Bud Spencer

Posledního říjnového dne v roce 1929 se v italské Neapoli narodil chlapeček s porodní váhou 6 kilogramů a výškou 58 centimetrů. Rodiče Pedersoli dali chlapci jméno Carlo. Tatínek byl bohatý podnikatel, jehož továrna byla během válečného bombardování zničena. A tak se rodina v roce 1947 přestěhovala do Jižní Ameriky, z níž se Carlo po dvou letech vrátil. Ale mezitím si užil i práci kariérního úředníka, když celou dobu pracoval na italské ambasádě v brazilském Recife. Carlo ukázal, že má skvělou paměť a je výborný plavec. To první mu umožnilo přeskočit některé ročníky ve škole. Díky tomu druhému vyhrával jedno mistrovství Itálie v plavání za druhým. Mezi lety 1949 – 1957 získal Carlo Pedersoli jedenáctkrát zlatou medaili, pětkrát stříbrnou a dvakrát bronzovou. Byl prvním Italem, který pokořil hranici jedné minuty ve volném stylu na 100 m, stalo se tak 19. září 1950. Věnoval se také vodnímu pólu a byl členem neúspěšného mužstva, které se neprobojovalo do finále OH v roce 1952 v Helsinkách.

Během jeho kariéry plavce projevili režiséři zájem o jeho mohutnou postavu (193 cm a 105 kg) a tak se objevil v drobných rolích především v historických filmech. V QUO VADIS (1951) s Peterem Ustinovem hrál jednoho z římských vojáků. První fázi své kariéry u filmu ukončil Carlo Pedersoli rolí Rutaria ve snímku ANNIBALE (1959).

Carlo již ve svých čtrnácti letech začal kouřit a nadměrně holdovat jídlu. Aby si tento ne zcela zdravy životní styl kompenzoval, zvyšoval si tréninkové dávky až do úmoru. A tak se v roce 1957 dostavily zdravotní potíže. Carlo Pedersoli proto ukončil studia práv i sportovní kariéru a vydal se na další zkušenou do Jižní Ameriky. Tam pracoval jako dřevorubec, stavěl silnici z Panamy do Argentiny a prodával auta. Po dvou letech se vrátil zpět do Itálie, kde zkoušel štěstí jako hudební skladatel.

Skládal hudbu pro Ritu Pavone a podepsal smlouvu s nahrávací společností RCA. Jelikož hrál dobře nejen na klavír a kytaru, ale i saxofon, začal obrážet noční kluby, v nichž se věnoval svému oblíbenému jazzu. V roce 1960 se oženil s Marií Amato, dcerou významného italského režiséra, scenáristy a producenta Giuseppe Amanto. Společně mají tři děti, syna Giuseppe (1961) Pedersoli, který se po vzoru otce věnuje filmu, především jako producent, a dvě dcery, Christiane (1962) a Diamante (1972).

Zlom v životě Carla Pedersoliho nastal v roce 1967, kdy jej oslovil režisér Giuseppe Colizzi a nabídl mu roli dobráckého hromotluka ve westernu BŮH ODPOUŠTÍ, JÁ NE! Pedersoli přijal, i když si musel změnit jméno. Na počest slavného amerického herce Spencera Traceyho, se stal také Spencerem. A podruhé v životě se ve filmu potkal s Mariem Girottim, záhy Terencem Hillem. Poprvé hráli v jednom filmu v roce 1957, ale během natáčení Hanibala se dva bývalí špičkoví plavci ani nesetkali. Roku 1967 vznikla po dlouhá léta nerozlučná filmová dvojice, dobrácký silák, který s laxním pohledem přimhouřených očí fackuje vše, co se hýbe, a modrooký elegán, který vtipem i silou pěstí přelstí každého protivníka.

