Pancho se žení

Hrušínský, dobře ty! Roztomilý a nečekaně svěží počinek české parodické tvorby, byť to většinou vypadá, jako by se parodičnost obracela opačným směrem. Jestliže mexičtí bandité od začátku promlouvají typickým slohem a přednesem dobových českých filmů, je to dáno stylovou zabředlostí a diletantstvím, či zásadní nemožností vystoupit z dobové stylové formy (od níž odstup naopak nám pozdějším znemožňuje dílo vnímat živě), či spíše jde o tvůrčí záměr? Mám chuť klonit se k poslední možnosti, pro niž svědčí i nejeden dialog, hláška či dějový moment ("letos po pomerančích", bourání chalupy v očekávání věna, happyend s odměnou za dopadeného zločince) a také už sám fakt, že se vlastně jedná o přes těžké nástrahy dosažení kýženého sňatku zamilované dvojice. Parodie westernových rodokapsů tudíž slouží jako parodie toho, nač bylo domácí publikum zvyklé; parodované Mexiko paroduje Čechy (české filmy nebo i nažívání českých lidí??). Film trochu kazí pár nenápadných karambolů ve scénáři a něco málo chybějících vhodných dotažeností. Ale v celku je dotažen skvěle, má parádní spád a místy velmi vtipný "výmluvný" střih mezi jednotlivými scénami (častými prostřihy též jedna prokládá druhou, ku prospěchu dynamičnosti). Je zde značné množství nenápadných vtipných detailů. Za hudební a písňový doprovod by se nemuseli stydět ani svatí Suchý a Šlitr či musicus angelicus Morricone, tato složka působí dnes mnohem svěžeji, než bývá u filmů z tehdy právě doznívající éry (jakož i z éry nadcházející) zvykem. Nešikovnost v úvodu je jen zdánlivá: Marasquineho dosavadní divadelnický a následný banditský život jsou odděleny pouhými dvěma statickými záběry, v nichž plakát na jeho právě skončené divadelní představení střídá plakát s jeho jménem coby hledaným zločincem. Tato vtipná zkratka nás velmi šikovně přenáší přes jakési delší časové období; bohužel vinou buď nějaké technické vady nebo odfláknutého osvětlení není druhý plakát prakticky vidět (jde o noční scénu u ohně) a jeho absencí vyznívá ten přechod naopak velmi nešikovně. Finále mě na první zhlédnutí lehce zklamalo tím, jak jde všechno jak na drátkách, ale při druhém zhlédnutí už jasně vidím, že to tak má být. Všechno směřuje do Pantalegra k finálnímu střetu, stejně jako bude v Tenkrát na západě vše směřovat do Sweetwater. Stojí za to rozepsat si prostorové přesuny jednajících figur (čímž vynikne Hrušínského dobrý smysl pro psaní filmů, ale i některé účelové kotrmelce; odtud SPOILERY, vlastně většina děje): Vše se odehrává na ose Pantalegro (domov nevěsty) - Curacao - Marilla - Apricot (domov ženicha). Ve středu této osy ležící rozestník mezi Curacaem a Marillou se stává skutečným osudovým středobodem (alespoň pro "Péďu" Sancheze). Nuže Pedro vyráží z Apricotu za nevěstou (kterou nikdy neviděl) do Pantalegra, současně Rosita (nevěsta) prchá před svatbou do Marilly (k tetě). Tam on nocuje, ona současně v Curacau, v němž se seznamuje s Panchem (zde také operuje lupičská banda, kterou jsme poznali už v úvodu). Ráno Pancho Rositu doprovází do Marilly a vrací se do Curacaa, aby si zde vyřídil jisté účty. Tou dobou už je Pedro na téže cestě. U svrchu zmíněného osudového rozcestníku ho Pancho potkává, vše od něj vyzví, pomocí lsti mu odcizí doklady a poplete cestu, takže nic netušící Pedro směřuje zpět do Marilly a Pancho dál do Curacaa, nyní už sám jakožto ženich Pedro Sanchez. V Curacau uvízne ve vězení a stává se obětí podobné lsti právě propouštěného bývalého člena Marasquineho bandy Manuela. Ten ráno vyráží do Pantalegra jako ženich nevěsty se značným věnem, současně vyráží Pedro