Dlubal David

■ Tento krátkometrážní dokument mi udělal ohromnou radost. ■ Po mnohých rádobydokumentárních filmech, které jsem v posledních letech viděl, byl tento jako první jarní větřík nesoucí v sobě nástin budoucí oblevy, když stojíš zabořen v pětasedmdesáti centimetrech sněhu. ■ Dokument se nesnaží být vlezle vtipný. Komentář je čten srozumitelně a poutavě. ■ Také jsem byl rád, že si televizní štáb přizval rodilé Japonce a Japonce žijící v Česku, takže nedocházelo k prznění jmen a názvů. A hlavně jsem nebyl svědkem toho, aby docházelo k nepřesnostem ve výkladu o dané památce či místu a zvykům, což se bohužel stává, když si ten, kdo natáčí nějaký cestopis či historický dokument, nezjišťuje nejen oficiální informace dané lokality, ale i souvislosti, například: filosoficko-náboženské, etnické, tradice, sociálně-kulturní diference a obecně širší souvislosti popisované lokality. ■ Tento kraťas mohu vřele doporučit. ■ Pro japanofila sice nepřinese moc nových informací, ale ukáže věci trochu jinak, pohledem směru hlavního proudu. Kyôto je velmi krásné město a kamera jej zachytila úžasně. Vizuální pastvu tu a tam podkresluje hudba japonské instrumentální post-rockové grupy Mono. ■ [Viděno poprvé: 98/100]

■ Jedna z těch, alepsoň pro mne, zcela vydařených TV inscenací osmdesátých let dvacátého století vytvořená Českou(Československou) televizí zabývající se tématem feudální východní asie. ■ Atmosféra zejména Japonska a Číny je tu sice útržkovitě, ale přece dobře vyobrazena. Zajisté je otázka, jak věrně je toto dílo věrné historické předloze, po pravdě ne moc, ale na druhou stranu je to TV inscenace, která nemá za cíl naraci dějin východní asie a ani striktní přesnost výpovědi doby dle dostupných věrohodných pramenů, ale má přinést srozumitelný nástin určitého období a nálady v něm. ■ Je potřeba brát tento TV film spíše opravdu jako TV inscenaci než semidokumentární vhled současného středoevropana na určitou legendu východní asie v období námi nazývaného feudálním. ■ Miroslav Donutil zahrál svou roli skutečně bravurně a je velká škoda, že na toto téma nebyl natočen regulérní celovečerní snímek, kde by se český japanofil mohl ukojit pohledem na skvěle vytvořené kopie historických kostýmů a masek. ■ Když tento TV film onehdá vysílala Česká(Československá) televize, sedě na gauči jak přikovaný, nedbaje vyžírání mých očí kravským CRT televizorem a zažrán do odehrávajícího se děje, jsem nevěřícně (jak Scully(ová) při prvních zmínkách o mimozemšťanech) zíral na to, že už je konec. ■ [Viděno poprvé: 100/100; viděno naposledy: 94/100]

■ Nedávno jsem si na tento TV film vzpomněl, ale samotný název Yamamba mi moc neříkal, ale když jsem se podíval na obsazení a viděl, že tam hraje Pavel Trávníček, tak jsem si jej trochu vybavil, neboť Pavla jako jediného herce jsem si z obsazení pamatoval. Ostatní herce jsem měl rozmazané. ■ Jelikož jsem věděl, že jsem tento TV film kdysi dávno viděl v české(československé) televizi a že se mi dost líbil, protože už v té době mě vnitřně východní asie přitahovala, rozhodl jsem se, že se na něj podívám. ■ Po těch mnoha letech jsem si vybavil mnohé z toho, co jsem zažíval v oněch radostných chvílích, kdy mne netížila budoucnost. Avšak nemohl jsem si nevšimnout i toho, jak je nostalgie čarovná a mocná věc, toho, jak jsem přistihl sám sebe vzpomínat na ty krásné časy radosti z nevědomosti tíhy bytí. Ovšem v opozici současného stavu mysli a lidského rozpoložení, jsem musel uznat, že tento TV film (TV pohádka/inscenace) není až tak bombastický a rozhodně ne úchvatný. Přesto, i když jsem si vědom papundeklové