František Kovářík

– „Marečku, podejte mi pero!“ – „Já jsem Tuček, pane profesore!“ – „... Děkuji Vám, Marečku.“

Rozhovor mezi stařičkým profesorem Hrbolkem a dospělým žákem večerního vzdělávacího kurzu (Ladislav Smoljak) v komedii MAREČKU, PODEJTE MI PERO!, který se stal, a je dodnes, u diváků populární a zajistil velikou slávu již starému Františkovi Kováříkovi. Narodil se 1. října 1886 v Plzni do rodiny kameníka s osmi sourozenci. Chtěl pokračovat v otcově povolání, ale těžký zápal plic ho donutil vyučit se zámečníkem. A již v Plzni se věnoval ochotničení. V sedmnácti letech odjel se strýčkem na zkušenou do Ameriky. Zde se živil různými podřadnými pracemi, například byl pomocníkem u řezníka nebo v tiskárně. V Chicagu se připojil k ochotnickým spolkům jako herec (F. Ludvík nebo O. Bártík).

Opět se vrátil do vlasti. Odešel k ochotníkům, u kterých hrál v letech 1908 – 1913 (J. Tuttr, V. Choděra, M. Procházková – Malá, A. Marek, J. Blažek či J. Hodr). Přesídlil do Prahy a hrál v kamenných divadlech Deklarace (1912) a Švandově divadle (1913 – 1915). Poté se za války vrátil do Plzně a pracoval jako soustružník ve Škodových závodech a hrál pohostinsky v plzeňském Městském divadle (1915 – 1918). V letech 1918 až 1920 brouzdal po Čechách s loutkovým divadlem se čtyřmi loutkami. Nakonec zakotvil ve Vinohradském divadle (1920 – 1959), z něhož odešel do penze. V letech 1945 až 1947 však hrál v Činohře 5. května a zájezdové skupiny Jindřicha Plachty. Byl rovněž uměleckým šéfem scény vinohradského divadla Pražského divadla pro mládež (1947 – 1949).

Jeho drobná postava a milá venkovská tvář ho předurčovala rolí různých dědečků, strejčků, blázínků a podobných charakterů. Jeho hřejivé lidský projev, životní zkušenost, milý humor, jímavá mimika, nezapomenutelná dikce a hlas, pochopení všech charakterů se odráželo v jeho realistickém ztvárňování postavy. Nikdy na divadle (a ani ve filmu) nevytvořil velikou nebo titulní roli, ale ve svých malých postavách a postavičkách dokázal na sebe strhnout celou pozornost („Lucerna“, „Naši furianti“, „Na dně“, „Divoká kachna“, „Maryša“ nebo „Věc Makropulos“).

Bohužel se Kováříkův filmový debut v komedii PAN PROFESOR, NEPŘÍTEL ŽEN (1913), kde si zahrál holiče, nedochoval. V němém období vytvořil ještě role Janotova přítele v melodramatu NEZNÁMÉ MATKY (1921), zlatníka ve snímku ZLATÝ KLÍČEK (1922), zahrál si v komedii PROČ SE NESMĚJEŠ (1922), zlého lichváře v OKOVECH (1925), tuláka a hráče karet v Hlavatého ROMÁNU HLOUPÉHO HONZY (1926), Kicolera v MODCHE A REZI (1926) a souseda ve Speergerově dramatu BLUDNÉ DUŠE (1926). Němý film však nemohl vůbec využít Kovaříkův největší herecký um – hlasový a mluvený projev, který ale dokonale využil až film zvukový.

Po příchodu zvuku dále vytvářel malé roličky, které však upoutali svým hlubokým lidstvím. Ztělesnil dědečka v Kodíčkově LOUPEŽNÍKOVI (1931), pacienta v Innemannově a Vančurově dramatu PŘED MATURITOU (1932), komorníka v detektivce ZÁHADA MODRÉHO POKOJE (1933) Miroslava Cikána, spiritistu v DOMĚ NA PŘEDMĚSTÍ (1933), zloděje Hukala v Rovenského melodramatu ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ (1934), sluhu Cyrila v komedii POKUŠENÍ PANÍ ANTONIE (1934) Vladimíra Slavínského, starého Lízala v komedii Václava Kubáska a Vladislava Vančury NAŠI FURIANTI (1937), otce Lízala v dramatu MARYŠA (1935) Josefa Rovenského, člena bandy v Cikánově VZDUŠNÉM TORPÉDU (1936), baču Mišo ve Fričových HORDUBALECH (1937), se smrtí smířeného hrobníka Zusku v HLÍDAČ Č. 47 (1937) režiséra Rovenského, starého bylinkáře ve Vávrově POHÁDKA MÁJE (1940), divadelního kritika v Holmanově melodramatu MINULOST JANY KOSINOVÉ (1940) s krásnou Vlastou Matulovu v titulní roli, zloděje psa v dalším Vávrově filmu, komedii PŘÍJDU HNED (1942), překupníka v Čápových MLHÁCH NA BLATECH (1943), nádražního zaměstnance Trnku v JARNÍ PÍSNI (1944) herce Rudolfa Hrušínského, žebráka v dramatu ROZINA SEBRANEC (1945) Otakara Vávry a nebo ředitele Ptáčka v Krškově komedii ŘEKA ČARUJE (1945). Dva poslední jmenované snímky byly sice natáčeny ještě za protektorátu, ale uvedeny byly až v osvobozené vlasti.

