Slarque

Bavila mě ta ústřední pětice: Macháček, Cina, Fialová, Noha a Pavlovičová. Slabší už byly jednotlivé případy. Nejvíce mě pobavil liberecký komiksový superhrdina (E03) a elektrikářského poltergeista zachraňovala Eliška Křenková (E05). Nejrozpačitější byl poslední díl, jakoby snad tvůrci věděli, že žádná další řada nebude, a chtěli, aby mne to přestalo zajímat.

Animované hračkářství pro děti. Ve svém žánru téměř dokonalé. Hlavní hrdinové vypadají jako plyšové hračky a jejich dopravní prostředky jako dětská autíčka (to se to bude panečku prodávat). Akce střídá akci, je tu dost humoru a padouch je spíš nešika k smíchu a zesměšnění. Na rozdíl od mnoha dětských podívaných bez obtíží snesitelné i pro dospělé.

Dokument o dospívání třech bosenských bratrů je spíš sociologickou sondou do nezvyklé rodiny. Přísná muslimská výchova a náhlá nepřítomnost otce začnou odkrývat mezi bratry značné povahové i názorové rozdíly. Jenže stačí dva roky, aby se z toho daly vyvozovat nějaké závěry? Mně asi ne.

Výkon Kódžiho Jakuša v hlavní roli je výborný, soundtrack postavený na síle desítky let starých songů také, i kameraman evidentně věděl, co má dělat. Jenže jsem měl prostě celou dobu pocit, že sleduji jen Wendersovu variaci na Jarmusche. Poezie obyčejného života jako z Patersona, Japonci, nakonec už jsem při každém spuštění kazety trochu čekal, jestli se neozve Tom Waits, Neil Young nebo Iggy Pop (neozvali). Pro člověka, který své staré kazety také ještě nevyházel (Loua Reeda i Patti Smith bych tam také měl), je to celkem zklamání.

Jako doplněk recitálu Kdo jsem...? to smysl dává. Předpokládám, že autor ani neplánoval z rozhovoru udělat film, ale pak Karel Kryl náhle zemřel...

Karel Kryl zpívá, recituje, vypráví. Ve velkých detailech, v záběru je jeho hlava a občas pravačka. Takže je výborný jen a čistě díky osobnosti Karla Kryla, většinu tvůrčích rozhodnutí Dušana Rapoše přinejlepším nechápu, včetně například místa natáčení. Ale jako recitál výjimečného hudebníka natočený krátce před jeho smrtí, je to prostě výborné.

Jednoduchý příběh o složitosti světa. Dvě ženy a jeden chlapec stačí jako protagonisté dramatu, které nenápadně pokládá řadu otázek. Ale odpovědi si musí divák najít sám. Obě herečky jsou výborné a tenhle malý nenápadný film mě do světa svých hrdinek vtáhl více, než jsem čekal (90%).

Vizuálně je ihned vidět, že jde o film ze studia Ghibli. Dějem jde o příběh dospívání mladé dívky, ve kterém se pěkně propojuje realita s fantazií. Zřejmě je to cílené na dospívající dívky, protože ty potoky slz při každé silnější emoci nebyly nic pro mne. Ale za vidění to rozhodně stojí, takže tleskám, že se to sice s desetiletým zpožděním, ale přece dostalo i do českých kin.

Autor námětu, spoluscenárista, spoluproducent, režisér a představitel hlavní role Dev Patel se docela vytáhl. Objektivně to nejspíš není taková pecka, ale asi mě strhlo jeho nasazení, takže svých 70% bez reptání zaokrouhluji nahoru.

Zajímavý pohled na naši kinematografii zvenčí. Ač je celý dokument vyprávěn skrze ústřední postavu Jana Procházky, autor dostál dobově přesnému názvu zařazením pár záběrů z filmů Slnko v sieti a Vtáčkovia, siroty a blázni. Snad jediná výtka je, že vyprávění končí Uchem a kategorií trezorových filmů. Jakoby snad „pokrývači“, díky kterým vznikly filmy Už zase skáču přes kaluže, Na kometě či Páni kluci, nebyli dost pozoruhodnou kategorií, která Procházkovu tvorbu prodloužila až za jeho smrt (70%).