Charlie Chaplin

Beze slov dokonale výmluvný Tulák jako představitel věčné poezie smíchu a slz. Pevně propojená kombinace moudrosti a sentimentu nám nabízí notnou dávku legrace nesmlouvavě vykoupenou pocitem hořkosti. Na druhé straně pověst hollywoodské hvězdy, bláznivý zájem veřejnosti o jeho osobu, nesmírný obdiv, nejhlubší opovržení, nevyrovnaný život a čtyři manželky... To je odvrácená strana příběhu jedné z největších filmových legend.

Možná byl tak trochu svým melancholickým klaunem, naivním Tulákem, stejně tak zlomyslným svůdcem, panem Verdouxem. Ale s mnohem větší jistotou můžeme říct, že se z něj stal vnímavý filozof životních situací. Jeho díla totiž nejsou založena pouze na dobových reáliích, nýbrž na lidech samotných. Veškeré počiny Charlese Chaplina, nejen ty tvůrčí, ale také ty životní, odpovídají teorii, podle níž umělec musí zůstat věrný sám sobě, jinak nikomu.

Svérázného autora scénářů, režiséra, herce i skladatele filmové hudby máme tendenci přirozeně pojit s novodobými americkými dějinami. Ačkoli přesně symbolizuje americkou grotesku, jsou jeho kořeny ryze evropské a do Starého světa se zase vrátil. O americké občanství vlastně ani nikdy nezažádal, Spojené státy začátku 20. století mu však mohly nabídnou jedinečné možnosti. Stejně tak se dá předpokládat, že by odešel kamkoli jinam, pokud by to mohlo být příznivější pro jeho práci ve filmovém průmyslu. Nezávislost na nikom a na ničem, jíž toužil dosáhnout, se mu však vzdalovala spolu s přibývajícím úspěchem. Obecně známý Chaplinův původ, jej činí ideálem muže, který svého postavení dosáhl sám a přitom vzešel z těch nejdrsnějších poměrů chudinských čtvrtí Londýna konce 19. století. Když se podřadná music-hallová subreta Hannah vrátila z Afriky, kam si odskočila prožít románek s postarším zámožným mužem, měla s sebou už sice nemanželského synka Sydneyho, ale přesto se rychle provdala za obdobně nevýrazného zpěváka Charlese Chaplina. 16. dubna 1889 se jim narodil Charles Spencer Chaplin.

Budoucí legendu stříbrného plátna ale zatím nečekalo nic, než krušné roky, které se dají nazvat dětstvím pouze s pořádnou dávkou fantazie. Otec je opustil a kariéra mladé matky končila. Malí Chaplinové se o svoje přežití museli starat sami, navíc podporovat psychicky nemocnou matku v blázinci. Střídali pobyty v chudobincích, práci poslíčků, uklízečů či prodavačů si zpestřovali krádežemi a pro svoji potřebu někoho napodobovat a bavit, skončili na jevištích music-hallů a u kočovných souborů. Téměř negramotného, ale schopného Charlese se ve čtyřiadvaceti zmocnily čtenářské a intelektuální potřeby. Na povrch vystupuje jeho ctižádost, extrémní píle a snaživost, s níž svůj determinující původ překonal. Nejspíš ho právě toto společenské zařazení nasměrovalo ke groteskám, které tehdy rozhodně nebyly považovány za formu umění. Když tedy v roce 1913 zahlédl nabídku na vystupování ve třech groteskách týdně, vůbec nespatřil hodnotnou uměleckou práci, ale rozpoznal vidinu slušného živobytí.

„Každá umělecká forma vytváří přínos k umění, které je největší ze všech - umění žít.“

