Strop

Rok před Cléo od pěti do sedmi vznikla v Československu Marta od rána do večera. Veristické pozorování manekýny, která zjišťuje, že její pomyslný strop se nachází výš než to, čeho v životě prozatím dosáhla. Z odstupu, bez moralizování i bez snahy dělat ji sympatičtější, sleduje Chytilová protagonistku a jen ironickými detaily upozorňuje na její ubíjející pasivitu (záběr s figurínou, představující stejný objekt k věšení hezkých věcí, jakým je Marta). Filmu si cením zejména jako autentického zachycení jedné z podob mládí v Československu raných 60. let a právě pro jeho dokumentaristickou hodnotu mu rád odpustím, že vlastně jen tak prošumí a v paměti z něj déle utkví jen cameo mladičkého Menzela. 70% (28.02.2013)

Strop, absolventská práce Věry Chytilové, je stylizovanou (laděním svého závěru také idealizovanou) reflexí životních zkušeností samotné autorky. Kontrast je základním prostředkem vyprávění: den a noc, studentský způsob života a "již-samostatně-výdělečná" cesta životem, mlčení a otázky (na něž se vlastně ani nechce, nemusí odpovídat), rytmus a protipohyb, společnost a bezcílná samota, souzvuk a disharmonie, obrazy a do nich vpouštěná, poletující slova, vnějšek a nitro. Film nepostrádá ani nadhled ani sebeironické tendence, snaží se dotýkat pulsu bytí v jeho aktuálním momentu a v právě přijímaném způsobu. Navíc, to zastoupení budoucích osobností světa filmu je vskutku nemalé: kameraman Jaromír Šofr, skladatel Jan Klusák, budoucí režiséři Forman a Menzel, výraznější herci (a to i v tomto filmu) Satoranský, Abrhám a Mrkvička. Hlavním nástrojem reflexe autorky je manekýnka Marta (Marta Kaňovská, později Pospíchalová), zřejmě důležitějším nástrojem je Martin milenec Julián (Julián Chytil s hlasem Jiřího Holého). Nemusí být řečeno vše nahlas, aby se dosáhlo působivé, stylizované, a přesto niterné a emancipované osobní výpovědi. Jistě, stojí to za to, jít za vlastními sny a nepodléhat pouze vnějším faktorům. (26.12.2023)

Film mi přišel o trochu delší, než bych si já sama představovala k intenzitě, jakou bych čekala. A tahle divně postavená věta vlastně znamená, že jsem se na film nedokázala napojit a konec ve mně nedozněl. Začátek mě nalákal, ale moje pozornost/zvědavost postupně opadla. Film mi přijde tak moc rozvolněný, že by mohl skončit kdykoli v průběhu nebo ještě patnáct minut pokračovat, a pro celkové vyznění bych neviděla rozdíl. Chybí mi těsnější sepětí formy s obsahem/významem. (19.03.2014)

Prvotina (když nepočítám dřívejší studentské práce a filmy) Věry Chytilové mi konečně neunikla. Vzhledem k tématu mé bakalářky už mám něco načteno a na její filmy tak mám jiný pohled. Strop se mi líbil. Téma vychází z osobních zkušeností režisérky, ukazuje svět modelingu se vší svou povrchností (což se dodnes myslím nezměnilo), a to v čele s tápající hrdinkou, která chápe, že tenhle svět nakonec nebude pro ni to pravé ořechové, jen nějak ještě nedosáhla svého stropu, hranice, za kterou už nebude schopna jít. A o tom to je taky, o hranicích, které má každý z nás. Zajímavá koncepce a příslib do budoucna, že od Chytilové ještě můžeme čekat velké věci. (03.04.2012)

Formálně opět skvělý film, obsahově těžká nuda... To vynikne zvlášť ve srovnání s formálně velmi podobnými Formanovými prvotinami, u nichž ale každý jednotlivý záběr je doslova nabytý energií. Ve Stropu se děje pravý opak a zachycené banality doslova ubíjejí. Asi není divu, že Chytilová se ve svých dalších filmech soustředila prakticky pouze na formu. V té byla skvělá, naopak budování děje a sdělování obsahu jí nešlo nikdy. Je jen smutnou ironií osudu, že ve svých posledních filmech už zoufale nezvládala ani tu formu... Celkový dojem: 65% (09.03.2018)