Juliette Binoche

„Vždycky jsem žila přítomností. Je to trochu risk, ale já ho přijímám. Neodmítám minulost, vždycky je ale potřeba obrátit list.“

Svým stále trochu smutným pohledem a současně dojmem zralé ženy nepřipomíná snad žádnou jinou herečku, zato má až příliš mnoho společného se svými postavami jako Tereza (Nesnesitelná lehkost bytí), Michèle (Milenci z Pont-Neuf), George (Děti století) nebo Vianne (Čokoláda). Sama uznává, že svůj život odhaluje na plátně: „pokud ho tam někdo nevidí, nemůžu pro něj nic udělat.“

V kalhotách George Sand

Juliette Binoche přišla na svět o stošedesát let později než pokroková spisovatelka George Sand, kterou si před časem zahrála, ale stejně jako ona vyrůstala v klášterním penzionátu. Žádné z těchto žen však tradiční výchova nezabránila v tom, aby si v dospělosti šly vlastní cestou, následovaly svou lásku a věnovaly se své milované práci. Nejen George Sand, ale i Juliette Binoche nikdy nepodléhala společenským konvencím, možná až příliš často se nechává vést city a vášní, ale čeho se nikdy nevzdává, je její svoboda. Nabídku k sňatku dostala čtyřikrát. Dvakrát na začátku vztahu, dvakrát na konci. Nikdy neřekla ne, jen zkrátka neodpověděla.

Juliette by určitě nesouhlasila se svými hereckými kolegy, kteří tvrdí, že natáčení je jen práce a milostné scény to nejhorší. Třiačtyřicetiletá herečka se totiž zamilovává výhradně při natáčení: „Chemie mezi lidmi u filmu je velmi silná. Působí jako katalyzátor magických symbolů. Nemůžete dělat tuhle práci a být jeptiška.“Kdysi se tak při jednom natáčení zamilovala do profesionálního hloubkového potápěče Andrého Halla, bezváhání na dva roky zabalila filmování a v klidu porodila syna Raphaela. Během natáčení filmu Zlá krev se seznámila s režisérem Léosem Caraxem, ale než spolu natočili ještě Milence z Pont-Neuf, rozešli se. Při dalším natáčení, tentokrát Rappeneauova Husara na střeše začala chodit s Olivierem Martinezem, který hrál italského husara, jenž se zamiluje do vdané ženy (Binoche) a provází ji při hledání jejího manžela Francií zamořenou cholerou. Oba herci pak spolu žili tři roky na samotě uprostřed polí a lesů.Další herecký kolega, Benoît Magimel, který v Dětech století ztvárnil její osudovou lásku Alfreda de Musset, se stal otcem její dcery Hannah. Strávili spolu pět let. Juliette se nikdy nevdala a ani to nemá v úmyslu. „Obě děti se narodily z lásky a na to není potřeba žádný oficiální doklad,“ vysvětluje. Ještě nedávno žila s herecem Mathieu Amalricem (kterého potkala opět při natáčení), ale v tuto chvíli údajně obývá svůj venkovslý dům za Paříží sama se svými dětmi.

Dětství malé Juliette a její sestry Marion (dnes fotografka a herečka) bylo provoněné atmosférou divadelního zákulisí a šaten. Jejich matka totiž byla herečka a otec sochař a divadelní režisér. Poté, co se rodiče rozvedli, žila děvčata střídavě u matky nebo otce a Juliette řekne o třicet let později, žeprvní emoce, kterou si pamatuje, je osamocenost. Rodiče ji k jejímu velkému zděšení zapsali do katolické internátní školy, kde na ni nové spolužačky volali brioška. „Nenáviděla jsem to. Naučila jsem se ale být naprosto nezávislá a dokonale hrát. Jeden život uvnitř a jeden navenek pro školu,“ řekla. Už tehdy věděla, že bude studovat herectví. Na lyceu zinscenovala Molièrovu komedii Zdravý nemocný a Ionescovo drama Král umírá, v nichž však hrála mužské party. Zatímco si přivydělávala jako pokladní v supermatketu, dostala se na prestižní státní konzervatoř v Paříži. V osmnácti dostala první roli ve francouzské televizi a po několika menších příležitostech na sebe upozornila úlohou vyzývavé Anne (přezdívané Nina), za jejíž ztvárnění v erotickém dramatu André Téchiného Rendez-Vous (1985) byla nominována na Césara a jako herecká naděje obdržela Cenu Romy Schneider 1986.
 