Počátek kariéry Buda Spencera se nesl ve znamení špageti westernů, z nichž zřejmě nejodlišnější je MIMO ZÁKON (1968). Spencer zde hraje majitele dolů, který spíše patří do kategorie slabochů. A Spencerova holá brada je od roku 1967 také výjimečná. S Hillem natočili společně další westerny, jako například TRUMFOVÉ ESO (1968) a BOOT HILL (1969), v němž se potkají až po uplynutí zhruba poloviny filmu. Následovala PRAVÁ A LEVÁ RUKA ĎÁBLA (1970), která jasně stanovila rámec dalších filmů. Spencer má silné ruce, Hill je má rychlé. A opět se vynořila výjimka, kterou byl film POMSTA ČERNÉHO KORZÁRA (1971), kde sice hrají Spencer s Hillem v jednom filmu, ale netvoří pár. Mezi klasickými komediálními westerny málem zanikne film TORINO NERA (1972), který je dramatem neprávem obviněného muže. Bud Spencer si zde zahrál hlavní roli a prokázal i svůj dramatický talent.

V roce 1972 natočila dvojice Spencer a Hill film DVA MACHŘI MEZI NEBEM A PEKLEM, který není nijak přelomový vzhledem ke Spencerově herecké kariéře, ale pro Pedersoliho znamenal hodně. Po jeho natočení složil Carlo Pedersoli úspěšně pilotní zkoušky a začal podnikat v oblasti letecké dopravy, založil firmu Mistral Air. K tomuto filmu napsal také píseň „Flying Through the Air". Což si zopakoval o rok později pro film TAKÉ ANDĚLÉ JEDÍ FAZOLE (1973) písní „Angels and Beans".

V roce 1973 byl také natočen první díl z volné série o komisaři Rizzovi POLICAJT DRÁBEM. O rok později následoval snad nejslavnější film dvojice Spencer a Hill s názvem JESTLI SE ROZZLOBÍME, BUDEME ZLÍ (1974) s neopakovatelnou hudbou bratrů De Angelisových. V roce 1975 předvedl Bud Spencer i filmovému publiku své plavecké schopnosti ve snímku POLICAJT V HONGKONGU. Následující rok se objevil nezvykle štíhlý Spencer v historické komedii VOJÁK ŠTĚSTĚNY (1976).

Své pohybové nadání potvrdil Spencer tanečními kreacemi ve filmu o podvodu na podvodníky CHARLESTON (1977) a ve snímku POLICAJT V AFRICE (1978), který je součástí série o Rizzovi. Pěvecké schopnosti předvedl Bud Spencer nejen v Jestli se rozzlobíme, budeme zlí a Charleston, ale také ve sportovním filmu o bývalém hráči amerického fotbalu BULDOZER (1978) a HROŠI V AFRICE (1979).

V roce 1982 se Spencer odhodlal i k psaní a dle jeho námětu vznikla komunální satira BANÁNOVÝ JOE. Poslední záchvěvy spolupráce dvojice Spencer a Hill nastaly v první polovině osmdesátých let, kdy každý rok natočili jeden společný film. Nejdříve snímek JDI NA TO (1983), který populární bitky nahrazuje větším podílem slovního a situačního humoru. Následuje obdobně laděný film DVOJNÍCI (1984) o dvojici dvou flákačů, kteří mají jeden týden zastupovat dva nejbohatší muže Brazílie. Po zopakování všech dávno vyčpělých vtipů ve filmu SUPERPOLICAJTI Z MIAMI (1985) ukončili Spencer a Hill svoji spolupráci.

