Hermína Vojtová

Hermína Vojtová se narodila 12. listopadu 1890 v Příbrami jako Hermína Vojtová – Jurná do velmi staré herecké rodiny. Její otec se původně jmenoval Jurný, ale přijal pseudonym Vojta.

Herci byli také rodiče Amálie Němečková – Vojtová (1868 – 1895), Alois Vojta – Jurný (1862 – 1906), sourozenci Jaroslav Vojta (1888 – 1970) a Adolf Vojta – Jurný (1893 – 1957), nevlastní matka Hana Jelínková – Vojtová (1871 – 1933), nevlastní tety Marie Spurná, Terezie Brzková (1875 – 1966), Otylie Beníšková (1882 až 1967) a nevlastní bratranec Karel Beníško (1908 – 1975). Sama byla provdána jako Hermína Mayerová.

Na rozdíl od svého bratra Jaroslava věděla už od malička, že bude herečkou. Proto v šestnácti letech nastoupila 1907 – 1923 k ochotnickým souborům (V. Sieber – Mělnický, Hodr, Procházková – Malá, Lacina, Burda), do kamenných divadel v Kladně a Ostravě (1923 – 1926) a společnosti J. E. Sedláčka (1926 – 1928).

V roce 1928 natrvalo zakotvila v Praze, kde se exponovala až do odchodu na odpočinek (1961). V Praze však většinou hrála v okrajových divadlech. Nejdříve Divadlo Komedia, Akropolis na Žižkově, Uranie, Divadlo U Karlova a po okupaci Nové divadlo (1945 – 1948), Divadlo státního filmu (1948 – 1951), libeňské Divadlo S. K. Neumanna (1952 – 1954) a Divadlo E. F. Buriana (1954 – 1961).

Přes naivní a milovnické role se propracovala k charakterním, které měla nejraději. Díky svým dispozicím (podsaditá a statná postava, ostré a přísné rysy a hrubý neochvějný hlas) představovala lidové vážné a komediální rezolutní ženy, které dovedla tvrdě a výrazně ztvárnit bez vulgarizace a se skrytou dobrotou srdce.

Postavy nejlépe charakterizovala skvělým výrazovým detailem. Skvěle se předvedla ve hrách „Její Pastorkyňa", „Ruka ruku neumyje", „Dobrý voják Švejk", „Paličova dcera", „Paní Marjánka" aj.

Ve filmu hrála již od roku 1926, kdy po čtyřech filmech (PANTÁTA BEZOUŠEK – žena na nádraží, OTEC KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA I. a II. – teta Pepičky a dáma na večírku spolku Karafiát nebo ŽIVOTEM VEDLA JE LÁSKA – Toniččina teta) byla do dokonce své aktivní filmové kariéry jednou z nejvyhledávanějších českých hereček, když ročně hrála třeba i ve dvanácti snímcích.

Do roku 1945 se vyřádila v rolích výřečné Hejnové (ZAPADLÍ VLASTENCI), Pavlovy matky (ŘEKA), ševcové Šupitové (DŮM NA PŘEDMĚSTÍ), tvrdé Lízalky (MARYŠA), bytné (VYDĚRAČ), Marijánky Šumbalové (NAŠI FURIANTI), bezcitné Outratové (LÍZIN LET DO NEBE), Pavelkové (HARMONIKA), rychtářové (JEJÍ PASTORKYNĚ), zlé abatyše Reginy (LÍZINO ŠTĚSTÍ), Krejzové (MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA), Cilčiny matky (POHÁDKA MÁJE) či matky mladé Barušky (PRSTÝNEK).

Diváky byla často pokládána manželkou svého vlastního bratra Jaroslava, protože spolu několikrát vytvořili manželský pár. Po roce 1945 se pro Hermínu Vojtovou nic nezměnilo, ale s přibývajícím věkem rolí ubývalo.

Diváci ji viděli ve filmech NIKOLA ŠUHAJ (Pedrova žena), JAN ROHÁČ Z DUBÉ (umírající táboritka), O ŠEVCI MATUŠOVI (Skrbkova žena), LÉTO (Kabrnová), DALEKÁ CESTA (židovská žena), NÁSTUP (Němka Hilda Müllerová), SLEPICE A KOSTELNÍK (vesničanka), NEJLEPŠÍ ČLOVĚK (trafikantka Strnadová), JAN HUS (stařena u kejklíře), ŠKOLA OTCŮ (matka), O VĚCECH NADPŘIROZENÝCH (svačinářka), BOMBA (Prokopova matka), ČERNÁ SOBOTA (bytná), KDE ŘEKY MAJÍ SLUNCE (Hladíková), MEZI NÁMI ZLODĚJI (družstevnice) či UTRPENÍ MLADÉHO BOHÁČKA (brigádnice).

Svou poslední filmovou rolí posloužila mladým studentům FAMU, když se svojí starou Stázou v krátkometrážním příběhu ĎÁBEL (1972) Studia FAMU podpořila jejich úspěšný konec jednoho z ročníků.

Vojtová výjimečně spolupracovala s rozhlasem a s televizí. V televizních studiích se představila v TV inscenaci CHUDÝ KEJKLÍŘ, ZAPOMENUTÝ ČERT a jako teta na letišti v Sequensově retrospektivním komediálním kriminálním seriálu HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO (1968).

Za svůj obětavý a kvalitní přínos pro českou kulturu ji oficiální režim odměnil Vyznamenáním Za vynikající práci (1957). Hermína Vojtová zemřela 3. září 1976 v Praze ve věku vysokých nedožitých osmdesáti devíti let. Kvůli svému výbornému zdravotnímu stavu se jí proti její vůli podařilo přežít všechny příbuzné ze své generace...

Jaroslav "krib" Lopour