V kráse a nevinnosti Terezy

V roce 1988 hledal americký režisér Philip Kaufman představitelku hlavní role pro svou filmovou adaptaci Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí a rozhodl se pro čtyřiadvactiletou Francouzku. Po premiéře v Chicago Sun-Times psali „ve své kráse a nevinnosti byla téměř éterická.“ A Juliette Binoche tehdy skutečně byla. Dokonale zapadla do role introvertní české fotografky Terezy, jejíž život ovlivňují politické události šedesátých let. Už nikdy později svým postavám nedodala tuto dívčí lehkost a krásu. Ke změně jejího nevinného výrazu do zrale ženské podoby, tak jak ji známe dnes, došlo s koncem jejího  pětiletého vztahu s režisérem Léosem Caraxem, s nímž žila od roku 1986 a rozešla se právě na počátku devadesátých let.

Spíš hezká než krásná Juliette nepatří mezi oslňující ženy, přesto byla v mnoha časopisových anketách devadesátých let zvolena za jednu z nejkrásnějších a nejvíce sexy žen filmového plátna (kromě toho se samozřejmě umísťuje v obdobných žebříčcích nejlepších herců všech dob). Původ její plnější tváře i postavy, než na jaké býváme u Francouzek zvyklí, můžeme přisuzovat polským kořenům, respektive babičce, která byla také herečka a Juliette si z toho dokázala udělat další přednost. Nesází na skvělou postavu s unaveným obličejem jako její kolegyně Courtney Cox či Victoria Beckham, ale spíše na sice plný, přesto milý obličej s dokonalou pletí, stejně jako se rozhodla třeba Catherine Zeta-Jones. Navzdory věku tak byla v druhé polovině devadesátých let tváří parfému Poème značky Lancôme a od ledna 2003 je novou tváří italské módní řady Gentryportofino.

O jejím šarmu však rozhodně nejsou přesvědčeni všichni stejně: zatímco časopis Vogue ji charakterizuje jako „éterickou bytost s očima, které vždycky vypadají, že jsou blízko k slzám,“ jakýsi novinář, který s ní dělal interview poznamenává, že se Juliette „směje jak stará alkoholička a drbe se na nohou. K tomu nesmrká, ale soustavně popotahuje.“ Sama Binoche dodává: „nemám zájem být hvězda. Chci lidi inspirovat svým herectvím, ne svým vzhledem.“ Takže si vyberme, jaká je La Binoche, tedy vlastně Binoška, jak ji běžně nazývají Francouzi. V každém případě se nám nejčastěji představuje ve svém po celá léta neměnném stylu: se stále stejnými  polodlouhými a jen mírně zvlněnými tmavými vlasy, v černých rolácích a svých oblíbených propasovaných sáčkách, k tomu miluje barevné lodičky a libuje si v originálních kabelkách.

Malířkou z Paříže

Hrdinky, které před kamerou nejčastěji ztělesňuje, se vyznačují oduševnělou krásou, v níž se skrývá smutek a tajemná osudovost, jenž se někdy stává příčinou milostných vášní a tragédií. Zdálo by se, že se slepnoucí malířkou Michèle, která podléhá vztahu k mladému bezdomovci a polykači ohně z existenciálního melodramatu Milenci z Pont-Neuf, nemůže mít úspěšná herečka nic společného. Jak si také představit dámu v barevných lodičkách mezi pařížskými bezdomovci? Nicméně Juliette Binoche kdysi chtěla být malířkou a maluje pořád. V roce 1994 měla výstavu její společná díla s designérem Christianem Fenouillatem a také už mnohokrát připravovala návrhy plakátů pro své filmy (Milenci Pont-Neuf, Děti století, Country of My Skull).

