To byl český muzikant

Jo, byla to moc těžká doba, kdy každý projev češství pomáhal k národní hrdosti a přežití nacistického marasmu. A to téma je jasné - co Čech, to muzikant. A to v polabí platilo víc a v kolíně nejvíc. Kmoch byl jistě velkým skladatelem - dodnes slyšíme promenádní i pochodové verze jeho polek. A pan Korbelář mu dal tvář... Dnes už poměrně vyčpělé, bohužel... (07.07.2009)

Nikdo neumí tak svižně zahrát třasák, jako on, matinko. 1) Film je typickou ukázkou faktu, že dobré dílo je nadčasové. I dnes, kdy potřeba vlasteneckého patosu téměř vyšuměla, tento snímek promlouvá jasnou řečí. 2) Plnokrevná hudba je v příkrém kontrastu oproti současné bezpohlavní dechovce, jak ji znám z rozhlasu a z vesnických zábav. 3) Výstižný koment: Marthos****, dr.fish*****. (27.10.2015)

Film o době a z doby, kdy ještě dechovka nebyla sprosté slovo a dala se poslouchat. :o) Tak jako Kmoch psal české lidové písničky, točil Vladimír Slavínský české filmy pro obyčejný lid. Vznikl další pěkný kousek v řadě, který nevzbudí nadšení kritiků, možná ani diváků, ale který rozhodně neurazí a je milý. (15.09.2015)

Film o dechovce, kterou nesnáším? Dlouho jsem odkládal. Nakonec jsem seděl jak přikovanej a po skončení filmu zjistil, že jsem měl celou dobu na tváři rohlík od ucha k uchu. Je to pozitivní, vlastenecké, patetické až na půdu, bodré, čestné, poctivé, zkrátka zcela šílené, a přesto to skvěle funguje. Podupával jsem nožkou a vzpomínal na jednotlivé kusy z hudební výchovy na základní škole. Hudební aranž produkovaná ve filmu není ta tupá dnešní dechovka, ale poctivě hrající orchestr. Bavilo i dojalo mne to. Tak to byl ten český muzikant...90% (23.08.2012)

Režisér Vladimír Slavínský nikdy nepatřil k těm tvůrcům, kteří hledali smysl své práce v umělecky působivých filmech. Základem jeho práce byly nenáročné revuální veselohry se zavedenými motivy, postavami a šťastnými konci. Točil film pro peníze a pro nejchudší vrstvy obyvatelstva. Nezáleželo mu na kritice, toužil po vyprodaných sálech. Avšak někde ve skrytu duše snil o svém velkém filmu, kterým by dokázal, že i on rozumí filmovému řemeslu, že je skutečný umělec a ne pouhý kýčař. Taková chvíle přišla v roce 1940, kdy české země již rok trpěly pod nacistickou nadvládou. Byl čas ukázat, na čí straně je pravda. Slavínského troufalá drzost, s níž neváhal odpovědným orgánům předložit scénář o životních peripetiích slavného kapelníka Františka Kmocha, snad nejslavnějšího kolínského rodáka, byla víc, než pouhým fanfarónským gestem. Manifest vlastenecké pospolitosti dosáhl při své premiéře nevídaného účinku a pásmo lidových písní, kterých je film doslova předimenzován, se stalo záminkou k otevřené rezistenci v rámci každého promítání, na venkově i ve městech. Velkého úspěchu tu dosáhl samozřejmě Korbelářův nepatetický portrét kolínského kapelníka, podpořený zčásti dalšími hereckými velikány v čele s Jaroslavem Vojtou, Jaroslavem Marvanem či Theodorem Pištěkem. Pro Slavínského, překvapeného nebývale vstřícným přijetím tohoto ryze českého filmu, to byla výjimečná chvíle, kdy se mu alespoň pro jednou podařilo vystoupit ze svého stínu a vyvrátit tím veškeré pomluvy o domnělé kolaboraci s nacistickými úředníky, kteří, jak tvrdili mnozí zlí jazykové, nabízeli Slavínskému nemalý finanční obnos za jeho služby německé kinematografii. Hluboce se tehdy mýlili ti, kteří ve Slavínském spatřovali nezúčastněného apolitického člověka, dbajícího jen vlastních zájmů. Důraznou odpovědí na vzniklé dohady a fámy, kterých se kulturní kuloáry jen hemžily, byla Kmochova hudba, tolik potřebná a hledaná právě v časech fašistické okupace. (09.03.2009)