmu režiséra Moodyssona, zasrané město, v němž se novinky šíří asi jako léto na horách, a běda lásce, která maloměstu nevoní. Touha, která se klube uvnitř, pod nánosem make-upu, mající před sebou žebříček top modelů, top akcí a zrcadlo, přesné a nekonfliktní, a touha zastíněná poezií, nesmělá, a žíznivá. Dvě protijdoucí toužení, která si jdou paradoxně naproti, se protínají. Příběh dvou zcela odlišných náctiletých dívek, jedné, jež o své lesbické orientaci nepochybuje, a druhé, která svou podobu louhuje v módních časopisech, hitparádách top ten a lásku bere jako nutný doplněk, je příběhem o rozhraní citů a proměně jedné Barbie v mladou dívku, zázračně „vyléčenou“ láskou té druhé.

Během pokuku jsem spolkla krajinu, vypila vodopády mořských hroznů, navlékla vzorkovaný svetr. V krvi proudily tóny, melodie, ve lbi rezonovaly, až zapadly za víčka - a proměnily se v kapky. Dokument s místy, která se zachvějí, než ustrnou, ornamentální kresby bosých nohou v černém písku, pásmo běžících koní - za nimi vlající hory. V islandské nostalgii byla nalezena má heima: domov, vlast. - pozn. Tatatr.: Tento komentář je součástí islandského komentátorského cyklu.

Výkřik zaražený mezi ramena. Do hrudi, v níž cosi potichu bije./ Výkřik, který až se nadechne, vykřičí bolest do krabičky od sirek.

Vyseděli život do svého konce. Trpělivě, s láskou a napevno v čase. Kamera usazená u jejich stolu sledovala bez mrknutí laskavé příchody a odchody jejich blízkých vzdálených. Tam v dáli, zde blízko, tam za mořem, zde na nádraží. Pnutí, napínající pláč k prasknutí...

Film hádanka, vkládanka, skládanka. Fassbinder sešňorovanou šnečí sekvencí záběrů komponuje modrošedý svět své sametové loutky. - Jako později rozehraným Hanekeovým postavám, i Fassbinderovým hrdinům určují život dvě doby, život - smrt, život - smrt. Mezi nimi propast bez přívlastků. Divák-floutek padá přes okraj slova do mlčení.

Poslední představení, při kterém se hrdost vysvleče z bolesti a člověk sám sobě, i těm druhým, odpustí...