Slarque

Jednička měla uzavřený příběh s jasným koncem i poselstvím. Dvojka je bohužel dělaná podle zlatého hollywoodského pravidla „všeho víc“, a nic jiného nedokáže nabídnout. Výborná animace i český dabing jsou u Pixaru na obvykle špičkové úrovni. Příběh jede na setrvačník. Publiku to zřejmě stačí, já jsem většinu děje pozapomínal cestou z kina domů.

Scorseseho filmový debut je evidentně inspirovaný francouzskou novou vlnou, ale zároveň zde už nastiňuje témata, která pro něho budou typická. Taktéž debutující Keitel se ukázal rovnou jako hotový herec. Ale asi nejdůležitější byla spolupráce se střihačkou Thelmou Schoonmaker, jejíž střihová skladba už tady poutá pozornost.

Rozhodně to nepůsobí tak, jak bych si představoval film od chlapa, kterému táhne na 70. Přestože to podle děje vypadá jako obyčejná vztahovka, tak rozhodně v této kategorii ční z řady. Vizuálem, hudbou, nenuceně působící nahotou, výbornými herci. Jen jsem nepochopil, proč se to jmenuje podle konkrétní městské čtvrti. Nikde jinde by se to snad odehrát nemohlo?

Jak velké to bude dobrodružství, záleží na tom, pro jak velké diváky. Pokud máte děti, tak do toho klidně běžte. Jednoduchý, srozumitelný příběh, pěkná animace. Předlohu ani seriál neznám, samostatně to funguje bez problému.

O bratrech Rossových jsem dosud neslyšel, takže je tu zaděláno na pozitivní překvapení roku. Je docela vidět, že mají zkušenosti s natáčením dokumentů. Mladým nehercům nechali jejich křestní jména a poslali je na 820 km dlouhou cestu k Pacifiku. Úžasné zachycení prchavých momentů na hranici mezi dětstvím a dospělostí. Všech pět kamarádů má vlastní historii, kterou se dříve či později dozvíme. Nikdo ostatní neprudí, nikdo nikoho nebalí, jsou přece kámoši, tak proč na tom něco měnit? Drobná setkání s různými druhy outsiderů jen lemují tento intenzivní trip. Road movie o dnešní mládeži bez falešných tónů. (90%)

Trochu jsem se obával, aby z toho Francouzi neudělali nějakou akční ptákovinu, ale jediná výraznější akční scéna je až v závěru. Jinak je to opravdu kvalitní adaptace knižní předlohy, která se jí nijak otrocky nedrží, ale přitom ctí jejího ducha. Herce jsem sice s výjimkou představitele hlavní role neznal, ale obsazení jsou velmi dobře. Kamera i hudba jsou velkofilmové. Když už pořád točit ty samé příběhy, tak ať to aspoň vypadá nějak takhle.

Tři krátké filmy vzniklé v letech 2012, 2017 a 2013 spojuje nejen stylizace připomínající němé filmy, ale i obsazení (a částečně na sebe navazují). Ostatně ten poslední prý vznikl se záměrem zkompletovat tuto trilogii. Nejlepší a nejzajímavější je prostřední film, který je remakem úplně prvního finského filmu (který se nedochoval a děj je znám pouze z pár novinových článků). Asi jsem čekal víc humoru, ale třeba první z filmů je spíš materiál na depresi. Nakonec mám pro takovéto hračičky trochu slabost, takže přivírám oko a zaokrouhluji nahoru. (70%)

Asi mi to přijde jako nejméně typický film Martina Scorseseho hlavně hereckým obsazením, ve kterém nefiguruje nikdo z jeho obvyklých spolupracovníků. A až do letoška jsem o filmu neuvažoval jako o kafkovském, což nakonec nepochybně je. Noční dobrodružství na hraně černé komedie a thrilleru je hravou hříčkou s výbornou hudbou i kamerou. Je s podivem, že Griffin Dunne od té doby nezavadil o pořádnou roli. (A v hlavě stejně hlodá červík, jak by to asi vypadalo, kdyby tento scénář natočil Tim Burton.)

Demi Moore vypadá i v jednašedesáti k sežrání. Takže díky autorce tohoto filmu, že ji vytáhla z diváckého zapomnění. Plus (také nahá) Margaret Qualley. Skoro bych si připadal jako v devadesátkách. Jenže to nedovoluje současný dravý režijní styl. Na druhou stranu tu máme inspiraci body horory ještě o nějakou dekádu staršími. Škoda jen, že mi to nepřišlo celou dobu jako nádherně braková zábavná jízda na krvavém tripu, ale chvílemi to vypadalo, že se film bere vážně. Ale závěrečná krvavá sprcha, v duchu úvodního záběru ignorující zákon zachování hmoty, už zase jela na správné vlně.

Můj největší omyl letošního karlovarského festivalu. O Chetu Bakerovi jsem věděl maximálně to, že šlo o jazzového hudebníka. Za chvíli už jsem si připadal umlácen spoustou dalších jmen, která mi nic neříkala. A hudby je tu poskrovnu. Spíš jde o výpověď jednoho feťáka, který bůhvíproč fascinoval autory tohoto dokumentu. Nominace na Oscara značí, že je nejspíš chyba na mé straně (50%).