Miloš Forman

Na mezinárodním filmovém poli nepochybně nejúspěšnější český rodák prožil život, který by mohl vydat asi tak na tři biografická dramata (a občas i komedie). Jeho počátky byly tragické: Milošovi rodiče Anna a Rudolf kvůli své odbojové činnosti za 2. světové války zahynuli v koncentračních táborech... přičemž se sirotek až o mnoho let později dozvěděl, že jeho otec vlastně nebyl předkem biologickým – tím byl jistý architekt, s nímž se “spustila” maminka, a který později (vzhledem ke svému židovskému původu právě včas) emigroval do Jižní Ameriky.

Chlapec tedy – po nějakém čase, stráveném se svým strýcem Boleslavem Švábem v Náchodě – chvíli vyrůstal v domově mládeže a internátní škole pro potomky obětí 2. světové války v Poděbradech, kde se setkal například s budoucími režiséry Ivanem Passerem a Jerzym Skolimowskim či pozdějším disidentem a následně prezidentem Václavem Havlem. Po čase byl ovšem ze školy vyhozen, když jej přistihli, kterak v rámci klukovské recese ve sprše čurá na syna mocného komunistického pohlavára. Odjel do Prahy, kde dokončil své středoškolské vzdělání a začal pokukovat po divadelním světě, který jej přitahoval už od prvního nakouknutí do zákulisí (bylo to ještě v Náchodě, prostředníctvím kočovné operetní společnosti, pro níž pracoval jeho bratr).

Nepřijali ho na studium na DAMU, proto šel na FAMU, věnovat se oboru scenáristika a dramaturgie. Ve filmu Stříbrný vítr (1954) si zahrál vedlejší roli vojáka, před ukončením studia spolupracoval s Martinem Fričem na scénáři veselohry Nechte to na mně (1955). Po absolutoriu krátce pracoval pro televizi, spolupodílel se na scénáři Štěňat (1957) a byl asistentem režie na snímku Alfréda Radoka Dědeček automobil (1957), ve kterém hrál i malou vedlejší roli. S tímto režisérem spolupracoval i na prvních programech Laterny Magiky.

Samostatně režíroval až v roce 1963 - jeho debut byl uváděn pod souhrnným názvem Konkurs, a tvořily jej dvě povídky: Konkurs a Kdyby ty muziky nebyly. Jeho prvním celovečerním filmem byl Černý Petr (1963), který získal mnohá zahraniční ocenění. Následovaly Lásky jedné plavovlásky (1965) o nezodpovědných slibech nezodpovědné mládeže a prvních životních prohrách. Roku 1967 vznikl jeho snad nejznámější český film Hoří, má panenko, kde byly na půdorysu hasičského bálu metaforicky zpodobeny malé i velké nešvary české společnosti.

Když v srpnu roku 1968 vtrhla do Československa vojska Sovětského svazu a jemu podřízených zemí, byl Forman právě ve Francii a následně se rozhodl odejít do USA. Zde na sebe poprvé upozornil komedií Taking Off (1971), která však neměla komerční úspěch, dost možná i proto, že při jejím vzniku režísér používal svůj dřívější improvizační přístup, a že film jako celek také neměl jednoznačný závěr, jakému by zaoceánské publikum nejspíš dalo přednost.

Forman měl v této době ve své nové domovině poněkud hluboko do kapsy, tudíž rád přijal nabídku na režii jedné části dokumentu Viděno osmi (1973), pojednávajícího o olympijských hrách v Mnichově. V roce 1975 konečně přichází veliký úspěch, konkrétně v podobě dramatu Přelet nad kukaččím hnízdem. Film o trestanci - v podání Jacka Nicholsona -, který se chce vyhnout vězení, a proto předstírá šílenství, přičemž se pak jeho svobodomyslnost a excentričnost v psychiatrické léčebně setkává se zatuchlou pavučinou pravidel, omezení a nátlaků - sám Forman explicitně zmínil, že ve dnes legendární postavě Velké sestry jednoznačně viděl Komunistickou stranu Československa -, vynesl režisérovi prvního ze dvou Oscarů za nejlepší režii (druhého později přidal Amadeus).