dekorace, chabé choreografie a dramaturgie, se mi tento TV film i v současnosti líbí. Samozřejmě již velmi jinak než kdysi, ale stejně líbí. ■ Prominul jsem většině osazenstva jejich "divné" hraní. Upřímně, nevím, zda to byl záměr, aby se například jakoby více zorientálnili nebo zda to byl záměr speciálně tohoto období druhé poloviny osmdesátých let dvacátého století pro TV inscenace, to nechám na rozbor odborníkům. Nicméně, nelze však ubírat jakýsi malý potenciál, který toto dílo mělo. ■ Tento TV film, či spíše TV pohádka, byla ve své době na našem území spíše raritou, poněvadž mnoho lidí mělo slušně řečeno velmi rozostřené informace o Japonsku, jeho historii, mýtech, bájích, pohádkách. ■ Celkově i z dnešního pohledu hodnotím Yamambu spíše jako podařené dílo, avšak nezastírám, že jsem ovlivněn opojením nostalgie. ■ Ikdyž musím uznat, že současnému českému(slovenskému) diváku asi už moc nevypoví, zejména současná mladá generace na toto zpracování bude koukat zřejmě s jakýmsi malilinkatým opovržením či se smartphonem v ruce zívat a twittovat: núúúúúúúúdáááá. A možná ještě s dovětkem: to byl film pro pamětníky (?), uf. Přesto si stojím za svým, že toto zpracování má určitou hodnotu, alespoň tedy pro mne ano. [Viděno poprvé: 100/100; viděno naposledy: 91/100]

■ Původně jsem se chtěl vyhnout srovnávání s anime seriálem a brát tento film jako samotnou kapitolu, ale nakonec se mi to nepodařilo. ■ Jsem už holt taková nátura a často srovnávám. A někdy zkrátka srovnávám nesrovnatelné. ■ Původně jsem dal filmu ***** a v podstatě jediné, co se mi ve filmu nelíbilo, byla ta taneční (snová) scéna a ruku na srdce, kdy naposled jsi v japonském filmu slyšel německou píseň(?), já asi tak před dvěma lety... Pak jsem si to nechal uležet v hlavě a začal porovnávat s dříve natočeným anime a ejhle, anime z toho vyšlo jako jasný vítěz a hraný film o celý řád níže. Ale věc se má tak, že nakonec jsem dospěl k tomu, co bylo sice již patrné na počátku, ale jaksi mi to nedocházelo nebo jsem si to jen nechtěl zatvrzele připustit... ■ Po rozmluvách se svým lepším já tomuto filmu 5 hvězdiček uteklo o prsa japonské plavkyně. ■ Ken'ichi mi díky této filmové adaptaci utekl ze škatulky "gakusei" a mohl jsem sám uznat, že se z něj už konečně stal dospělý sebevědomý herec. Nějakou dobu jsem koukal na Rin a přemýšlel jsem, kde jsem ji viděl a kde mě tato roztomilá holčička zaujala, v polovině filmu už jsem měl tušení, ale až na konci mi docvaklo, že je to Mana a zaujala mě v doramatu Haha. ■ Kdybych měl popsat největší rozdíly mezi anime a filmem, zajisté pouze mým pohledem, pak anime je více optimistické, film je pojat daleko realističtěji a dá se říci, že i více pochmurněji, ale zase uvěřitelněji. ■ Film je spíše zkratkovitý a zaměřujě se víc na čtyři velká témata. Kdežto seriál se zaobírá více malými tématy a ta velká jsou upozaděna. ■ Podtrženo sečteno: seriál je takový hodně optimistický a vnáší do mysli dobrou náladu. Film se daleko striktněji drží reality a dlužno říci, že je hodně realistický. Ovšem, jak jsem již psal výše, rozhodl jsem se, jak jsem se rozhodl. ■ [Viděno poprvé: 95/100]

