Poslední růže od Casanovy

Vzpomínám si, jak mě tenhle film kdysi těžce zklamal. Čekala jsem totiž, neinformovaná, nějakou možná i krapet lechtivou romantiku. No, ono je to spíš o knihovníkovi než o milovníkovi. I z dnešního pohledu se mi nejvíc líbily ty scény, kde se Giacomovi zdají jeho dávné milenky. Jinak je to taková konverzační TV inscenace. (07.12.2013)

Půvabný snímek, který je vzorovou ukázkou jemné historické konverzační komedie. Vynikající byl už nápad využít postavu slavného duchcovského bibliotekáře, podařilo se napsat velmi obratný scénář, obsadit výborné herce, kteří to pak také výborně zahráli. Skvělý je samotný představitel hlavní role Felix le Breux, jinak vlastně docela mezi širší veřejností neznámý herec, přesný je Záhorský, příjemně překvapil Vladimír Brabec a Milena Dvorská v hlavní ženské roli byla minimálně okouzlující. Vznikl originální snímek, ke kterému je možno se vracet. Nejlépe tak ještě za zimních večerů u planoucího krbu, to by pak byl divácký požitek dokonalý. (20.05.2009)

"Zavolejte publikum, ať vypíská starého šaška" Nevím jak jiní, ale já tvůrce této poměrně roztomilé milostné komedie, rozhodně vypískávat nemíním. Dialogy pro hlavní aktéry ( Felix le Breux, Milena Dvorská) jsou napsány na výtečnou, Krškova režie má v sobě odpovídající mírně nostalgický nádech  (viz zejména pasáže, kdy se  Casanovovi "zjevují" jeho dávné milenky a vedou s ním zajímavé promluvy) a odpovídající (rokokovou) atmosféru tomu dodává skvělá hudba Václava Trojana. Hlavní motiv (píseň pro dostaveníčko) svým stylizovaným charakterem umně připomíná hudbu W. A. Mozarta. (26.03.2024)

Je to taková jemně lechtivá komedie zabalená do mnohomluvných konverzací, které jsou ale přitom na jedno brdo. Příběh o tom, jak mladá vévodkyně Valdštejnová za souhlasu svého manžela zkouší, co je pravdy na Casanovově svůdcovském umění a podlehne až tomu, co Casanova nadiktuje do dopisu Františku Adamu Valdštejnovi... Film by postrádal prakticky všechno, kdyby nebylo výborných výkonů Felixe le Breux, Mileny Dvorské a Bohuše Záhorského. Málem jsem nepoznal Libuši Havelkovou. (11.10.2014)

"Zabili eleganci, zdvořilost prohlásili za přežitek, vzdělání za podvod a cit za staromódní veteš. Zničili všechno, nač sáhli. Cožpak je možno zbavit lásku okouzlujících půvabů, vybrané pozornosti, vynalézavé dvornosti? – Ale to všechno je přece pouhá forma! – A čím jiným než formou se kulturní člověk liší od barbara?" Odvaha a odhodlání režiséra Václava Kršky, tohoto věčného romantického snílka, který se návratem do dob šlechtických soubojů a jiskřivých milostných hrátek pokusil oživit žánr vkusných romantických příběhů, nalézá své opodstatnění i dnes. A možná, že právě dnes je Casanovův milostný epilog mnohem aktuálnější, než jím byl v minulosti. Láska je v současnosti spíš fráze, slovo bez významu, něco, s čím se dá kalkulovat a obratně manipulovat. S Krškovým filmem přichází citlivé, něžné zastavení, dávno zaplašená vzpomínka, že svět býval kdysi přece jen v něčem hezčí, a i když se vlastně jedná o pouhou iluzi, vnáší do našeho svědomí určitou rovnováhu. V titulní roli exceluje dnes neprávem opomíjený herec šlechtického jména Felix le Breux, jehož Casanova, robustní a v mnohém hrubozrnný, zcela naplňuje Krškovu touhu po ostrých konturách – mezi životem a smrtí. Život představuje mladinká Valérie v podání Mileny Dvorské, jejíž výrazný smysl pro ironickou nadsázku zde nalézá své silné pole působnosti; přehlédnout nelze ovšem ani skvělého Bohuše Záhorského a Vladimíra Brabce v roli nezvykle komické. Poslední růže od Casanovy je Krškovo filmové loučení se starým světem, jakési rekviem – starý Casanova smutně hledí za uprchlým mládím. Zůstává však svět otisklý ve vzpomínkách. Vzdálený svět. Svět mládí. Nelze se vrátit, ale netřeba podléhat zoufalství. Pod bručounskou maskou a za zdravotními obtížemi se krývá dosud neutlumená energie, touha po životě, po lásce. To hlavní totiž zůstává napříč generacemi i dějinnými epochami neměnné – milovat a být milován. (24.10.2010)