Zdeněk Štěpánek

„Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti...“

Tato slova pronesl Jan Hus, jedna z našich nejvýznamnějších postav český dějin. Ve filmu JAN HUS (1954) pak Jana Husa hrál a tyto slova pronášel jeden z našich nejslavnějších a nejvýraznějších herců Zdeněk Štěpánek. Role Mistra Jana Husa a Jana Žižky (kterého hrál v dalších dvou dílech) jsou jedny z jeho nejlepších, co na stříbrném plátně vytvořil.

Narodil se 22. září 1896 v Tvoršovicích u Benešova. Narodil se do umělecké rodiny, jeho děd Jan Nepomuk Štěpánek byl ředitelem Stavovského divadla a napsal řadu divadelních her a jeho otec, hospodářský správce byl skvělý muzikant a zpěvák. Štěpánek byl statné, vysoké a robustní postavy s podmanivýma očima a drsným mužným hlasem. Byl velký bouřlivák a hazardér. Užíval si život plnými doušky, měl dobrodružnou mysl a odvahu (tyto vlastnosti zdědil hlavně po otci). Herectví se věnovala i jeho první manželka Elena Hálková (1907 – 1985) a jeho děti Jana (*1934), Martin (1947 – 2010) a Petr (*1948). Jeho nejmladší dcera Kateřina Taberyová je režisérkou.

V Rakovníku začal studovat reálku, z níž pak přešel na hospodářskou školu. Po jejím absolvování byl na praxi v lihovaru a v roce 1913 se stal na jednom statku v Josefově hospodářským praktikantem. Pak ale zvítězila touha stát se hercem. Hrál nejdřív u kočovných společností A. Marka (1913 – 1914), R. Morávka (1914) a K. Jičínského (1914 – 1915). Kariéru kočovného herce pak přerušila 1. světová válka, do které šel v roce 1915 pod rakouskou vlajkou dobrovolně. Ještě ve stejném roce na podzim byl zraněn a zajat na ruské frontě. V Kyjevě působil v různých profesích, byl např. kuchařem, pekařem, příručím, zpěvákem, vedoucím hotelu, hercem atd., díky nimž získal svobodu. Od roku 1916 byl v Kyjevě vedoucím režisérem a hercem českého krajanského ochotnického divadla. Přihlásil se i do České Družiny a v roce 1918 se stal členem Divadla československé armády na Rusi, které hrálo od února 1919 do května 1920 podél Magistrály. Štěpánek v něm působil jako herec, režisér a dramatik.

V roce 1920 se vrátil do Prahy, kde zaskakoval v malých rolích v Divadle na Vinohradech. Rok hrál v Kladně (1920 – 1921) a pak jako řádný člen v Divadle Na Vinohradech. Zde i výjimečně režíroval. Po několika pohostinských vystoupení byl přijat roku 1934 K. H. Hilarem do Národního divadla. V ND hrál až do své smrti v roce 1968. Úspěšně na této scéně režíroval („Lucerna“, „Maryša“, „Naši furianti“), psal hry („Nezbedný bakalář“) a byl šéfem činohry v letech 1953 – 1956. Ve dvacátých letech se pokoušel (ne moc úspěšně) i o dramata s legionářskou tématikou („Monastýr nad tajgou“). Věnoval se i uměleckému přednesu, díky svému krásnému a podmanivému hlasu.

Kromě divadla byl Štěpánek činný i v různých organizacích: v roce 1934 se zúčastnil Divadelního a filmového festivalu v Moskvě a v té době byl i ve Společnosti přátel nového Ruska a účastnil se akcí Klubu českých a německých divadelních pracovníků. Po válce byl členem ÚV Svazu československých divadelních a filmových umělců.

