Jiří Suchý

Nemyslím si, že by to byl nějaký vyloženě mimořádný dokument, a ani mi nepřišlo, že by se v něm poučený divák dozvěděl něco extra nového. Samotný Jiří Suchý je ovšem takový titán, před nímž je možné jen pokleknout v nehynoucím obdivu, že je prostě záslužné to připomenout a osvěžit, eventuálně dokonce ukázat mladším ročníkům. A místy je to hodně dojemné. (23.05.2021)

"Nashledanou, nashledanou, až se budeš sama ptát, utrhni si růži planou, nashledanou, nashledanou,, mám tě rád." Jiřího Suchého nejvíce obdivuji jakožto básníka. Tento průřez jeho (a dalších) tvorbou je fajn. Semafor nejvíce působil ještě dříve, než jsem rozum začala brát, přesto jsou mi jejich písničky velmi blízké. (19.01.2022)

Olze Sommerové se podařilo nově - nově v poetice dokumentárního filmu - spojit koláž s celkovým pohledem. Je pravdou, že dějiny tu tak trochu končí rokem 1989 a přesahy se dějí právě v těch kouscích koláže, ale vidět jsou a popřít je nejde. Vhledy do Suchého soukromí nebo objevné armstrongovské střípky jsou i pro poměrně dobře zpravené přátele SEMAFORU nespornou novinkou. Gottovský vstup má příchuť piety. Sommerové ztvárnění nesporně překonává žánrové hranice dokumentu a přesahuje do hraného filmu, jehož je Suchý, tento žijící klasik, nesporným spoluautorem. (02.10.2021)

Mramorizace Jiřího Suchého jeho vlastními slovy aneb audiovizuální pomník, který udělá fanouškům nejen divadla Semafor radost. Jak je u nás zvykem, dělí naši kulturní historii na 60. léta a současnost, mezi tím nebývá nic, co by stálo za řeč. Útržky z dobových klipů potěšily, Suchého šlágry už stihly zlidovět, ale je to jen film, který se lehce sleduje, ale s ničím se nepere. (30.09.2019)

Mám pocit, že jsem strávil večer ve společnosti Jiřího Suchého, který se s jiskrou v oku, vtipem na jazyku a moudrým klidem v duši ohlédl za svým životem, všechno to, o čem jsem už četl nebo slyšel, mi osobně vyprávěl, já ho bez hnutí poslouchal a přerušoval maximálně smíchem. Je to moc pěkný pocit. (30.10.2019)