Tři zlaté vlasy děda Vševěda

Po mnoha měsících jsem byl o Vánocích okolnostmi přinucen zadřepnout k televizi a bylo mi tváří v tvář mnoha barevným obrázkům na mnoha kanálech šedivo k zalknutí. "Třem zlatým vlasům děda Vševěda", filmu rozhodně ne prostému nedostatků, patří dík, že mě svou originální estetikou, tajemností a svým na samé hranici mýtu balancujícím, neupovídaným příběhem vytrhl z oné šedi. Přijde mi podivné, že je snímek na ČSFD častovaný povětšinou třemi hvězdičkami: zaslouží si jich buď mnoho, nebo málo, ale rozhodně není průměrný. (04.01.2013)

Z ranku barevných filmových pohádek let padesátých a šedesátých, které se chtě nechtě staly jakýmsi národním klenotem, se tak nějak proti své vůli vyčleňuje Valáškův přepis Erbenova děda Vševěda. Realizace, struktura vyprávění i netradiční výtvarné řešení připomínající soudobé architektonické trendy nejen v architektuře, ale především na jevištních scénách, se jakkoli vymykají klasické představě o romantických hrdinech a pohádkovosti typické pro příběhy z pera obrozeneckých spisovatelů. Valáškova pohádka je naproti tomu ozvláštněna jakousi strohostí, s níž na plátno vstupuje terra incognita poskytující velkorysý prostor zejména zvukové ambivalenci v podání hudebního mága Zdeňka Lišky. Naopak čím zklamat nemá výběr hereckých představitelů v čele se Zdeňkem Štěpánkem v titulní roli a dalšími koryfeji českého herectví oněch let (Lukavský, Záhorský, Krejča, Smolík, Kurandová, Lohniský, neméně skvělý vypravěč v osobě Václava Vosky). Ona nadčasová hodnota této neprávem opomíjené filmové balady se zdá být spíše přirozeným vnímáním světa dospělých, než přijímáním dětské fantazie. Slovo výjimečnost je zde na místě. (01.05.2014)

Umění pro umění, obávám se. Je mi jasné, že pojetí odpovídá době, v níž to bylo natočené, a stylu, který zrovna byl zajímavý, ale proboha, proč to musely zrovna odskákat děti?! Vždyť je to pro ně naprosto nekoukatelné! Jestliže pohádky Zdeňka Trošky představují pro někoho vrchol kýče a polopatyčnosti, pak přímým protiúderem je právě tahle verze Tří vlasů děda vševěda. (06.03.2009)

Málo známý, ale zato klasický skvost velkého formátu. Má to tak skvělou hudbu a herci tak vynikající projev a úchvatnou dikci (vše staré páky, z nichž většina už dnes ani nežije – prostě, na rozdíl od dnešního smutně pokleslého standardu, hrají), že člověk vůbec nevnímá, jaké je to z technologického hlediska retro. A co víc, ono je to tak dobře udělané, že ani staré a dnes již překonané techniky vůbec, ale vůbec nevadí. Jeden si jich po chvíli i přestane všímat. Kdo neznáte, napravte. Je to pecka. (24.05.2016)

Studiovým pohádkám často vytýkám umělost a plochost. Pokud se nějaká tomuto verdiktu vzepře, tak je to díky perfektním hercům či příběhu - jako mají Hrátky s čertem, nebo protože svou studiovost velice dovedně skrývá - jako třeba Šíleně smutná princezna. Tahle je první která si z toho udělala nejen přednost, ale rovnou i nejsilnější stránku. Její forma skládající se z precizního grafického stylu, perfektní souhry obrazu a zvuku, a temné, místy až syrové atmosféry určitě nesedne každému, ale náročnější diváky určitě minimálně zaujme. (26.03.2022)