Realistické herectví Zdeňka Štěpánka je často označováno jako pokračování vojanovské a vydrovské tradice. Už ve Vinohradském divadle hrál muže s kladnými a zápornými vlastnostmi, kteří jdou stále za svým cílem (například Shakespearův „Hamlet“, Čapkův „Loupežník“ či Mahenův „Jánošík“), nebo muže vnitřně rozervané (třeba ve hrách „Živá mrtvola“, „Bratři Karamazovi“, „Král Václav IV.“, „Idiot“ a další). Uplatňoval se nejen v rolích tragických, ale i v tragikomických a komických. V Národním divadle pak tyto své polohy herectví ještě víc rozvinul. Hrál hrdinské a charakterní role Marca Bruta v „Julii Caesarovi“, Maršála v Čapkově „Bílé nemoci“, Mikuláše Dačického z Heslova ze „Zvíkovského raráška“ a „Paní mincmistrové“ či Cyrana z Bergeracu ze stejnojmenné hry. Ztvárňoval různé shakespearovské postavy, rozporuplné postavy, tragikomické a komické role z českého a světového repertoáru. Vrcholem jeho divadelního herectví byla role Krále Leara ze Shakespearovy hry. Při hraní Štěpánek skvěle využíval svoji mimiku, pohyby těla a svůj hlas s nezvykle širokým rejstříkem. Postavy pak skvěle vyjadřoval do nejmenších podrobností a s velkou živelností. O ztvárnění postav jednou Štěpánek řekl:

„Vždy mi šlo o to, vytvořit na scéně pravdivého, živého člověka, to znamená člověka, který dnešního diváka zcela zaujme svým pravdivým, niterním psychologickým přesvědčením, z něhož zcela přirozeně vyplívají i všechny psychotechnické vnější znaky: maska, gesta, chůze, držení těla i mluva. Tímto vnitřním procesem dostává se k slovu i cit herce. Jakékoli citové pohnutí, vzrušení, ať je to smích nebo pláč, dostavuje se ne vlivem textu či předepsanou poznámkou autora, ale vlivem hercova vnitřního prožitku, který musí sám v sobě vyvolat.“

Při příchodu do Divadla na Vinohradech se poprvé Štěpánek objevil, po boku svých kolegů z divadla, v epizodní roli ve filmu ZLATÝ KLÍČEK (1922). Za tři roky později už hrál ve filmu titulní historickou postavu Josefa Kajetána Tyla ve filmu JOSEF KAJETÁN TYL (1925). Pak hrál ředitele sklárny Jana Skácela v ROMÁNU HLOUPÉHO HONZY (1926). V němém filmu se objevil ještě jednou a opět v další historické postavě – v postavě svatého Václava v prvním českém velkofilmu SVATÝ VÁCLAV (1929).

Ve zvukovém filmu třicátých a čtyřicátých let hrál různé velké a hlavní postavy. Ty Štěpánek hrál na divadelních prknech a v nichž se nemohl zbavit jistého divadelního patosu. Z té doby si uveďme tyto velké role: sedláka Jana Výravu ve filmu JAN VÝRAVA, guvernéra ve Voskovcově a Werichově filmu SVĚT PATŘÍ NÁM, majitele automatu Nevolného v PANENSTVÍ, maršála v Haasově BÍLÉ NEMOCI (všechny čtyři filmy z roku 1937), renesančního básníka a světáka Mikuláše Dačického z Heslova v kostýmní komedii CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (1938), Martina Balvína z KOUZELNÉHO DOMU (1939), MUDr. Slabu v EXPERIMENTU (1943) či převora Antonína z ROZINY SEBRANCE (1945).

Po skončení války byl Štěpánek obviněn z kolaborace, protože byl jako oblíbený herec přinucen v roce 1938 pronést do rozhlasu vládní prohlášení o odstoupení pohraničních území nacistickému Německu a že musel za okupace pronést loajálnost Třetí říši. Tyto dvě události proti němu popudily veřejné mínění. V únoru 1947 bylo však řízení proti němu zastaveno. Jeho rehabilitace se uskutečnila už na podzim 1946, kdy se opět vrátil na prkna Národního divadla. Ve stejném roce si zahrál titulní roli bakaláře Jana v komedii NEZBEDNÝ BAKALÁŘ (1946), kterou hrál i na prknech ND. Scénář k filmu napsal Štěpánek společně s režisérem filmu Otakarem Vávrou, se kterým často spolupracoval (tato dvojce napsala i scénář ke komedii CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH).