Navěky nejtypičtější figurka grotesek získala podobu mužíčka s podezřelým knírkem a černě orámovanýma očima, míhající se v černobílých stínech prvních jednocívkových komedií. Vrcholem každé z nich byla honička přerušovaná tisíci pády a zakončená řetězcem směšných strážníků. Chaplin postupně ustálil svoji masku a najednou tu ve velkých, starých botách stál Tulák Charlie s knírkem, buřinkou, hůlkou, sám a ztracený v neforemných kalhotách. To už ale začal režírovat první grotesky a taktéž se pomaličku blížit k vytváření výjimečného dojmu, založeném na směsici směšnosti a dojemnosti. Od této chvíle už bude jeho humor jedině dojemným a naopak jeho smutek skryt za směšností. V roce 1914, zatímco v Evropě začínala první světová válka, mladý Charles natočil 35 grotesek a přešel ke společnosti Essanay do vznikajícího Hollywoodu, kde dopiloval ono zařazení scénáristických prvků, nutných pro emocionální spoluúčast diváků. Do grotesky zavítala lítost a melancholie. Neshody se společností narůstaly a Chaplin, toužící po vlastním díle, přešel k Mutual, kde za jeden a půl roku natočil 11 dvoucívkových komedií se známými tituly jako je Chaplin se vrací z flámu, kde dojde na ničení domu i majitele. Jak válka pokračovala, filmové gagy nabíraly na krutosti a k diváckému smíchu se přidával strach o hrdinu. V Chaplinově návratu z flámu, se proti němu spikly věci, jimž člověk chtěl být pánem - na plátně se začíná objevovat prvek Chaplinovy sociální kritiky. Proto je Chaplin strážcem veřejného pořádku nejen veselohrou, ale i satirou na americké puritánství a Chaplin vystěhovalcem s hořce komickými scénami zase kritikou sociálních nerovností.

Přešel pod First National, v roce 1917 postavil vlastní studio a jeho ekonomických záležitostí se ujal bratr Sydney. Charles Chaplin si pořizuje vlastní dům, tajemníka i řidiče. Kritika veřejnosti zaměřená proti jeho válečné neúčasti narůstala. Herec se jakoby mimochodem oženil s osmnáctiletou Mildred Harris a natočil středometrážního Dobrého vojáka Chaplina, satiru s protiválečnou tematikou. To byla Chaplinova odpověď válce a těm, co kritizovali jeho lhostejnost. Účinněji dokázal bojovat uměním. Hned první celovečerní snímek Kid se stal celosvětovým úspěchem. Autorovi a představiteli Tuláka se podařilo udržet sentiment na uzdě a nesklouznout k citovému vydírání diváka. Zůstává jen u dojetí, jenž k jeho dílu neodmyslitelně patří. Současně se rozváděl s Mildred a zaběhával své zvyky filmové hvězdy. Po premiéře náročnějších filmů trávil nějaký čas na jachtách, exotických ostrovech, tenisem, každopádně ve společnosti příliš mladých dívek. Při cestách do Evropy mu jeho sláva umožňovala setkávat se s významnými osobnostmi (Gándhí, Churchill), kteří dost možná leckde ovlivňovali jeho pohledy na svět, které pak dál šířil skrze své filmy. Jeho přátelé ani tak nebývali lidé od filmu, jako filozofové, spisovatelé, výstřední vydavatelé.

S kolegy založil United Artists a se svou bývalou (také hereckou) partnerkou, Ednou Purviance natáčel Pařížskou metresu, psychologický film, kde se sám neobjeví před kamerou, a kde svoji sociální kritiku nepřekryje groteskou. Natáčení trvalo více než rok, ale vynaložené síly a peníze nepřinesly očekávaný divácký úspěch. Použil jeden z alternativních filmových závěrů, kdy hrdinka neskončí v náručí snoubence, jenž se zastřelí, ale v domě jeho matky. Chaplinovi musíme uznat, že byl se svými náměty i zpracováními velkým průkopníkem, nicméně při pohledu na jeho konkurenci ze začátku 20. let minulého století... Přes relativní neúspěch si zvolil nový nesnadný úkol, když se rozhodl předvést ve filmu další tabuizované téma (ovšem, které tenkrát nebylo?), hlad a nelidské situace, do nichž se dostávali zlatokopové na Klondiku. Tentokrát už svoji kritiku zase zaobalil do tvaru grotesky a diváci ji vřele přijali a přijímají dodnes. Zlatému opojení dal stylově jednoznačnou podobu s jedinou dějovou linií, s ponaučením o hodnotě lásky a přátelství. Tulák tu bojuje proti kruté přírodě zaváté sněhem a přitom si zachovává lidskou důstojnost, neboť si pochutnává na tkaničkách - „špagetách“ a botách - „pečeni“. Došlo i na svérázné „chaplinovské“ scény, v kterých hladovějící zlatokop vidí místo kamaráda jen opečené kuře a jimiž Chaplin opět dokázal, že ho nezajímají pokrytecké společenské míry pro dobrý vkus. Ze zkušeností z grotesek se naučil, že scéna musí být absolutně srozumitelná a těmito návyky, pocházejícími z nejstarších filmových počátků, jeho snímky pravidelně vynikaly. V době Zlatého opojení se setkal s šestnáctiletou Litou Grey, a když otěhotněla, v roce 1924 se s ní v Mexiku, za pronásledování davem reportérů oženil. Záhy se narodil Charles Spencer a rok na to Sydney Earle. Lita vydala obsáhlý rozvodový spis, v němž Chaplina viní ze všech možných sexuálních zvrhlostí a v roce 1927 bylo manželství rozvedeno. Veřejnost se o soukromí filmové hvězdy s nadšením zajímala a Chaplin se nehodlal nikomu zodpovídat za svá rozhodnutí. Pokračoval další aférou s filmovou hvězdou Polou Negri. Tisk ho nešetřil a skandály, ať už více či méně pravdivé, narůstaly. V letech 1928 a 1929 zvažoval zfilmování témat Napoleona a Krista, svých oblíbených osobností, nakonec je nikdy nenatočil.