Spencer si zahrál v moderní pohádce ALADINOVA LAMPA (1986) a vrhl se na psaní scénářů pro sérii BIG MAN (1988). V Big Manovi hraje soukromého detektiva pracujícího pro pojišťovnu Lloyd v Londýně. Všechny díly režíroval Steno, ale ani v jednom se nepodařilo navázat na dřívější skvělou spolupráci herce a režiséra. Navíc Steno předčasně zemřel, takže série zůstala nedokončena. Bud Spencer se pokusil o návrat k akčním komediím filmem ĎÁBLOVO POKUŠENÍ (1991), ve kterém o duši taxikáře bojovalo nebe s peklem. Jenže doby, kdy uplaval 25 bazénů jako nic, už byly nenávratně pryč. A s nimi i jeho dříve výtečná kondice a především mimořádná síla. Takže jediným zajímavým prvkem tohoto filmu zůstává poslední práce Glauca Onorata, který byl dlouholetým dabérem Spencera do italštiny. Carlo Pedersoli si totiž kvůli prodejnosti filmů nejen změnil jméno na Buda Spencera, ale valnou většinu z nich natáčel v angličtině.

Začátkem devadesátých let hrál Bud Spencer soukromého detektiva žijícího v Miami a milujícího hru na saxofon. Tato televizní série nesla název EXTRALARGE a spolupracovala na ní italská a americká televize. Rok 1994 přinesl film PRŮSERÁŘI. Scénář napsal syn Jess Hill a režie se ujal jeho otec Terence Hill. Spencer a Hill zde hrají po dlouhé době spolu a končí obdobně jako spolupráci začínali, hrají dva bratry, kteří se příliš nemusí, ale když jde do tuhého, stojí pevně za sebou. Akčnost v tomto snímku nahradil slovní a situační humor.

V roce 1997 se Bud Spencer poprvé pustil do televizního seriálu, který nesl název MY JSME ANDĚLÉ. V témže roce se objevil ve filmu FUOCHI D'ARTIFICIO v roli slepého zpěváka. Spencer si také zahrál vojáka v dobrodružném filmu o konci aztécké říše SYNOVÉ VĚTRU: MEZI SVĚTLEM A TEMNOTOU (2000). A i když své ženě slíbil, že už dále hrát nebude, ještě několikrát podlehl lákání filmařů. Hlavní roli si zahrál však již jen v televizní inscenaci OTEC NADĚJE (2005), kde ztvárnil kněze, jenž se pokouší zachránit chlapce neprávem obviněného z vraždy.

V roce 2003 udělali bratři De Angelisové Budu Spencerovi velikou radost. Vydali totiž jeho jazzovou skladbu Futtetenne, kterou si Spencer sám nazpíval. Bud Spencer se domluví několika jazyky, mimo rodné italštiny a ve filmech hojně používané angličtiny hovoří francouzsky, španělsky, portugalsky a německy. Věnuje se také podnikání, krom letecké společnosti si pořídil síť rychlého občerstvení se specializací na italskou kuchyni. Vlastní též firmu na výrobu dětského oblečení. Činí se také v charitativních fondech pro děti. Ve volných chvílích se baví zlepšováním technických zařízení a má na svém kontě již několik patentů.

V roce 2005 prohlásil, že již ve svém životě vyzkoušel téměř všechno. Jediné profese, které si nezkusil, jsou žokej, baletka a politik. První dvě uznal, že nepřichází v úvahu. Rozhodl se kandidovat za stranu Forza Italia v římském Laziu. Setkal se s nelibostí veřejnosti, která nechtěla herce politikem. A tak ve volbách, v nichž kandidoval za stranu mediálního magnáta Silvia Berlusconiho, neuspěl. Tímto fiaskem ukončil Carlo Pedersoli své angažmá v politice.

„Je jako naivní dítě," říká o svém otci syn Giuseppe a dodává, že „má jen většího ducha. Žije ve svém vlastním světě, než aby se zaobíral nepříjemnosti každodenního života, žije raději svými tisícero vášněmi. Když něco dělá, dělá to s nadšením a neskutečnou energií. Měl by se připravovat na závěrečnou fázi svého života, ale on na to nemá čas, žije ze dne na den." A Carlo Pedersoli svého syna doplňuje: „Nemá význam něco plánovat, život je plný překvapení. A nečekaně krásných."

Kateřina "Snorlax" Horáková