Letní čas

Co tohle do prdele bylo?!? Hodina a půl kvákání o nějakým dědictví v podobě matlanic, skicáků s ještě většíma matlanicema, nábytku, rozbitý sošce v igelitovým sáčku, sem tam přerušená časově docela nelogickým střihem měla znamenat jako co?? To, že když se sejde několik sourozenců a řeší dědictví po (pra)rodičích konkrétně v podobě domu, končí to ve většině případů prodejem nemovitosti, to snad není nic novýho... A když už jsem přemýšlel o tom, jestli tam aspoň tu jednu hvězdičku za něco dám, tak to celý skončí přípravama na nějakou puberťáckou párty v domě po babičce, který má být dávno prodanej?? E-ee?? Co mi uniklo?? (06.03.2017)

Emoční nářez. Film, který na to zpočátku nevypadá, ale proniká až do morku kostí. Všichni jednají racionálně, někteří bez většího pohnutí, jiní dovnitř pláčou. Dostal mě samotný závěr filmu, kdy opuštěný dům živelně zabydlí nová generace. Ten vpád bezstarostného mládí je výmluvný. Nenápadný příběh, který se dotkne každého, kdo něco podobného zažil. (25.11.2016)

Na Assayasově impresionistickém rozjímání ve stopách Čechova mi vadil jen rys společný tolika francouzským filmům - (nevědomé ?) okázalé předvádění příslušnosti k vyšlechtěné, elegantní, sebejisté rase, která se pozná na první pohled po úsměvu, účesu, kroku, hadřících.... Ale možná ze mě mluví čecháčkovský komplex. Všechno ostatní v "Letním čase" se mi líbilo, včetně procházky po Musée d´Orsay. (14.09.2014)

Já se loučím s čímkoliv, na co mám hezké vzpomínky pokaždé s velkým smutkem. Byt, kde jsem se narodila a žila až do dospělosti. A takových míst mám už jen ve vzpomínkách daleko víc V současné době se loučím s chalupou, kam jsem jezdívala ráda na dovolenou i když byla víceméně pracovní. A mohla bych tesknit dál a dál.......... proto se mně příběh této rodiny citelně dotknul. V mnohém jsem soucítila s Frederickem, který mně byl asi povahově nejbližší, ale chápala jsem i rozhodnutí druhých sourozenců. Život takový zkrátka bývá, ale je to ta jeho nepříjemná stránka, mnohdy spojená i s odhalením skutečných charakterů každé osobnosti, které se to týká. Velmi srdeční záležitost. (27.11.2015)

Příjemné prostředí, milí, dobře zajištění lidé, kteří nemusejí řešit existenční otázku a povídání o všedních věcech, za kterým se skrývá něco komplikovanějšího. Začátek vpravdě rohmerovský. Pokračování je smutnější. Nijak zběsilé dění dává do pohybu zděděný majetek. Pro laiky jenom staré krámy, pro odborníky hodnotné artefakty, pro ně hmotné kusy minulosti. Assayas sleduje „cestu“ tohoto dědictví nezaujatě, nechává na nás, co si budeme myslet o třech sourozencích (3 telefony mi přišly jako podlý dar, jako pojistka, že Helena zůstane spokojeně tam, kde je) a spoléhá, že se emoce dostaví s našimi vlastními vzpomínkami. Nemáte-li nač vzpomínat, je to problém, ale mne závěr, kdy si i zástupkyně mladé generace uvědomí, oč s tím starým barákem přichází, regulérně dojal. 80% (22.11.2011)