Zrcadlo nastavené době a světu  

V následujícím Cirkuse opět šťastně propojuje svoji typickou komiku s melodramatickým příběhem nešťastné lásky Tuláka k cirkusové tanečnici. Na jedné straně honička se strážníky a výstup ve lví kleci, na straně druhé závěrečná scéna, v níž Tulák kráčí sám a svou milovanou nechává její lásce. V době, kdy se blížila hospodářská krize a jeho matka zemřela, stála před hrdiny němého světa výzva jménem zvukový film. Většina z doposud úspěšných hvězd pozvolna uvolňovala místo novým, čistě zvukovým tvůrcům, také Chaplinův bratr Sydney opustil filmový svět, ale sám Charles Chaplin uspěl. Zpočátku přitom ve zvukové možnosti vůbec nevěřil, tentokrát se jeho odhady týkající se směřování světa minuly. U Světel velkoměsta (1931) se zvuku ještě vyhnul, nicméně sám k němu již složil hudbu, stejně jako k svým dalším zvukovým filmům. Příběh Tuláka zamilovaného do slepé květinářky byl dalším melodramatem, propojeným s další sociální kritikou, tentokrát o nemožnosti přátelství mezi chudákem a boháčem. Jakoby vyčkával, až technická úroveň zvukových možností bude dostatečná, odjel na dlouhé prázdniny do Evropy, Japonska, na Bali, užíval nezávazných známostí, až na jakési jachtě poznal svou příští manželku, Paulette Goddard, čerstvě rozvedenou už jednadvacetiletou filmovou hvězdičku. Snad právě s Paulette, kterou obsadil do svého příštího, již částečně zvukového filmu - Moderní doby, našel novou inspiraci. Jeho hrdinka poprvé nebyla tradiční kráska přísné morálky, ale rozpustilá uličnice, která se Tulákovi vyrovná.

Charles Chaplin ve svém díle kriticky zobrazuje svoji dobu, ale přitom nesklouzává k poučování. Dokázal nejen najít správnou míru, díky níž účinně dávkoval divácké slzy a smích, ale se stejným groteskním nadhledem zobrazoval konkrétní situace ve společnosti. Smutný klaun se stal nejdřív průvodcem po zlatokopeckém prostředí, aby nás dovedl až k moderní době a zdůraznil absurditu fašismem nakažené společnosti. V Moderní době upozorňuje na situaci lidí, z nichž se buďto stávají automaty odcizené práce u běžících pásů nebo nezaměstnaní. Zvuku přitom využil  pouze pro zdůraznění povelů, ruchů továrny a hudby. Paulette Goddard díky Chaplinovi odstartovala svoji filmovou kariéru a po jejich brzkém mexickém rozvodu v roce 1942, dostávala výhradně hlavní role, až do 60. let, kdy se provdala za slavného spisovatele Ericha Mariu Remarque. Diktátora však ještě natočili společně. Uvedení filmu bylo spojeno s cenzurními potížemi v Evropě, ale ve Spojených státech se stal nejvýnosnějším filmem jeho filmografie. Druhá světová válka spěla ke svému vrcholu, když svérázný komik předvedl užvaněného diktátora nadmíru podobného Hitlerovi a současně jeho dvojníka, židovského holiče, který je tak trochu Tulákem. Pod groteskní motivy a šlehačkové bitvy ukryl své asi nejdůraznější poselství.