V roce 1990 písemně žádala prezidente Françoise Mitterranda o podporu Milenců z Pont-Neuf. Ačkoli Mitterand vzniku filmu nepomohl, pozval herečku na večeři v prezidentském paláci a novinářům odpověděl na otázku, proč ji pozval, že se mu zdálo o tom jak ji líbá, takže doufá, že se stane jeho milenkou. Binoche pozvání odmítla, avšak brzy na sebe narazili na pařížském tržišti a konečně si dlouze popovídali o umění, lásce, knihách a poesii.

Osudovou ženou nejen z čokoládovny

Kombinace její přtažlivosti, přirozenosti a elegance využil režisér Louis Malle, když ji obsadil do svého erotického thrilleru Posedlost a poslední pochybnosti o jejím hereckém umění se rozplynuly po té, co ztvárnila mladou vdovu Julie, která jako jediná přežije autohavárii a musí se vyrovnat se ztrátou svého muže a dcerky v Kieślowského psychologické studii Tři barvy: Modrá (1993). V polovině devadesátých let byla dokonce nominovaná na Oscara za vedlejší roli kanadské ošetřovatelky Hany, pečující v opuštěném toskánském klášteře o umírajícího zohaveného pacienta (Ralph Fiennes) v milostném dramatu Anglický pacient. Při natáčení se Juliette výjimečně nezamilovala, zato za svůj výkon získala Oscara a zvítězila tak nad legendární hvězdou klasického Hollywoodu Lauren Becall, která byla další nominovanou herečkou toho roku. „Nemám žádnou řeč připravenou. Myslela jsem, že to dostane Lauren,“ řekla tenkrát Binoche na červeném koberci „Když jsem se s Oscarem vrátila do Francie, oslavovali mě, jako bych patřila ke královské rodině. Anebo jako fotbalový idol,“ vzpomíná Juliette. Nicméně mnohokrát odmítla natáčení v Hollywoodu, včetně hlavní role v Jurském parku, když Stevenu Spielbergovi odpověděla: „O.K., ale jedině když budu hrát dinosaura.“ Juliette Binoche je stejně jako její krajané Gérard Depardieu nebo Jean Reno Francouzka srdcem i duší a doslova se směje úvahám, že by se kvůli kariéře měla přestěhovat blíž k Hollywoodu.

Nepředvídatelnost, nekonvenčnost a originalita jsou vlastnosti, které ji pojí s další její postavou, cukrářkou Vianne Rocher (Čokoláda). Autorka románové předlohy k Čokoládě Joanne Harris právě trávila víkend ve svém malém venkovském domku v Yorkshiru, když se mezi dveřmi zcela nečekaně objevila Juliette Binoche, která se jaksi zapomněla ohlásit. Naštěstí si se spisovatelkou brzy porozuměly a autorčina dcerka jí na víkend přenechala svůj pokoj. Později vysvětlila: „mám strašně ráda čokoládu! Hořkou, bílou, mléčnou. Beru všechno. Co se týče čokolády, jsem velice flexibilní.“ Juliette byla za roli Vianne, na níž se připravovala několik týdnů v cukrárně, podruhé nominovaná na Oscara, a ačkoli jej tentokrát nezískala, okouzlila dalšího z prezidentů. Tentokrát Billa Clintona, který ji pozval do Bílého domu a přestože Juliette Binoche pozvání opět odmítla, setkala se s Clintonem o něco později v New Yorku během svého vystupování na Broadwayi.

Nechává se unášet svými milostnými vztahy a nebojí se těchto období, kdy nenatočí žádný film, přesto se její filmografie skládá snad výhradně z úspěšných titulů. K tomu hraje prakticky jen ve filmech slavných režisérů Jean-Luca Godarda, Louise Mallea, Jean-Paula Rappeneaua, Anthony Minghelly, Krzysztofa Kieslowského, Lasse Hallströma či Michaela Hankeho a jejími partnery bývají jen skvělí herci Daniel Auteuil, Benoît Magimel, Ralph Fiennes, Jean Reno, Daniel Day-Lewis, Johnny Depp, Jeremy Irons a tímto tempem bychom mohli ještě chvíli pokračovat a nakonec dojít k závěru, který Juliette Binoche vyvrátí slovy: „Já nejsem velká Francouzka. George Sand, Marguerite Duras a Simone de Beauvoir jsou velké Francouzky.“

ČSFD.cz