Tri farby: Červená

Srážka naivního mládí se zklamaným stářím. Příběh o dvou samotářích, kteří chtěli žít, ale neměli s kým. I když je zápletka trochu okořeněná místními zvraty a voyerským sledováním, tak jsem čekal víc a i sám film mě na to připravoval. Nakonec to byl jen rozhovor, vzpomínka a prázdnota. Je to škoda, protože mě Jean-Louis Trintignant zaujal svým nekompromisně přísným chováním i citlivýma očima. (05.09.2012)

Asi nejtajemnější, nejhlubší a nejvíce oslovující Kieslowského "barevný film", jenž si hraje s náhodou a vypráví o třetím francouzském hesle - fraternité, o sounáležitosti a účasti. Irène Jacob roste do neskutečných hereckých i "žensky-lidských" výšin. Tajemství Jean-Louise Trintignanta pak zůstává nevyřčeno až do poslední chvíle. (08.08.2005)

[8,5/10] (CAB, France 3, Canal+, MK2, Tor, TSR) (Eastmancolor /// Produkce: Marin Karmitz /// Scénář: Krzysztof Kieslowski, Krzysztof Piesiewicz /// Kamera: Piotr Sobocinski /// Bertrand Lenclos, Zbigniew Preisner /// Nominace na Oscara: Piotr Sobocinski (kamera), Krzysztof Kieslowski (režie), Krzysztof Piesiewicz, Krzysztof Kieslowski (scénář) /// MFF v Cannes: Krzysztof Kieslowski (Zlatá palma)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (19.12.2011)

Tento díl trilogie je barvou srdce, barvou lásky, něhy, blízkosti. Je příběhem ne o jejich vznikání a jsoucnosti, ale naopak úsilím o postižení a postižitelnosti hledání nesnadných průsečíků na životní cestě, díky nimž, pochopíme-li, se můžeme stát - nebo chcete-li dosáhnout, být účastni - součiniteli těchto skutečných vrcholů života, vrcholů, jichž nedosáhnou zdaleka všichni. Mystérium, jehož hlavním dějištěm vedle nezbytné kulisy světa jsme my sami, naše já, naše mysl, naše srdce, se odehrává každodenně a rozumově je zcela neuchopitelné. Teprve post factum zjišťujeme, jsme-li na tento nejnesnadnější výstup života připraveni, kde jsme patrně udělali chybu, v kterém okamžiku jsme se měli více rozevřít a v jiném naopak ztajit. ČERVENÁ frygické čapky svobody je prolnutím dvou životních osudů, osudů, které jsou si - měřeno konvenčním pohledem - nanejvýš vzdáleny. Společný jmenovatel srdce talentované půvabné studentky i stárnoucího soudce je postupně vede přes společnou starost o opuštěnou nezkrotnou psí matku k vzájemně sdílenému - slovy, pohledy, úsměvy, úkradky okamžiků - ponoru do vlastních životů. Tuto základní linii rafinované kompozice filmu překrývají osudy třetích lidí, kteří zdánlivě nahodile, ve skutečnosti však zákonitě vstupují do přítomnosti, minulosti, ale i budoucnosti jejich životů. V tomto pomyslném průsečíku, v němž v tomto případě soudce zastupuje studentčinu budoucnost ve filmu jen naznačeného zralého Valentinina věku a studentka naopak minulost a osudové křižovatky soudcova právnického mládí, se jinak, nově, objevně zrcadlí Kieszlowského životní existenciální téma hledání a nacházení obnaženého a plného lidství v průsečíkových chvílích hraničních momentů našich bytí. Oba protagonisté, zralý a zkušený Trintignant i tehdy dozrávající Irene Jacobová, s evidentním zaujetím zvládají své party s dech beroucí bravurou. Jacobová se tu projevuje jako další velká stálice tehdy nastupující nové generace francouzských filmových umělců a jako její další mimořádná osobnost vedle o poznání nervnějšího herectví Juliette Binochové. Je škoda, že tato trilogie uzavřela filmografii předčasně zesnulého polského velikána světového formátu, v mnoha ohledech plně srovnatelného s o generaci starším klasikem moderní polské kinematografie hraného filmu Andrzejem Wajdou. (27.05.2008)

Strhující dovršení spirituální trilogie Tři barvy, jež sérii metafyzicky uzavírá do korelační vazby, a skutečně mistrovské dílo světové kinematografie 90. let. Jen těžko se z toho zážitku lze na první dobrou vzpamatovat a napsat něco kloudného, ne-li převratného. Celá trilogie je nesmírně komplexním dílem, kde jedna část nefunguje bez těch ostatních (nebo nám minimálně neodhalí veškeré souvislosti), avšak Červená je ve všech složkách dotažená nejdále. Od Modré a Bílé ji dělí zejména úchvatná obrazová stylizace (každý díl točil záměrně jiný kameraman) a také něžná tvář Irene Jacobové (Valentine), potkávající se s odpudivostí famózního Jeana-Louise Trintignanta (soudce / Bůh). Otázka bratrství je tu v relevantní rovině významu, avšak motiv zhřešení, vykoupení a následného údělu v podobě možnosti předpovědi událostí celou vypočítanou symboliku francouzské trikolóry značně převyšuje. Za nejlepší film Krzysztofa Kieślowského jsem doposud považoval milovaný Dvojí život Veroniky (opět s úchvatnou Jacob). Červená jí však silně konkuruje, ne-li předhání. Hlubší zamyšlení napíšu později. Snímek ve mně zatím čerstvě rezonuje. Masterpiece! (22.12.2023)