Smutní, pováleční hrdinové  

Od Diktátora nás už Tulák neprovází, nepostává kolem, nemíjí, neohlíží se, ani nepřihlíží. Po válce začala jiná doba, která pro nostalgické Tuláky s buřinkou nemá místo... Na scénu přichází monsieur Verdoux. V té době Chaplin poznává dvaadvacetiletou Joan Barry a je tu další aférka. Filmový tvůrce stárne, jeho známosti však nikoli. Tentokrát ale všechno nešlo stejně hladce, přišly Joaniny skandály a dítě, které mělo být údajně jeho. Na Chaplinově noční můře jménem Joan si tisk zase přišel na své. Ovšem nebyl by to Chaplin, kdyby nevyužil i takovéto inspirace pro příští film, drama Monsieur Verdoux, jehož hrdina vraždí staré majetné ženy a zároveň se stará o nemocnou manželku a syna. Groteska šla zase jednou stranou. Mezitím se oženil se sedmnáctiletou Oonou O’Neill, která se stala jeho poslední, zdá se, tou pravou manželkou, jenž mu porodí osm dětí. Největších filmových úspěchů dosáhla jejich nejstarší Geraldine, která hrála po boku Jean-Paula Belmonda nebo Louise de Funèse. Zatím však klid nezískal, právě naopak, sílící filmovou cenzurou byl obviněn z neamerické činnosti, komunismu a mravnostní spolky nechaly zakázat Monsieura Verdouxe. Hvězda Chaplin stála před krachem, přesto se do pěti let ještě pustil do svého posledního amerického filmu Světla ramp. Jeho premiéru uspořádal v Londýně a nato byl z USA vyhoštěn. Starý muž v hlavní roli klauna, jež umírá v okamžiku, kdy na jevišti triumfuje mládí nebyl ani tak vzpomínkou na časy Tuláka, jako spíš na londýnské music-hally, v tom nejnostalgičtějším provedení.

„Je cosi stejně nevyhnutelného jako smrt. A to je život“ říká Charles Chaplin ve Světlech ramp. Téměř sedmdesátiletý Chaplin opustil zemi, jejímž dějinám dal své životní dílo a usadil se ve Švýcarsku. V roce 1957 má ještě potřebu hrdě čelit všem nařčením ze strany Spojených států, vzniká tak promyšlený, hořce satirický film Král v New Yorku. O deset let později natočil svůj úplně poslední film Hraběnku z Hongkongu, se Sophií Loren a Marlonem Brandem. Atmosféra společensky převratných 60. let už šla mimo dříve tak vnímavého umělce. Barevná komedie, v níž se Chaplin objeví před kamerou jen na okamžik, působila příliš staromódně. Za svého života došel uznání zejména v Evropě. Během 60. a 70. let byl vyznamenán řadou poct, Oscarem za celoživotní dílo, čestným doktorátem z Oxfordu a v březnu 1975 ho anglická královna povýšila do šlechtického stavu. Zemřel na první svátek vánoční roku 1977.

Naše okamžitá nálada nebo situace mohou určovat proměny způsobu, jakým se budeme dívat na Chaplinovo dílo. Pod černobílými obrázky nám zanechal mnohavrstvá díla, kterým se jednou můžeme třeba jen smát, příště zase odhalovat mnohem hlubší poselství k nejrůznějším tématům, k nimž se slavný komik a téměř nezvaný sociální kritik, vyjadřoval. Nemusí jít jen o Tulákovu lásku, nepřátele, boj s protivníky nebo útěk před policií, ...stačí se jen dobře dívat. Kdybychom hledali adekvátní prožitek ke slovu groteskní, nejlepší cestou k jeho odhalení by byla procházka dílem Charlese Chaplina.

ČSFD.cz