V roce 1979 natočil muzikál Vlasy, adaptaci stejnojmenného divadelního "hipísáckého" hitu, která ale bohužel přišla v čase, kdy období vietnamské války už nebylo aktuální, ale zdaleka ještě ne nostalgické, takže úspěch filmu nebyl veliký – postupem času se ovšem film stal kultovním. Ragtime (1981) se odehrával v New Yorku na počátku 20. století a snažil se o určité zachycení atmosféry tehdejšího místa a času, přičemž si ze stejnojmenné knižní předlohy E.L. Doctorowa vybral především linku, týkající se rasové nenávisti. Výsledný film měl sice velmi kladné kritické ohlasy a byl nominován na osm oscarů, ovšem v očích režiséra šlo o “mrzáčka”, neboť musela být vystřižena celá jedna dějová linie, která filmu dávala určitou vypravěčskou jiskru.

V roce 1985 Forman přišel se snímkem Amadeus, vycházejícím ze stejnojmenné hry Petera Shaffera, který ji v blízké spolupráci s režisérem také přetvořil ve výsledný scénář. Ten rozhodně nebyl obvyklou biografií slavného umělce, ale spíše využil některé aspekty jeho života vykreslení (dalšího) metaforického zpodobnění nadčasové tragedie. Příběh totiž pojednával především o frustrovaném dvorním skladateli vídeňského dvora Antoniovi Salierim, jehož “žárlivost” donutí, aby se všemi možnými způsoby snažil zničit mnohem nadanějšího nováčka, excentrického Wolfganga Amadea Mozarta. Jelikož se z filmařského hlediska coby Vídeň nejlépe nabízela tehdejší - vinou těžké neefektivity komunistického režimu velmi nemoderní - Praha, mohl se Miloš (už dávno americký občan) po letech vrátit do své rodné země. Výsledný film byl naprostý triumf, který posbíral řadu ocenění a i po desítkách let je považován za jeden z nejlepších snímků, jaké kdy byly natočeny.

O rok později natočil na motivy knihy Choderlose de Laclose “Nebezpečné známosti” Valmonta, což byl podle tehdejší kritiky první špíše špatný Formanův film. Navíc utrpěl tím, že v téže době vznikla i jiná adaptace téže látky, jejíž přijetí bylo mnohem pozitivnější. Neúspěch snímku by za obvyklých okolností režiséra patrně uvrhl do období těžkého smutku, ale protože v čase preméry právě v Československu probíhala Sametová revoluce, byly Milošovy myšlenky zaměřeny mnohem pozitivnějším směrem.

Po sedmileté pauze se vrátil na scénu snímkem Lid versus Larry Flynt, pojednávajícím o vydavateli pornografického a satirického časopisu Hustler a jeho za boji za svobodu projevu, ať už je tento projev sebenevkusnější. Musel kvůli němu čelit mnoha obviněním z glorifikace pornografie – často od lidí, kteří film ani neviděli, jen byli znechucení jeho titulní postavou.

V devadesátém devátém natočil další polobiografické drama, Muže na Měsíci, které bylo biografií legendárního, předčasně zesnulého komika Andyho Kaufmana (zde v podání Jima Carreyho, který byl v době vzniku neočekávanou volbou), proslulého svou nevyzpytatelností a drzými provokacemi. Podobně jako v případě Ragtimu byl ovšem s výsledkem spokojený jen částečně, protože měl původně v úmyslu pojmout jej podobně skoromystifikačním způsobem - jako dříve například Amadea -, ale nakonec byl spolutvůrci donucen, aby se více držel reality.

