Príbeh z Tokia

Musím přiznat, že mě ta až přehnaná zdvořilost, která panovala mezi všemi zúčastněnými, poměrně iritovala. Ta zdvořilá neupřímnost, od které se postavy mohly oprostit až tehdy, když byly o samotě, mi byla velmi nepříjemná, ale nepochybuji, že to byl právě tvůrčí záměr. Příběh z Tokia přeci vypráví o chřadnoucích vztazích mezi generacemi a jako takový má co říci i po téměř šedesáti letech od svého vzniku. Samotný příběh je poměrně strohý, to samé platí i o stylu (statická kamera, frontální záběry během dialogů, atd.), ale celkově se jedná o působivou podívanou, která má na téma rodiny rozhodně co říci. (20.06.2011)

Môj prvý a pravdepodobne aj posledný film, ktorý som si od Ozu pustil. Síce mi štýlom pripadá ako taký predchodca Hirokazu Koreedu, ktorého filmy mi celkom sedia, ale tento film ma strašne sklamal. Zápletku tvorí taký civilný rozbor jednej rodiny. Čo je ok a tešil som sa na to, ale herecké výkony ma iritovali. Pôsobili veľmi neprirodzene. Takisto ma štvala kamera pri dialógoch. Najprv ich sníma z pozadia, čo pôsobí jak keby divák ich rozhovory šmíroval a to sa strieda so zábermi detailu, keď postavy hovoria skoro priamo do kamery. Čo zase pôsobí nepríjemne. Pritom takto nie sú snímane len vyhrotené situácie, čo by dávalo aspoň trochu zmysel ale aj kopa normálnych rozhovorov. Proste mi to celkovo nesadlo, jak vizuálne tak dramaticky. 4/10. (27.04.2019)

Ať to beru z jakéhokoliv úhlu, nepřijde mně na tomhle rozebírání rodinných vztahů nic extra zajímavého. Nevím co ostatní tak silně uspokojilo při sledování monotónních zdlouhavých dialogů, které doprovází nepřirozený úsměv od ucha k uchu při jakémkoliv tématu. Kdybych před mámou s blaženým úsměvem na tváři řekl, že zase přibrala a k tomu přihodil příběh o tom, jak kdysi rozsedla židli, zastavil bych se až o futro. Skalní filmovej fanda se ale odradit stejně nedá a ostatní si můžou s klidem půjčit od úplně cizí rodiny domácí videa z jejich rodinných návštěv . Vyjde to zhruba nastejno:) (24.03.2012)

Nejsem si úplně jistý jestli mě to náhodou nezaujalo z naprosto odlišných (a vlastně nechtěných) důvodů než bylo zamýšleno, ale přesto, že mě to jakkoliv neodvařilo, musím naprosto chladně konstatovat, že to bylo svým způsobem fakt krutopřísné a těch objektivních 5 rudých hvězd si to zaslouží. Respekt. (26.11.2015)

Ozův nejdůležitější film, a také, pro mnohé vůbec nejlepší film všech dob (Sight and Sound). Uznaní odoborné komunity, které Tokyo Story řadí vedle velikánů média (Citizen Kane a Vertigo) je důkazem toho, že Příběh z Tokia zraje jako víno a je stále aktuální a má nadšencům, ale i divákům, co říci. Ostatně jako většina filmů mistra Jasudžiró Ozua. Na první pohled prosté, pro někoho možná až banální, záležitosti ohledně života poválečné japonské střední třídy ovšem vzbuzují více emocí, než by se mohlo zdát. Dopomáhají k tomu perfektní dialogy a jistá elegance, kterou nízko položená (a statická) kamera umožňuje. Po právu vyzdvihovaný film, který by si neměl nechat ujít žádný fanoušek kinematografie. (12.03.2021)