Případy komisaře Mejzlíka

Čapkovy povídky lze bezpochyby označit za detektivky, ale detektivky zvláštního druhu. Čapek sám část z nich charakterizoval jako krátké noetické příběhy, v nichž poznává a objevuje skutečnost, a jiné jako případy ryze justiční, u kterých převládá otázka, jak trestat. To, co všechny povídky, veselé i vážné, spojuje, je hledání pravdy a spravedlnosti, tedy téma, které zůstává aktuální napříč dějinnými epochami. Společného jmenovatele hledali také filmaři v polovině šedesátých let pro právě vznikající televizní cyklus vybraných čapkovských povídek – a objevili jej v komisaři Mejzlíkovi. A také ve Václavu Voskovi, který se této svrchovaně čapkovské postavy ujal s neskrývaným potěšením a výrazným smyslem pro nadsázku a ironii. Jednotlivé povídky si udržují tempo, náležitou atmosféru i jemný, nenásilný humor, který funguje dokonce i tam, kde se jedná o zločin či lidskou tragédii. Režisér Václav Hudeček pečlivě zvažoval herecké obsazení i pro další postavy a nutno dodat, že měl tehdy šťastnou ruku – pro roli strážmistra Brejchy v ikonickém Zločinu na poště sáhl po vynikajícím Čestmíru Řandovi, v Básníku exceluje Vlastimil Hašek, Kupon, případ ze zahrádkářské kolonie, byl zase vděčnou příležitostí pro Ottu Šimánka, a ve Zmizení pana Hirsche vytvořil mazaného židovského příručího přesvědčivě Ilja Racek. K dalším čapkovským povídkám se televizní tvůrci vrátili ještě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, ale kvalitám svého černobílého předchůdce se již nevyrovnali. (15.11.2020)

Čapkovy detektivky s puncem První republiky, které podobně jako Marvan a Filipovský v Hříšných lidech dává tu pečeť staré doby, tak tady pan Voska nebo pan Homola nebo pan Hlavatý. Škoda jen, že nevzniklo víc případů podle Jedné i Druhé kapsy. Voska, coby Mejzlík, byl jedinečný. (09.08.2022)

(5/7) Potěšil jsem se znovuuvedením povídek z patrně nejstaršího retro-krimi seriálu ČST, který předcházel i legendárním Sequensovým Hříšním lidem města pražského, a nyní už jen netrpělivě vyčkávám na zbylé dvě případy komisaře Mejzlíka. Z tohoto stařičkého komorního provedení na mě dýchá stejně milé kouzlo jako z původních Čapkových povídek. Václav Voska je úžasným prvorepublikovým komisařem, hezky si u toho pohrává s mimikou i hlasovým výrazem, vytváří postavičku skoro až s karikaturním nádechem, které ale nechybí současně i jisté lidské kouzlo (viz. třeba nejvážnější povídku Zločin na poště, která se mi v tomto černobílém provedení líbila o něco víc, než pozdější adaptace s V. Menšíkem). Voskův Mejzlík s ironií sobě vlastní čelí vážným případům a zapeklitému policejnímu pátrání při vyšetřování vraždy (Kupon, který „Hříšňáky“ ze všech povídek připomíná asi nejvíc), stejně jako úsměvným příhodám, v níž dochází k vtipnému propojení tématu drobné kriminality s poezií (Básník a O lyrickém zloději). Pokud bych měl ale jmenovat jednu scénu z tohoto volného cyklu, která se mi zapsala do paměti nejhlouběji, při vší velké úctě k panu Voskovi by to byla ta, v níž Felix le Breux vykládá o představách kvalitní poezie a následně jedinečným způsobem recituje báseň Oscara Wildea o žaláři v Readingu (v povídce O lyrickém zloději). Zatím hodnotím 80% (15.11.2020)