Umění disentu

Další z povrchních a černobílých popisů nemilé, ale nepochybně velmi zajímavé epochy českých zemí. Příběhem se line osa nepochopení, je vložena do věty „pád komunismu nebyl nevyhnutelný“. Pád komunismu nevyhnutelný byl. V úvodu slyšíme autorovo vyprávění o osobní fascinaci pohádkou o dobrých lidech, kteří svrhli komunismus. Ano, to je opravdu pohádka. Vědí to i disidenti, ti upřímní mezi nimi. Rozpad komunistického bloku byl víceméně samovolný, vedly k němu převážně dlouhodobé hospodářské problémy, s nimiž si komunistické vlády nevěděly rady, destrukce toho, co nešlo zachránit, byla často naopak v zájmu komunistických elit a hrálo se o to, co zůstane právě jim. I proto ve změnách sami komunisté podnikali aktivně řadu kroků. Svou roli sehrály i mezinárodní politické zájmy, od druhé světové války ve střední Evropě pochopitelně nesmírně aktivní. Disentské hnutí jsem poznala na vlastní pěst jako dítě a jako teenager. Disidenti, jak také krátce ve filmu zazní, skutečně nebyli jednotnou skupinou. Ve filmu už ale nezazní, že mezi sebou jednotlivé skupiny soupeřily a panovala mezi nimi silná animozita. Není divu. Byly to často velice odlišné světy. Skupina, kterou známe jako disent dnes, byla hlasitá a protežovaná. Z mého pohledu to byli podivíni. Disocializovaní alkoholici, kteří doslova neměli co dělat, žili v uzavřené sociální bublině, vytvářeli si vlastní světy, pro některé byl mnohem víc než cokoli jiného disent otázkou image, bez níž by neměli vlastní identitu. Moje rodina pocházela z intelektuálních a vědeckých kruhů, v disentu bylo intelektuálů hodně, ale s tímto se nešlo ztotožnit. Normalizační komunismus v Čechách – to byl na jedné straně Husák, Kabrhelová, Švorcová a později Štěpán, a na druhé straně efemérní tuláci a pozéři naloženi v lihu. A mezitím všechno ostatní. Tak jak říká ve filmu Halík o Patočkovi – bylo tak skvělé vidět někoho, kdo opravdu přemýšlí. Chápu ho. V „plastikovském“ disentu tohle samozřejmost nebyla… A když myšlenky byly, ztrácely se na dně sklenek nejrůznějších forem… V bublinách existovala tvrdá hierarchie a obrovská rivalita, jejich členové si záviděli i to, že je někdo víc stíhaný než jiný. Někteří přes den docházeli za výkonem svých zaměstnání, které jim jako jediná coby nepohodlným osobám režim umožnil. Pro inteligentní lidi to byla degradující povolání, která měla na psychiku mnohotvárný vliv. Vedla k větší soudržnosti, vytvářela svět ve světě, ale také utužovala pocit nespravedlivě stíhaných obětí, a to přesto, že si tito lidé žili díky západním zdrojům výrazně nad poměry mnohých občanů v ČR. Ekonomické zajištění skutečně není vše a svobodu nahradit nemůže. Ale pokud bychom nesvobodu pojali v rousseauovském duchu jako počet povinností, které nejsou milé, jsou dnešní zaměstnanci v open-spacech svobodní méně. Zaměstnání v době komunismu si totiž nesmíme plést se zaměstnáním, tak jak ho známe dnes. V kancelářích se nepracovalo, pokud nebyl na spadnutí měsíc výkazů o plnění plánu. Lidé si během práce zařiizovali své osobní pochůzky a další záležitosti, běžné bylo, když zaměstnanci strávili většinu své pracovní doby vysedáváním v hospodě. Právě to platilo často o zaměstnáních, která komunistická zvůle přiřazovala nepohodlným – uklízeč, skladník, pracovník v kotelně atd. Za směnu stačilo párkrát přiložit a po zbytek času jste mohli louskal propašovaná díla amerických filozofů, diskutovat s přáteli nad pivem nebo leccos dalšího. Po této vyčerpávající práci se disidenti setkávali na bujarých večerních bytových „seminářích“, pro které jim zbývalo plno energie (jiní ji využívali na stavby chatek a podobné aktivity). Semináře tato setkání skutečně připomínala, kolektivním čtením a kulturními vstupy se nešetřilo. Jednalo se ale o volnou zábavu s kamarády spojenými, řekněme, ideologií (namířenou proti komunismu). Nejednalo se o zoufalý boj utlačovaných. Tuto činnost skutečně zdrojovalo zahraničí, nejen finančně. Častá odevzdanost alkoholismu – jakkoli se na něm reálně podepisoval komunistický režim – byla prvním, druhým i desátým poznávacím znakem mnohých jednotlivců z těchto skupin, mezi filozofy a lidmi velice zajímavými tvořili znatelnou část z mého pohledu chuligáni s návyky alkoholiků – za komunismu se pod takovou image dalo schovat mnohé. Ve skutečnosti se nic dělat nedalo, pouze vyčkávat na konec, který byl, jak již padlo, nevyhnutelný. A to je také přesně to, co se dělo. Disidenti ovšem vytvořili společenství, z něhož vznikla posttotalitní vláda Občanského fóra. A všichni víme, jak to dopadlo, když konečně něco dělat mohli. Teprve to jim můžeme zazlívat, a to již zcela konkrétně, nikoli jako celku. Nic víc. Tyto skupiny není důvod ani glorifikovat ani hanět, není důvod k tomu lhát a tvořit pohádky – americké pohádky o českých snech. (17.12.2021) (menej) (viac)