■ Škoda, že oblíbených seriálů lze přiřadit pouze deset. Kdyby bylo možno více, Usagi doroppu bych tam ihned zařadil. ■ Radost, kterou jsem cítil při sledování tohoto anime se jednoduše nedá popsat slovy... ■ Bylo to jako svěží jarní větřík, který Ti jemně pokroutí ráno pracně vytvořený účes, ale Ty si toho vůbec nevšímáš, protože cítíš něco uvnitř, co Ti říká, že stát na tom rohu ulice v půl páté ráno bez rukavic čepice a šálu, je přesně to, co bys právě v tuto chvíli měl dělat... ■ Byl jsem do Usagi doroppu tak zažraný, že jsem všechny díly sledoval na jeden zátah a přál si, aby to bylo ještě o něco delší. ■ Velmi si mi líbil druh animace, který byl svým způsobem dost atypický. První přibližně minutu a půl před úvodní znělkou byl obraz tak pastelový, že jsem měl pocit, jako by jej animátoři právě namalovali, ve správném poměru naředili polotvrdou vodou nasládlé chuti nejmenované značky odkudsi z nejmenované japonské studny a ihned servírovali mému zraku. ■ Mohu-li přirovnat pocity, které jsem měl při sledování Usagi doroppu k něčemu, co jsem již v minulosti viděl a náramně se mi to líbilo, pak bych zde uvedl Koi kaze a Haibane renmei. ■ Samozřejmě jsou všechny tři seriály úplně jiné, zabývají se jiným tématem a jsou jinak natočeny, ale to, co popisuju je právě to, že nejde o ty samé situace a děj je zcela odlišný, ale to, co pro mě bylo tím, co mi ty druhé připomnělo, bylo to krásné, co si anime Usagi doroppu neslo celou dobu již od počátku v sobě. Pocit. Nepopsatelný pocit. Pocit, který jsem v sobě cítil. Pocit, který cítím při poslechu oblíbených operních árií. Pocit, který cítím, když se dívám na umělecké dílo, které mne uchvátí, například, když konečně mám možnost vidět to, o čem jsem mohl doposud pouze číst v odborné literatuře, možnost dotknout se toho, co tu stálo čtyři tisíce let před mým narozením, ten pocit, kdy člověk v němém úžasu svalí tělo v kolena zabořená v písek. Pocit, kdy se Ti něco tak líbí nebo Tě tak dojme, že po chvíli přistihneš sám sebe, jak Ti stékají slzy po tváři a Ty v přítomnosti jiných lidí se cítíš jaksi nesvůj, a tak raději poodstoupíš, abys svým emocím mohl dát volný průběh. ■ Ovšem kdybych měl napsat alespoň jedinou scénu, která byla společná jak pro Usagi doroppu, tak pro Koi kaze, byla by to scéna, kdy Nanoka stojí na nástupišti a naproti ní Kôshirô, obadva se na sebe zahledí a v tu chvíli zafouká jemný větřík; a scéna, kdy se Daikichi přiblíží ke svému rodnému domu, po levé straně od vchodu vidí stát malou dívenku oděnou v černých šatech, zahledí se na sebe, když v tom zafouká vítr nesoucí pár okvětních sakurových a jiných lístků. Rin po chvilce utíká na druhou stranu domu... ■ Celým seriálem se nese vlna pohody a střípky jemného humoru, což divákovi dodává vřelý pocit. Toto anime popisuje každodenní život, ale nepopisuje jej nudným způsobem, nýbrž odlehčenou cestou, s optimismem a s krásným hudebním doprovodem. ■ Úvodní i závěrečná znělka se mi obě hodně líbily. Už je to hodně dlouhou, co jsem viděl podobné anime nebo nějaké, které by hrálo na stejnou či alepoň podobnou notu v takovémto žánru. ■ [Viděno poprvé: 100/100]

■ Film Bîto rokku rabu měl našlápnuto dobrým směrem, bohužel svého potenciálu řádně nevyužil. ■ Sledujeme osud jedné z mnoha stovek rockových kapel. Kluci se sice docela snaží, ale jsou jak lidsky, tak hudebně nevyzrálí. Vidíme náznaky sporů, nedorozumění, ale i přátelství a solidaritu. Jak to tak zpravidla u mladých kapel bývá, tak časem uvnitř (i díky okolí) roste napětí a kapela se ve zlém rozchází. Nemá cenu obviňovat někoho více a jiného méně... Hudební skupina je jen tak dobrá, jaký je její nejhorší článek - člen. Zajisté se může dávat za vinu to či ono tomu a tomu, ale ve výsledku to odnese stejně celé uskupení a hodně důležitá je komunikace mezi všemi členy skupiny, což, jak sledujeme v tomto v podstatě nízkorozpočtovém snímku, je jeden z kamenů úrazu... ■ Při sledování tohoto filmu jsem si vzpomněl na svou první kapelu a vzpomínky hořkosladké chuti, které se tu a tam vracejí. [SPOILER] Když se kapela rozpadla