Felix le Breux

Felix le Breux se narodil 5. dubna 1918 v Plzni. Své zvláštní exotické jméno měl po svém pradědečkovi, šlechtici, který utekl z Francie do Čech za Francouzské revoluce, a v Čechách se oženil s hraběnkou z Ploskovic. Byl manželem hereček Libuše Sobotkové (*1923) a Aleny Kreuzmannové (1929 – 1993). Už v rodné Plzni začínal tíhnout k divadlu a spoluzaložil Studentský avantgardní kolektiv Optimisté (1936), ve kterém také hráli budoucí herci Miroslav Horníček a Oldřich Musil.

V roce 1941 absolvoval pražskou konzervatoř u profesorů Iblové a Svobody. Za okupace vystupoval v Divadélku pro 99 Jindřicha Honzla, v Nezávislém divadle a tři roky v divadle Uranie. Na začátku čtyřicátých let hrál i na prknech Národního divadla. Po válce působil v činoherním souboru Divadla 5. května (1945 – 1948), v Divadle Státního filmu (1948 – 1951), v D 34 E. F. Buriana (1952 – 1959), v Divadle ABC (1959 – 1962) a v Městských divadlech pražských (1962 až do své smrti v roce 1974).

Jeho herecký vývoj započal již v západočeské metropoli, kde tvořil zejména role milovnické a hrdinské. V Praze již spíše tíhl k charakterním a komickým rolím („Léto“, „Bílá nemoc“ či „Křehká rovnováha“). Své nejlepší divadelní postavy vytvořil až v pozdějším věku. Jeho herecký projev byl střídmý, vyvaroval se zejména zbytečnému přehánění v pohybech rukou a těla. Kladl důraz na dokonalý hlasový projev.

Jako čerstvý absolvent konzervatoře debutoval ve filmu malou rolí hosta na večírku ve Vávrově dramatu OKOUZLENÁ (1942). Filmování však moc rád neměl, chyběl mu totiž kontakt s diváky. K filmu se vrátil až v roce 1947. Zezačátku na filmovém plátně vytvářel malé role ve snímcích ČAPKOVY POVÍDKY (advokát), ČERVENKÁ JEŠTĚRKA (notář), PAN HABĚTÍN ODCHÁZÍ (Dr. Rýpl), ZOCELENÍ (ředitel ústředny), PĚTISTOVKA (Ing. Rokos), DS – 70 NEVYJÍŽDÍ (Ing. Denkr), SIRÉNA (ředitel hutí), PAN NOVÁK, PRVNÍ A POSLEDNÍ (lékař), HLEDÁ SE TÁTA (primář), VLČÍ JÁMA (prezident Vačkář) atd.

Dostal i několikrát příležitost vytvořit větší a výraznější role: malíř Veleba v Machově komedii RODINNÉ TRAMPOTY OFICIÁLA TŘÍŠKY (1949), Portheim v Krškově REVOLUČNÍM ROKU 1848 (1949), Jan Josef z Vrtby v TEMNU (1950) Karla Steklého, správce Wimmer v Krškově POSLU ÚSVITU (1950), Pinkas v dalším Krškově snímku MIKOLÁŠ ALEŠ (1951), člen delegace v CÍSAŘOVĚ PEKAŘI (1951), stavitel Kopr v Burianově komedii NEJLEPŠÍ ČLOVĚK (1954) Václava Wassermana a Ivo Nováka, purkmistr města Kostnice ve Vávrově dramatu JAN HUS (1954), Maýr v Krškově životopisném filmu Z MÉHO ŽIVOTA (1955), plukovník Stambach ve Fričových PSOHLAVCÍCH (1955), staroměstský purkmistr v dramatu PROTI VŠEM (1956), policejní rada v komedii DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1956) atp.

Svoji životní roli stvořil ke konci života. V komedii POSLEDNÍ RŮŽE OD CASANOVY (1966) Václava Kršky vytvořil milou titulní roli stárnoucího záletníka a milovníka Giacoma Casanovy. Naposledy se na filmovém plátně objevil jako policejní šéf v Zacharově slovenském filmu NIET INEJ CESTY (1968). K desítkám dokumentárním a dlouhometrážním filmům namluvil své skvělé komentáře.

Felix le Breux podával skvělé výsledky také v televizi (inscenace TANEC KOLEM DRUŽICE, CHLÉB A PÍSNĚ, KOLOTOČ, ZÁHADNÝ PAN HYDE, HODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU, HODINA PRAVDY, MATA HARI, JOSEFÍNA a desítky dalších, a seriály ROZSUDEK a také ALEXANDR DUMAS STARŠÍ), při recitacích (např. Lyra Pragensis), v dabingu (např. POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE) a v rozhlase („Filosofská historie“, „Naši furianti“ nebo „Matka“). Jako dlouholetý pedagog na pražské AMU vychoval několik hereckých generací.

Za své herecké umění získal titul Zasloužilého umělce (1967) a roku 1971 Cenu NV Hlavního města Prahy za postavu Karenina vytvořeného v Městských divadlech pražských. Le Breux, kterého ke konci života zdobily šediny a bradka, rovněž rád kutil. Felix le Breux zemřel předčasně 4. února 1974 v Praze ve věku nedožitých padesáti šesti let. Jeho smrtí vymřel francouzský šlechtický rod le Breux po meči...

Jaroslav "krib" Lopour