V roce 2001 si po dlouhé době nasadil svou velmi příležitostnou hereckou masku, když vytvořil vedlejší roli empatického kněze v romantické komedii režijně debutujícího Edwarda Nortona (který už dříve hrál v jeho Larrym Flyntovi a považoval Formana za svého mentora) Rabín, kněz a krásná blondýna. Jeho postava se, mimochodem, jmenovala otec Havel… jméno si Forman zvolil sám.

Jeho posledním filmem bylo (bohužel komerčně i divácky neúspěšné) drama Goyovy přízraky (2006), nahlížející prostřednictvím postavy slavného malíře do časů, kdy své zrůdné nespravedlnosti páchala španělská inkvizice. Svým způsobem tak šlo o symbolické završení kariéry filmaře, který ve svém mládí zažil zvěrstva a absurdity nacismu i komunismu, jejichž odkazy se v jednotlivých snímcích neustále projevovaly. V případě Přízraků jde samozřejmě zpozorovat paralelu s vykonstruovanými politickými procesy či ochotu některé skupiny lidí žít smířit se s útlakem a ponížením, když jim budou poskytnuty určité sociální jistoty.

Mezi projekty, které se mu nikdy nepodařilo zrealizovat, bylo například historické drama “Embers”, které mohlo vzniknout podle knihy Sándora Máraie “Svíce dohořívají” (hlavní role měli ztvárnit Sean Connery, Klaus Maria Brandauer a Winona Ryder – projekt nakonec ztroskotal kvůli nechopnosti producentů zajistit potřebné finanční prostředky), komedie z prostředí japonských zápasníků Sumo “Hell Camp” (z něj na poslední chvíli vycouvali nezbytně potřební japonští partneři), adaptace knihy “Mnichovský přízrak” o událostech roku 1938 (dle režisérova názoru se investoři obávali negativních reakcí ze strany Francie, Velké Británie a dokonce i Německa) či v rámci jeho filmografie netradičně žánrový kousek “Bad News” (ze kterého Forman odstoupil poté, co cítil značné neshody s producenty, kteří jej například žádali, aby do role indiánské ženy obsadil Julii Roberts či Halle Berry).

Miloš Forman byl třikrát ženatý a měl celkem čtyři syny: se zpěvačkou Věrou Křesadlovou dvojčata Matěje a Petra (později velmi úspěšné umělce), která se narodila roku 1964, a z dalšího manželství s Martinou Zbořilovou (svatba v r. 1999) opět dvojčata Andrewa a Jamese (pojmenované po Andym Kaufmanovi a Jimovi Carreym). Je nepochybně jakousi roztomilou “genetickou úchylkou,” že se mu poštěstilo přivést na svět hned dvě sady mužských dvojčat.

Druhou polovinu svého života strávil částečně v New Yorku (v bytě s krásným výhledem na slavný Central Park) a především ve svém domě v Connecticuttu, který koupil v roce 1979 a průběžně jej přebudoval ve velmi luxusní, ovšem nesnobské venkovské sídlo. Jedním z důvodů, proč se usadil právě v tomto státě prý bylo, že mu svým klimatem, kopci a listnatými lesy připomínal končiny, v nichž prožil dětství a mládí. Jeho udržované spojení s rodnou zemí oceňoval nejeden Čech, který měl možnost se s ním setkat: Formanovo přemýšlení se sice pochopitelně během mnoha let pobytu v USA nutně muselo změnit a přizpůsobit, přesto se ale nikdy nezbavil svého přízvuku a nepochytil žádný americký… a také se mu do řeči stále vkrádaly úsměvné fráze jako “ten film byl dlouhej jak Lovosice”.

Na rozdíl od úvodního období jeho života bylo to poslední poklidné a (snad) příjemné. Strávil jej v krásném domě, který si nechal přizpůsobit k obrazu svému, obklopen uměním i zaslouženými cenami za dílo, díky němuž jej obdivovaly miliony příznivců… a především milující rodinou. Většina filmů Miloše Formana neskončila happy endem. Jeho život navzdory smrti ano.

ČSFD.cz