Po válce se jeho popularita začala zvyšovat a Štěpánek natočil ročně alespoň jeden film. Zejména hrál historické role: Františka Palackého v REVOLUČNÍM ROKU 1848 (1949) a v MLADÝCH LETECH (1952), Dr. Františka Riegera v MIKOLÁŠI ALŠOVI (1951), profesora Kuffnera v TAJEMSTVÍ KRVE (1953) a Jana Evangelistu Purkyněho v HOROUCÍM SRDCI (1962). Jeho nejlepšími historickými postavami se stali již zmíněný Jan Hus a Jan Žižka z Trocnova v HUSITSKÉ TRILOGII. Zatímco Jana Husa hrál v prvním díle s názvem JAN HUS (1954), Jana Žižku hrál ve všech třech dílech (JAN HUS, 1954; JAN ŽIŽKA, 1955 a PROTI VŠEM, 1956). Obě postavy však byly stále poznamenány divadelním patosem. Diváky Štěpánek zaujal i rolí vínem otupělého maršála Russworma v dvojdílné komedii CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951). V závěrečné scéně, kdy Russworm přemlouvá umělého Golema, aby s ním šel do války, je nejlépe vidět Štěpánkovo živelné herectví:

„Goleme, můj mozek a tvoje síla... Goleme, postavím tě v čel obrovské armády, jakou kdy viděl svět! Spolu pak půjdeme od vítězství k vítězství! Z války do války! A budeme bořit a lámat a kácet a diktovat celému světu!...“

Golem však Russworma, dychtícího po moci, nakonec zahubí...

V padesátých a šedesátých letech hrál silné psychologické studie civilních, stárnoucích a starých mužů, třeba: papírník Jan Hlubina v MĚSÍCI NAD ŘEKOU (1953), opilec inženýr Jindřich Danda v dramatu DNES NAPOSLED (1958), průvodce Kamil Benda v PRVNÍM A POSLEDNÍM (1959), MUDr. Emil Mrázek v psychologickém filmu VŠUDE ŽIJÍ LIDÉ (1960), Löwenbach v TRANSPORTU Z RÁJE (1962), děd Vševěd v pohádce TŘI ZLATÉ VLASY DĚDA VŠEVĚDA (1963), velitel kosmické lodi Vladimír Abajev v IKARII XB 1 (1963), Březina ve středometrážním filmu HORKÝ VZDUCH (1965) a profesor v kriminálním filmu ZNAMENÍ RAKA (1967). Posledním Štěpánkovým filmem pak byl válečný film MARATÓN (1968), kde hrál generála Schwarze. Premiéra (31. 12. 1968) se uskutečnila až půl roku po jeho smrti. Zdeněk Štěpánek hrál v šedesáti pěti filmech, u čtyř byl spoluautorem scénáře, v několika zpíval a u jednoho byl autorem námětu. K několika hraným a dokumentárním filmům namluvil komentář. V roce 1960 o něm sestavil režisér Otakar Vávra středometrážní medailon NÁRODNÍ UMĚLEC ZDENĚK ŠTĚPÁNEK, ve kterém ožívají Štěpánkovy nejlepší role.

Významná je i Štěpánkova televizní práce – hrál v několika televizních inscenacích (JEGOR BULYČOV, PRINCEZNA PAMPELIŠKA, LÉKAŘ V ROZPACÍCH, WATERLOO), z nich je nejslavnější inscenace LUCERNA (1967) podle Aloise Jiráska, kde hrál vodníka Ivana (stejnou roli hrál Štěpánek úspěšně i v ND). Jeho hlas se skvěle uplatnil v rozhlase a při recitátorství. Sepsal také své paměti, které nazval prostě „Herec“.

Kvalitu Štěpánkova herectví dokazují i ceny, které za celý život získal (některé získal za svoji politickou činnost). Třikrát byl nositelem Národní ceny (1926, 1936, 1951), obdržel titul Národního umělce (1953), Řád práce (1958) a Řád republiky (1963). Jedna z největších českých a evropských hereckých osobností divadla a filmu 20. století Zdeněk Štěpánek zemřel 20. června 1968 v Praze v nedožitých sedmdesáti dvou letech. Osudového 21. srpna 1968 se už naštěstí nedožil... Teatrolog František Černý o něm ve své knize „Měnivá tvář divadla“ napsal:

„Zdeněk Štěpánek byl robustní realista psychologického směru a do svých postav se vždy důsledně převtěloval. Zároveň do nich vkládal své téma, touhu po velikosti a víru v život.“

Jaroslav "krib" Lopour