StaryMech

Ze života středostavovského hmyzu v Rakousku: začít den na povel budíku - vyčistit si zuby - nazout boty bez poskvrny - v práci obstát na výbornou - vyměnit pár papírků za nějaké zboží - zajet s autem do myčky - zbavit se dalších papírků - naplnit ledničku - nakrmit rybičky - nabrat dech u telky... Teprve na stará kolena do důsledků chápu děsivou pravdivost debutu nejvýznamnějšího rakouského režiséra současnosti, který si osobuje nárok hrát úlohu svědomí národa a celého Západu. Jeho poutníci do "sedmého světadílu" se obklopili věcmi a žijí rituály s nimi spjatými. Ani jejich spektakulární ničení v závěru filmu, korunované spláchnutím úspor do kanálu, je od nich neosvobodí - jen potvrdí jejich závislost. Film je o to nepříjemnější, když ho sledujete s vědomím, že svědčí i o vás.

Nevím, zda mám "Poslední rozkaz" chápat jako ironickou komedii (což doporučuje jistý kritik), nebo dementně romantickou báchorku rámovanou satirickým pohledem do zákulisí Hollywoodu (k čemuž tíhnu). Každopádně je film působivě vypravený a režírovaný a lepšího herce v hlavní roli si nedovedu představit. Sternberg prý napsal scénář podle námětu Lajose Bira, který historku o někdejším carském generálovi, nyní živořícím v hollywoodském komparsu, pochytil od Ernsta Lubitsche. Dotyčný veterán se má dokonce v "Posledním rozkazu" vyskytovat osobně, ovšem těžko říct kdy a kde. Představuji si, jak krásně by se příběh četl, kdyby se ho ujal třeba takový Leo Perutz - ten by taky určitě vymyslel lepší závěrečnou pointu.

Na trochu polopatické, ale citlivě podané črtě dospívání mi nesedl závěr - šokující vpád násilí do měšťáckého hnízda, v novém tisíciletí bližší Americe než Fassbinderovi. Na rozdíl od Hanekeho, kterého řada recenzentů právem zmiňuje, Hausnerová prokazuje smysl pro jemný minimalistický humor.

Minimalistické cvičení prstokladu s atmosférou, která by se dala krájet, a závěrem, z něhož jsem rozpačitý; mám mlhavý dojem, že navzdory celkovému ladění by mohl být chápán i jako symbolický únik z toho pozemského peklíčka. Odkazy na slavné předchůdce (Hitchcock, Kubrick, Lynch, Polanski, snad Raimi?) mě na rozdíl od většiny kritiků nepohoršují. Co se týče srovnání s jinými režisérčinými díly, zcela souhlasím s JitkouCardovou.

Úvodní záběry vzbuzují dojem, že začíná něco jako poloamatérské romantické porno; podobná očekávání se naplní jen zčásti. Americký ztracenec, jehož neuvěřitelné příhody v exilu sledujeme, musel být režisérovi velmi sympatický, když ho nechal v tom kolotoči násilí, laciné sentimentality, pouťových obrazů zbídačeného mexického venkova a nudných žvástů přežít takřka do konce.

Spíš než příběh k spoluprožívání nebo ryzí dokument nabízí režisér plakátově podaný společenskokritický komentář s otravným voiceoverem (vlastním a spoluscénáristy Pietrangeliho); své neherce přitom vede jako v opeře - samý křik a hurónský smích. Výborná je kresba prostředí a kamera. Film prý Visconti, kterému asistovali Rosi a Zeffirelli, dokončil jen díky tomu, že prodal pár matčiných klenotů a byt v Římě. Úplně zkrátka ale nepřišel: z Aci Trezzy si přivedl domů jednoho z hochů, kterého zaměstnal jako komorníka. Někteří kritici upozornili na zvláštní rozpor mezi zjevným záměrem zostudit kapitalistický systém a postojem sympatického hlavního hrdiny, který tento systém obžalovává, ale přivede sebe i celou rodinu do neštěstí snahou se do něho začlenit.

Rozdíl mezi přímočarým osvětově-akčním představením "Hořící Mississippi" a jednoznačným vrcholem Parkerovy tvorby, psychologicky i sociologicky zajímavým "Ptáčkem", napovídá už onen dramatický přívlastek v názvu prvního snímku. Některé americké kritiky navíc pohoršil způsob, jakým jeho tvůrci naložili s dějinnou skutečností. V první řadě pomlčeli o aktivitě místních černochů a předvedli je jako víceméně němé, pasivní oběti, aby o to víc vyzdvihli úlohu FBI v případu; v druhé látku přizdobili řadou kosmetických úprav. Klíčovou informaci o uložení těl obětí agenti kupříkladu nezískali od uvědomělé místní ženy (fiktivní postava, která ve filmu představuje středobod příběhu a jeho mravního vyznění), nýbrž od anonymního občana za odměnu ve výši 30 tisíc dolarů. Charismatický černý agent v závěru? - Hoover by tehdy mezi svými hochy sotva strpěl podobné faux pas - atd. atd. Naštěstí máme v "Hořící Mississippi" Hackmana, díky němuž je pořád nač se dívat.

Z průměrné zábavní hloupůstky s občasnými náběhy na společenskou satiru pro mě trčí tři parádní taneční čísla. Astairovy výstupy si lze vychutnat tím spíš, že mu při nich není vidět do tváře.

"Veselý rozvod" přes kopírák - naštěstí je tu navíc Berlinova hudba. Tancuje a stepuje se na nejvyšší úrovni, na chytlavé "Cheek to Cheek" nezapomenu hlavně díky tomu pštrosímu peří na Rogersové.

Myslím, že podstatu věci nejlépe vystihla denulik. Pokud se k "Veselé rozvedené" (tehdejší cenzuře se prý zdálo, že původní název "Veselý rozvod" by mohl ohrozit mravní integritu americké společnosti) někdy vrátím, bude to jen pro taneční čísla "Night and Day" a dvanáctiminutové "The Continental".