Slovo dělá ženu

Slovo dělá ženu je film skorem nehodnotitelný. Oldřich Nový, a nejen on, do něj soustavně propašovává cosi z elegance první republiky a zároveň neustále idealizuje dobu kolem sebe. Ať už je to byty a jejich zařízením nebo kabrioletem, ve kterém se vozí, pořád jde o eleganci a kultivovanost. Na druhé straně bylo nutno zabudovat do filmu povinné nadšení a víru ve světlou budoucnost. Ne že by se to úplně tlouklo, ale příliš to nefunguje. Ty závodní dechovky, dělníci pracující od nevidím do nevidím, stále vpřed bez ohledu na cokoli pod moudrým vedením Stalina a Gottwalda (jejich portréty jsou často přítomny v mnoha zasedačkách apod.), i těchto průvodních znaků si užijeme do syta. Přesto jde o film celkem rozumný, s propagandou spíše podprahovou a s celkem nadčasovým poselstvím. (17.08.2012)

Už jen samotný fakt spatřit Oldřicha Nového v montérkové kombinéze je životní šok, ale přidáme-li k celkovému katastrofickému obrazu ještě s elánem zazpívaný song o tom, že Nad muže není, je po legraci. A to i tehdy, uznáme-li alespoň matné záblesky v podobě ironických přestřelek mezi Novým a Steimarovou. Neuvěřitelné, že s Kristianem uslyšíte zpívat stroje. (26.02.2009)

Já vím, že to je strašné v tom, jak to propaguje rovnost, která vlastně nikdy pořádně neexistovala, což je patrné i v současnosti, je to hodně agitační, a vůbec příběh je strašně banální, ale ono je vidět, že se ti herci prostě snažili a že Oldřich nový chtěl pořád hrát, i když role dostával špatné. Chtěl jsem vědět, jak to dopadne, i když to bylo zřejmé. Pravda, ta radost z práce je místy hodně ubíjející. (21.01.2015)

Když byl Oldřich Nový připraven o své Nové divadlo (pozdější Semafor), jako bolestné mu soudruzi přiklepli funkci vedoucího dramaturgické skupiny na Barrandově. To byl danajský dar. Nový se zpočátku domníval, že se vyhne vyloženě budovatelským filmům a prosadí neutrální hudební komedie. Budiž mu ke cti, že si k tomu přizval schopné spolupracovníky. Díky němu se na Barrandov dostali např. František Kožík, Oldřich Kautský, Alfréd Radok, Ota Hoffman nebo Adolf Branald. S nimi rozpracoval řadu scénářů, které byly jeden po druhém zamítány: adaptace Zázraku v Těpicích od Achille Gregora, pohádková komedie Bubáci a hastrmani podle Josefa Lady, Chléb a písně, film, který O.N. s Branaldem psali pro Jiřího Krejčíka atd. Všechny tyto projekty padaly pod stůl s tím, že na veselohry není čas a je třeba točit politicky uvědomělé snímky. Takže prvním filmem této skupiny se stala slavná Štika v rybníce, film tak nebetyčně socialisticky hloupý, že se mu posmívala už tehdejší kritika a později se stal raritou každé videotéky. A v podobném duchu se nesly i ostatní až k Hudbě z Marsu, po které Nový dramaturgování nechal. Slovo dělá ženu je film, který vstoupil do dějin jako "ten s Oldřichem Novým v montérkách". A je to vážně zvláštní pohled. Nový si uvázal ke krku šátek, byl dokonale upraven a montérky se pokusil uplatnit se stejnou elegancí jako druhdy žaket. Navíc se ten film poněkud absurdně snaží o dialogy á la Tracy-Hepburnová na téma souboje pohlaví a výsledek je legrační úplně jinak, než být měl. Vážně tragikomický opus, lepší zapomenout. 20% (21.02.2006)

Thema rovnoprávnosti žen, napomáhající důslednému uznání jejich schopností pro práci nejen v domácnosti, ale téměř ve všech pracovních odvětvích našeho hospodářství, je jistě thema pro umělecké zpracování nejen vhodné a aktuální, ale i velmi potřebné. I když totiž v zásadě je rovnoprávnost a rovnocennost žen uznávána i prakticky probojována, jistě nebude nikdo popírat, že se v denním životě snad na každém pracovišti setkáváme s četnými doklady toho, jak je tato věc stále ještě špatně chápána a jaké se v jednotlivých případech objevují nové a nové problémy, jež je třeba řešit. Nutno si také přiznat, že naše filmové umění si těchto problémů všímá dosud jen nedostatečně a ne dost otevřeně. Diváci by proto jistě s radostí uvítali film, který se na tuto složitou problematiku divá s veselé stránky, který by smíchem pomohl zahnat ona mračna předsudků, jež nám ještě často zastírají zrak, zvlášť pokud se nás určité problémy osobně dotýkají. Bohužel, „Slovo dělá ženu", takovým filmem není, ačkoliv základní příběh filmu — pracovní a citová střetnutí neúnavného zlepšovatele a údernice — k tomu poskytoval řadu možností. Autoři jich však nevyužili a místo důvěrného zahledění do milostných a pracovních trampot živých postav volili cestu snazší: dosadili vykonstruované postavy zlepšovatele a údernice do ne nového veseloherního schématu, takže jim vyšel film, který sice na některých místech nepostrádá nápaditosti ani osobitého humoru oblíbeného komika Oldřicha Nového, vcelku však nepřesvědčuje a znamená krok zpět v poctivém úsilí našeho filmu o vytvoření optimistických, radostných děl z naší současnosti. Filmový přehled 26/1953 (06.11.2008)