a zpěvák Shin odešel dělat svou vlastní kariéru, tak jsem si vzpomněl na svou druhou a třetí kapelu, kdy u druhé jsem odešel sám, protože docházelo k názorovým rozkolům a u třetí, kde jsem byl odejit, protože jsme se diametrálně rozcházeli v tom, jakým směrem se budeme ubírat a já a zbytek kapely jsme měli odlišné názory na hudební styl/žánr, který by měla kapela produkovat... [/SPOILER]. ■ Na film jsem se hodně těšil a to byla ta největší chyba, protože vždy, když mám velká očekávání, tak jsem na konci velmi zklamán. O filmu se nedá říci, že by byl špatný, to ne, v žádném případě, ale myslím si, že téma se dalo daleko lépe využít. ■ Srovnám-li nesrovnatelné a budu-li film Bîto rokku rabu přirovnávat například k filmu Nana, tak tam, kde Nana nahlíží do nitra obou hlavních hrdinek, tak Bîto rokku rabu pouze a jen zobrazuje nástin. Když to vezmu kolem a kolem, tak bych zde mohl ještě zmínit film Rinda Rinda Rinda, který se nese na vzdáleně podobné vlně. Avšak i zde musím opět poznamenat, že Bîto rokku rabu něco postrádá. ■ Nejvíc se mi líbila závěrečná píseň: "Co mi říká srdce". Ta jako jediná ve mne vyvolala pocit, na který jsem celý film netrpělivě čekal, ono krásné mrazení v zádech a šimrání na šedé kůře mozkové. ■ I když se to nemusí na první pohled zdát, tak hlavní postavou, je kytarista Aki, kterého hraje Hirofumi. Ten mi z celé kapely byl jasně nejsympatičtější. ■ Pokud máš rád japonský poprock, punkrock, Visual Kei, tak Ti Bîto rokku rabu mohu vřele doporučit, ovšem s upozorněním, že chvílemi se u Tebe může dostavit pocit nudy. ■ [Viděno poprvé: 69/100]

■ Řeknu Ti to rovnou: pokud nemáš rád silná dramata, pokud je Ti cizí bolest a utrpení cizích, pokud je pro Tebe empatie sprosté slovo a pokud film/seriál, který se Ti snaží vplout do hlavy, aby pak následně explodoval ve Tvém srdci a důsledkem toho Ti z očí tekla slaná kapalina, tak se na to nedívej. ■ Přečti si nejdříve obsah (nejlépe na: wiki.d-addicts.com), teprve až poté započni se sledováním... ■ Pakliže se na to skutečně podívat chceš, tak doporučuji si nejdříve pustit ... ne, plyn opravdu ne..., ale film, který byl natočen přibližně půl roku před tímto dorama. ■ Film se mi moc líbil, a když jsem začal sledovat i tento seriál, musel jsem dojít k tomu, že onen seriál je ještě lepší než samotný film, což je samo sebou trochu logické, když si vypočítáš, že film trvá 98 minut, kdežto seriál se odehrává v čase: 11x47 minut + 1x2 hodiny 27 minut (speciál natočený o rok a půl později). ■ V seriálu se můžeš podívat hlavní hrdince více do jejího nitra. ■ Ačkoliv skutečná Aya žila v letech 1962-1988, tak děj je přenesen do současnosti a namísto skutečného jména Aya KITÔ, bylo použito Aya IKEUCHI; zajisté došlo ve scénáři i k úpravám, které jsou pro filmovou branži zcela typické a do jisté míry jí vlastní, s tím je nutno počítat, ale to nejdůležitější, co se Aya snažila předat ostatním, je zde ponecháno ve své nejkrásnější možné formě... ■ Aya dle všech veřejně dostupných informací byla slečnou velmi silnou, a i když pro její rodinu bylo její onemocnění velkou ránou, tak se nevzdali a Aya bojovala do svých posledních sil a její rodina pro ni udělala úplně vše, co bylo možné... ■ Aya velmi milovala svou rodinu a snažila se přijmout život takový jaký je, i s jeho bolestmi. ■ A právě o tom, jak se z veselé silné mladé Japonky v těch nejkrásnějších -náct letech... stane ještě silnější a se smrtící chorobou ve svém těle, ještě více milující život... je tento seriál ■ Sledujeme momenty prostého štěští obyčejné středoškolačky, která má neobyčejně agresivní onemocnění. Prožíváme