Znárodnění se Kováříka nedotklo a dále vytvářel stejné role ve filmech PANCHO SE ŽENÍ (žalářník) Rudolfa Hrušínského a Františka Salzera, NIKOLA ŠUHAJ (Derbačok) M. J. Krňanského, ČAPKOVY POVÍDKY (vrah Juraj Čup) Martina Friče, SVĚDOMÍ (ředitel školy) Jiřího Krejčíka, MIKOLÁŠ ALEŠ (Tomáš Fanfule) Václava Kršky, MILUJEME (děda Vrubel) Václava Kubáska a Jaroslava Novotného, PYŠNÁ PRINCEZNA (starý mlynář) Bořivoje Zemana, DIVOTVORNÝ KLOBOUK (Václav) Alfréda Radoka, JAN HUS (venkovský stařík) a JAN ŽIŽKA (starý nevolník, který byl oběšen) Otakara Vávry, HUDBA Z MARSU (dědeček hlavní hrdinky) Elmara Klose a Jána Kadára, PSOHLAVCI (Kryštof Hrubý) Martina Friče, Z MÉHO ŽIVOTA (vesnický učitel), LABAKAN (rybář) a LEGENDA O LÁSCE (Bechzad) Václava Kršky, HOLUBICE (starý pán) Františka Vláčila, KDE ALIBI NESTAČÍ (stařík) Vladimíra Čecha, ĎÁBLOVA PAST (pastýř) Františka Vláčila, POSLEDNÍ RŮŽE OD CASANOVY (Matyáš) Václava Kršky, ÚDOLÍ VČEL (ovčák) opět Františka Vláčila, PASŤÁK (učitel) Hynka Bočana, NA SAMOTĚ U LESA (starý otec Komárek) Jiřího Menzela, MAREČKU, PODEJTE MI PERO! (již zmíněný senilní latinář a češtinář Hrbolek) Oldřicha Lipského, VÍTĚZNÝ LID (děda Cajzek) Vojtěcha Trapla či HONZA MÁLEM KRÁLEM (okradený dědeček) Bořivoje Zemana.

Naposledy se na filmovém plátně objevil v první polovině osmdesátých let v hořkém podobenství Věry Chytilové FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE (1983) s Leošem Suchařípou v jediné titulní úloze jako roztomile senilní stařík. Touto rolí staříka nadobro skončilo Kováříkovo působení (které by se dalo nazvat dekádou a odyseou) v českém filmu, kde vytvořil na osmdesát skvělých rolí.

Kováříka si rovněž všimla televize v inscenacích (POLKA JEDE DO SVĚTA, ZUZANA A VODNÍK, DROBÍNEK, OHNĚ NA HORÁCH, ŠPRÝMAŘ, O HONZOVI A BARUŠCE nebo DOMOV) a seriálech (KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA, KAMARÁDI, VODNÍK A ZUZANA, PAN TAU A ALADINOVA LAMPA, DOBRODRUŽSTVÍ ŠESTI TRAMPŮ, KAMARÁDI, F. L. VĚK, BYL JEDNOU JEDEN DŮM, MUŽ NA RADNICI a jeho vůbec poslední herecká práce na projektu SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE) a rozhlas („Šli před námi“, „Nositelé řádu“, „Naši furianti“, „Revizor“, „Maryša“ a dodnes pečlivé rozhlasové archivy uchovávají jeho desetidílné herecké vzpomínky „Když jsem vandroval“, jež vyšly u Supraphonu i na gramofonové desce).

Kovářík se uchytil také na poli spisovatelském. V roce 1926 vydal esejistickou knížku „Pozoruji, pociťuji, přemýšlím, věřím…“ a memoáry „Kudy všudy za divadlem“ (1982). Své vzácné vzpomínky svěřil také vzpomínkovému televiznímu dokumentu DÍKY, PANE KŘÍŽENECKÝ (1978) režiséra Olega Reifa. Jako herec získal řadu ocenění: tituly Zasloužilé umělce (1954) i Národního umělce (1976), Řády práce (1966) a Vítězného února (1976), Zlatého krokodýla (1974) a Medaili J. K. Tyla (1983).

František Kovářík se dá právem označit za největšího nestora československé kinematografie. S filmem prošel neuvěřitelných dlouhých sedmdesát let. Hrál již v němých filmech z desátých let a skončil až v polovině osmdesátých let. Stal se tak „živým svědomým“ našeho filmu. Kuriozita je, že Kovářík zemřel na své narozeniny 1. října 1984 v Praze pouhé dva roky před svými stými narozeninami. Jeho herecký kolega Ilja Prachař o něm kdysi napsal:

„František chodí svými cestami a rozmlouvá. Sbírá slova a váže z nich myšlenky. Spřádá je v moudra, aniž by jimi omotával kořist. Nezná násilí, ctí prostotu, slyší ticho, vidí tmu. Takto ho obdařila příroda a on jí splácí. Prozradila mu, že navždy spoutala dobro se zlem vzájemnými pouty. Aby láska s nenávistí byly odsouzeny žít pospolu, aby maliny byly sytě červené – jako rulík zlomocný. Moudrý člověk, moudrý herec. Přinesl přírodu na jeviště. Ví, že maliny ve velkých dávkách jsou mdlé, zatímco rulík zlomocný v malých dávkách je lék.“

Jaroslav "krib" Lopour