Hlídač č. 47

Česká kinematografie na přelomu třicátých a čtyřicátých let pilně čerpala z naší literatury, většinou z hodnotných děl. To svědčí o tom, že i film si z velké části kladl vysoké umělecké nároky, které ovšem nebylo vždy snadné splnit, neboť film byl od samého počátku především zábavou a běžný divák přece jen dával přednost méně náročným titulům. Josef Kopta byl znám především jako autor legionářských románů, vytěžených z osobních zkušeností za jeho pobytu v Rusku v době první světové války a Hlídač patří do oblasti jeho děl psychologických, v nichž si všímal člověka, který se dostával do krizových životních situací. Hutné sevřené drama dvou mužů a jedné ženy se odehrává na železniční trati, která je zde chápána jako mohutná osudová řeka, po níž se místo vody valí tuny temné oceli. O to niterněji působí na diváky osamělý a zrazený hlídač František Douša, kterému náhlá ztráta sluchu otevírá nový pohled na svět. Režisér Josef Rovenský navíc využil děsivých zvuků provázejících noční vlaky a povýšil obrazový zážitek ještě o zvukovou dimenzi. Do hlavních rolí byli obsazeni dva přední členové činohry pražského Národního divadla Jaroslav Průcha a Ladislav Boháč, mezi něž je jako osudová femme fatale vsazena Marie Glázrová. V závěru natáčení však věčný snílek a tulák filmovými světy nečekaně umírá. Snímek pak narychlo dokončil Rovenského přítel, režisér a organizátor celého projektu Jan Sviták (film byl vyroben v hostivařském ateliéru FOJA). I přes tyto tragické okolnosti náleží Hlídač k vůbec nejlepším dílům domácí produkce zlatého věku české kinematografie. (06.10.2008)

Koptova novela hozená do lisu, zploštělá, zpřeházená, zprasená každou další úpravou, v podání klasicky ochotnického herectví První republiky. Že se dřív hrálo jinak a že ženský piští všechny úplně stejným hlasem, to je kapitola sama pro sebe, a to prostě jeden neovlivní, maximálně se mu to může nelíbit, ale že si někdo takhle vytře prdel PSYCHOLOGICKÝM románem, to by se jeden nenadál. (14.10.2013)

Vynikající první adaptace Koptova románu z roku 1926. Skvěle naturalisticky rozehraná díky troji Glázrová/Průcha/Boháč. Letité problémy s kopií sice zničily kontinuální povědomí o filmu, ale to bylo bohatě vykoupeno novou diskusí nad celou trojicí existujících filmových přepisů (na Rovenského navázal Haas a Renč). Otázka morálky, viny a odpuštění vrací sice tento původní pohled na Hlídače č. 47 kamsi ke Klecandově Páteru Vojtěchovi, ale jako celek je to nesmírně silné. Jen dnešní doba už je nevyhnutelně vzdálená a je nutné interpretovat opatrně. (23.09.2020)

Zhruba měsíc poté, co jsem zhlédl Renčova Hlídače, jsem se pustil do té nejstarší verze a musím říct, že tohle asi nejlepší důkaz o tom, jak průměrná režie dokáže zabít skvělý námět. Ano, mluvím o Renčovi a jeho režii. Protože tato verze mi přišla mnohem uvěřitelnější i přesto, že musíte zavřít oči nad občasnými divadelními výstupy či vyprávěním děje samotnými postavami, aby se divák ani na sekundu neztratil. To už ale holt tenkrát tak chodilo, takže to jako mínus brát nebudu. Nicméně - herci hrají své postavy mnohem lidštěji než v Renčově verzi, speciálně Marie Glázrová. Hlavně její postava mi právě v Renčově "remaku" přišla zvláštní, taková poddajná, ale tady vidíme, že dlouho podléhala svému chtíči a můžeme se s ní lépe sžít. Zkrátka a dobře, na co Renč potřeboval 108 minut a stejně se to nepovedlo, to Rovenský zvládl za 67 minut a výsledek mě potěšil. 80 %. (10.01.2013)

Jako první jsem znala tuto Rovenského verzi s Vávrovým scénářem. Když uváděl Renč svůj snímek, můj tatínek se podivoval, proč se vytahuje stará knižní předloha ... Často se stává, že první verze se líbí víc - tedy ta, kterou člověk vidí dříve. U té druhé už hodně srovnává. Mě se podařilo vidět oba filmy naprosto odděleně, v jiném čase, vnímala jsem Renčovo zpracování jako samostatný film. Ale nelze se vyhnout jakémusi pomyslnému srovnání, ať se člověk snaží sebevíc. Rovenského Hlídač je vlídný i ponurý s vystupňovaným napětím. Doba vzniku určuje i charakteristiku a jednání postav, kdy manželská věrnost a čest byla stavěna víc než osobní potěšení. Ku prospěchu je i podstatně kratší časový úsek od napsání románu k filmovému zpracování. Nebylo zapotřebí žádné dobové stylizace, což přidává na působivosti. Všechny tři filmové verze se odklánění od knižní předlohy, tato první vyznívá asi nejoptimističtěji. Vnímám to jako jakousi úlitbu době, která potřebovala ve filmech ukazovat hlavně mravní hodnotu, nikoliv rozevranost. Ale právě ten optimistický závěr, charisma a vlídnost starého Douši je asi to, proč mám tento film ráda. (19.01.2018)