s ní chvíle, kdy jde poprvé na rande s klukem, její první a druhé zranění. ■ [SPOILER] A právě k tomu druhému zranění dojde na rande. Scéna, kdy spadne celou svou vahou na hlavu a diváci sledují, jak se pomalu rozlévá kaluž krve. [/SPOILER] ■ Zažíváme úzkost, při zjištění, co je to: "Spinocerebelární degenerativní onemocnění" a hrdla se nám sevřou při informaci, že tato nemoc je nevyléčitelná... ■ V seriálu jsme svědky toho, jak se každý zvlášť a každý svým vlastním způsobem musí vypořádat s tím, že Aya trpí "SDO". Celá její rodina se musí semknout, což samozřejmě nejde učinit jako lusknutí prsty, i zde se v počátcích objevují u členů rodiny rozdílnosti jejich povah a způsob, jakým se s tím chtějí srovnat a vyrovnat... ■ Otce hraje veterán japonských doramat, který si sem tam zarežíruje a občas také zazpívá, Takanori. Matku hraje Hiroko. Obě postavy jsou silní jedinci, ale každý jinak a také každý jinak prožívá zjištění o nemoci jejich dcery. ■ Mladší sestru Ako hraje velmi sympatická Riko, pro kterou bylo toto dorama, i když nehrála hlavní roli, v podstatě první velkou možností, aby ukázala, že není jen hezoučkou slečnou, kterou rádi fotografují, ale že má herecký talent. ■ Když pominu fakt, že všechny postavy se nějak vyvíjí, tak právě u Ako to pro mě bylo nejzřetelnější. Ten její přerod z drzé, večně odmlouvající a uzavřené, nesdílné a malinko sobecké dívky v slečnu, která miluje svou starší sestru, jakož i zbytek rodiny, a už se za nemoc své sestry nebude stydět. ■ ■ ■ Bylo by toho mnohem více, co mám na jazyku, rozumněj na klávesnici, ale daleko lepší než zde psát eseje a sáhodlouhé referáty a vypovídat pocity jednoho ubrečeného diváka, bude snadnější, když se na to podíváš a sám zhodnotíš. ■ Seriál se jmenuje "Litr slz", na to nezapomínej..., takže na narozeninové oslavě pro kamaráda toto nepouštěj, leda bys chtěl vytopit sousedy pod ním. ■ Celý litr slz jsem sice neuronil, ale myslím, že jsem byl velice blízko. ■ [Viděno poprvé: 100/100]

■ Tento film, uvážíme-li jakým tématem se zabývá a že se příběh v něm opravdu stal, se hodnotí jen velmi těžce. Jelikož jsem se dokázal vcítit do hlavní postavy, její rodiny a jejího blízkého okolí, tak jsem neviděl jinou možnost, než jej ohodnotit plným počtem. ■ Samozřejmě, že někomu může tento typ filmů přijít jako citové vydírání, ne však mně. Každopádně, každý má právo na svůj názor a ten nikomu neberu, nicméně mě osobně přišel tento film a hlavně onen příběh velmi citově silný a dokonce velmi dobře zpracovaný. Asae hrající nemocnou Japonku jménem Aya se své role zhostila dobře. Působila přesvědčivě a nenuceně. Filmu by více slušela délka tak o 30 až 45 minut protáhnout, ale i přesto jsem byl velice spokojen. ■ Oproti seriálu byl film více zkratkovitý, což je samo sebou jasné, když čas celovečerního snímku není nafukovací. A proto, jestli Tě opravdu osud dívky jménem Aya (1962-1988) zajímá, tak se koukni i na seriál Ichi rittoru no namida, kde je její život popsán detajlněji... ■ Překvapením pro mě bylo, když se Asae objevila i v seriálu, kde hraje jinou postavu, taktéž postiženou stejnou nemocí. Ale víc prozrazovat nebudu. Prostě se podívej na film i na seriál... ■ [Viděno poprvé: 98/100; viděno naposledy: 97/100]