po přenocování v Marille (kde je právě přítomna i Rosita!) na druhý pokus ke Curacau. Zhruba v době, kdy Manuel šťastně dorazí k rodičům nevěsty, prchá Pancho z vězení tímž směrem a Rostia se rovněž vydává (i s tetou) do Curacaa v obavě, že se Panchovi něco stalo. Pedra u rozcestníku splete banální nehoda, takže se opět nevědomky vrací do Marilly (pravděpodobně se oba snoubenci, kteří se vzájemně neznali, museli na cestě potkat a je škoda, že to není ve filmu ukázáno). Takže nyní jsou dva falešní ženichové v Pantalegru, Rozita v Curacau a pravý ženich opět v Marille. Manuel po svém prozrazení utíká do Curacaa, odkud vyráží ještě večer s Marasquineho bandou zpět do Pantalegra na přepad relativně bohatého a takřka nehájeného nevěstina domu. Ta však domluvu vyslechla, tudíž se tam vydává rovněž i se starostou a jeho pistolníky. Konečně se sem na třetí pokus dostává i Pedro (tady je zjevná nesrovnalost, protože nemohl celou cestu z Marilly urazit na mezku tak rychle). Jsou tedy přítomni oba ženichové a třetí doráží s bandou, na niž už ovšem čekají starostovi caballeros. Vše vychází najevo, Rosita chce ovšem svého Pancha, k čemuž rodiče svolují po zjištění, že za přispění k dopadení Marasquineho obdrží bohatou odměnu (další krkolomnost: Pancho sice jaksi zapříčinil, že mohl být Marasquino dopaden, o jeho úkrytu však starostu informovala Rosita). Pravý ženich se po zhodnocení situace spěšně vrací domů. Tady Hrušínskému vyčítám, jak tuto postavu zbytečně znectil. Je to sice přihlouplý nekňuba, ale udělat z něj na konec i zbabělce (tím, jak jeho odjezd, vlastně útěk, vypadá) si tato postava přece jen nezaslouží a také to odporuje dojmu z ní v úplně první scéně, v níž se objeví. To ale vnuká jisté podezření: Jen dvě postavy jsou filmem bezvýhradně vysmívány: tento ženich, k jehož základní charakteristice patří, že stále fouká na okarínu (později použito v Tenkrát na západě) a operní pěvec Marasquino, který se stal směšným pěveckým padronem banditů. Útočí zde Hrušínský na umělce? Ať už v tom byl nějaký takový záměr či ne, ženicha Pedra se dalo pro závěr celé komedie využít mnohem lépe (nebo eventuelně mohl až do konce stále pendlovat mezi Marilou a rozcestníkem). Ale i pro něj je tu happyend. Na „zakleté“ křižovatce rozzlobeně skácí rozcestník, svůj bludný kámen, a pod ním nachází pytle plné peněz. Navíc se snad může vrátit k milované Marianě, již se z vůle rodičů pro plánovaný sňatek jen nerad vzdal. (Bývalo by ale bylo fajn, kdyby opětovné setkání s ní ve filmu nebylo chybělo, nehledě k tomu, že jsem se těšil, že tuto mexickou krásku v závěru opět uvidím). Pro spravedlnost dodejme, že také hlavní hrdina (ztvárněný samotným autorem) vykazuje značné charakterové vady, resp. podvádí způsobem, jaký si ani ten nejrošťáčtější hrdina dobových komedií nemohl dovolit, neměl-li před divákem ztratit tvář. Filmu mimo jiné značně prospívají i některé herecké výkony, obzvláště v postavách Pancha (Hrušínský), Pedra (Kemr), Rositina otce (Plachta) i matky, Marasquineho a dokonce také v několika zcela vedlejších postavách. Naopak velmi chabě (byť sympaticky a nekýčovitě půvabně) působí Matulová coby Rosita. Jak jsem se dočetl, autorův otec a zkaladatel rodu (R. Hrušínský nejst.) si zahrál Pedrova otce. Komentáře: NinadeL, Marthos, Sandiego. Že dobová kritika film strhala, svědčí spíše o její tehdejší řekněme nezřivosti, než o Hrušínského filmu. Škoda, že už se pak o další nikdy nepokusil. Pancho se žení mě baví a jeho pozice v dějinách české filmové komedie je unikátní (za opravy posledního tvrzení bych byl vděčen). (16.11.2019) (menej) (viac)