■ Napadlo Tě někdy, že Tvoje nafukovací panna, se kterou sdílíš své intimní okamžiky a která je Ti vždy k dispozici, když přijdeš znavený domů, má svůj vlastní život, zatímco jsi v práci? ■ Jestliže jsem u filmu Rinda Rinda Rinda! psal, že je nádherný a zvláštní, pak zde toto platí taktéž, ba co víc, dvojnásob. Téma tohoto filmu je neotřelé a ikdyž jsem viděl tři, čtyři japonské filmy na stejné či velmi podobné téma, tak Kûki ningyô podává svou výpověď originálním způsobem tak, jak jsem právě od režiséra Hirokazu čekal. ■ Ke konci filmu jsem si smutně přál, aby film neměl pouze dvě hodiny, ale spíše tři... ■ Některé scény jsou tak vizuálně-emotivně silné, že začneš přemýšlet nad tím: "Co kdyby...?" ■ Někteří popisují tento film jako vesele smutný či smutně veselý, já bych spíše napsal: "Tak krásně smutný a dojemný, že v něm objevíte malé kousky radosti." ■ Například scéna, kdy Kûki ningyô spí v parku. Nebo [SPOILER] scéna, kdy spadne při své práci ve videopůjčovně a poraní se a my jsme svědky toho, jak z ní uniká vzduch. A při scéně, kdy leží v posteli se svým kolegou a ptá se: "Kde máš ventil?" se člověku zatají dech, jak je to krásné a zároveň smutné...[/SPOILER] ■ Kromě vizuální stránky, která mě uchvátila, doprovází děj minimalistický hudební doprovod, který se tam absolutně hodí a jiný by byl jen těžko stravitelný... ■ Kromě hlavní postavy, "nafukovací panny", která pannou rozhodně není, sledujeme smutné osudy lidí ze sousedství. ■ Mnozí z těchto lidí jsou stejně jako Kûki ningyô uvnitř prázdní... ■ Někteří se snaží si to nepřipouštět, někteří se snaží se naplnit, jiní jsou již propadlí své prázdnotě... ■ Původně jsem dal ****, ale nyní musím své hodnocení upravit na *****. ■ [Viděno poprvé: 97/100]

■ Před pěti lety jsem poprvé viděl tento nádherný film. Dopředu jsem o něm nic nevěděl a o to bylo mé překvapení daleko větší. Kamarád říkal: "Hele, vím že máš rád zvláštní filmy a když maj 2 a víc hodin, tak to pro Tebe není žádnej problém. Myslím, že se Ti to bude líbit..." A panečku, jakou měl pravdu! ■ Mám rád filmy a seriály ze školního prostředí, zvláště pak kapitolou pro mne zcela stvořenou, jsou ty ze střední školy. ■ Tento film je hodně zvláštní a rozhodně nesedne každému. Vlastně hned na začátku filmu vidíme pár delších záběrů, abychom poté během celého filmu zjistili, že film je tvořen mnoha dlouhými statickými záběry, které chtě nechtě mě vtáhly do děje. ■ Režisér Nobuhiro mě tímto svým uměleckým dílem natolik zasáhl, že jsem se později rozhodl, že musím vidět i jeho ostatní filmy. Bohužel ty už se mi nelíbily tolik jako Rinda Rinda Rinda. ■ Ústřední skladba japonské punkrockové legendy Za Burû Hâtsu v podání jihokorejské herečky Doo-na byla dobrá. A že nezpívala čistě? Vždyť je to punkrocková skladba! V ní nejde o čistotu zpěvu, nýbrž o vyjádření emocí, o přenesení její energie na posluchače a o vyjádření něčeho vnitřního skrze jednoduchou písničku, která je snadno zapamatovatelná a dá se dobře zahrát i amatérskými muzikanty... ■ Chtěl jsem vyjádřit tento film v jednom souvětí, ale nemohl jsem přijít na ta správná slova. Až nyní. Tento film je v podstatě o ničem, ale ve skutečnosti je úplně o všem. ■ Ihned druhý den jsem začal shánět soundtrack k tomuto filmu, protože se mi okamžitě zalíbil. Skladby: Ôpuningu Taitoru, kde hraje prim linka basové kytary, Rinda, Rinda (Rinda Rinda Rindâ â â), hypnotický kraťas: Yonin no Fûkei, Boku No Migite, která se nese zcela ve stejném duchu jako Rinda, Rinda a krátká vypalovačka: Owaranai Uta, se mi líbily nejvíce. ■ Poznámka pod čarou: Ve dvacátédeváté minutě šestého dílu seriálu Kimi wa Petto zpívají na karaoke párty právě skladbu "Rinda, Rinda", kterou jako singl vydaly Za Burû Hâtsu 1. května 1987. Tato skladba, mírně poupravená, vyšla na jejich debutovém albu: "Za Burû Hâtsu / The Blue Hearts" 21. května 1987 a byla fanoušky velmi žádaná na jejich koncertech. ■ [Viděno poprvé: 97/100; Viděno naposledy: 95/100]