StaryMech

Skvělý první příběh Tavianiové sestavili ze tří (?) Pirandellových povídek (z nichž "Směješ se" vyšla česky mezi válkami) a do hlavní úlohy obsadili Antonia Albaneseho, který mi znovu připomněl, co lze slyšet od nejednoho režiséra, totiž že pilířem filmového díla je tvář a řeč těla herce. O to větší zklamání mi připravil druhý dvojpříběh : přiměřené zpracování krátkého a účinného "Únosu" (rovněž k mání v českém překladu) tvůrci zarámovali do nadbytečné aktualizace. Škoda že namísto ní nezfilmovali nějakou další Pirandellovu drobnokresbu.

Satira sice jedovatá, ale - zvlášť v první polovině - nepříliš zábavná. Řekl bych, že De Sicovi a Zavattinimu šlo mnohem lépe dojímat osudy chudáků na dně než vysmívat se těm nahoře.

Tvůrci hrnou na diváka jeden nesmysl za druhým, ale prokládají je vtípky konverzačními, situačními i filmařskými ; hlavně díky těm posledním mě film vcelku bavil. Nejvíc rozplétáním upleteného, Clivem u zubaře a ve svatostánku uctívačů (germánského ?) slunce, padlým a zjizveným skoroandělem Abbottem... Jako by se vyčerpal sekvencí v Albert Hall, v závěru dojde Alfrédu Velikému (JENNI si ho na rozdíl ode mě ve filmu všiml) vtip i napětí. Do "39 stupňů" daleko, předělávka po dvaadvaceti letech není lepší.

Šikovně provedený strašoun na nesčetněkrát použitém půdorysu, s přídavkem kulturní historie a psychologie : plamen svíce a Bible proti starší a mocnější temnotě lesa, jedinec v chapadlech mravů. Dobře vybraní a vedení herci, mimořádné obrazy, hudební doprovod, který mi lezl na nervy v dobrém i zlém. Zklamán by mohl být, kdo čekal víc.

Truffautovo druhé celovečerní vyprávění o ranách života v sobě má víc nápaditosti a svěžesti než pět jeho amerických vzorů dohromady (nemluvě o Marii Dubois) - a stačí mu na to jednaosmdesát minut.

"Ženu odvedle", natočenou po nemastném neslaném "Poslední metru" a před labutím štěbetáním "Konečně neděle !", považuji za nejlepší film Truffautova pozdního období. Prostý, přehledný, působivý příběh ; romantismus nalomený shovívavou ironií ; Delerue v nadprůměrně formě ; zranitelný Depardieu daleko od pozdějších nadživotních karikatur sebe sama. A konec zahradní slavnosti neméně vzrušující než v "Aligátorovi".

Na této velefrancouzské kronice citové výchovy lze lecos obdivovat, ale měšťácká přejemnělost a literárnost až proustovská z ní dělá záležitost vyžadující pevné nervy. Věřím, že z našinců nejsem jediný, kdo si průběžně nadarmo lámal hlavu otázkou, čím vlastně mamánek Claude neboli Kontinent neboli Henri-Pierre ta dvě děvčata okouzlil.

Svojí poctou divadlu, doma oceněnou deseti z celkem dvanácti Césarů, mě Truffaut kdysi poprvé nemile překvapil. Nedávno jsem film zhlédl znovu a viděl totéž co tehdy : mělký a klišovitý obraz doby a jejích lidí, mělký milostný motiv, dílo málo vzrušivé, vleklé, uhlazené do podoby, která jednomu z velkých ke cti neslouží.

Po půlhodině dobových tlachů a skopičin a několika minutách světové války se naplno rozjede příběh o přátelství dvou mužů a životě obou s ženou-motýlem v čase velkých změn. Myslím, že Truffautovo nadšení Rochém bylo věcí osobního vkusu, ale necítím potřebu zpochybňovat názor, že "Jules a Jim" je jedním z nejzajímavějších a nejvlivnějších francouzských filmů své doby. Teprve napodruhé, po řadě let, jsem zjistil, že patos, který mi poprvé tolik vadil, tvůrci často podemílají jemnou ironií : dvojice přátel se přirovnává k Donu Quijotovi a Sanchovi Panzovi, jejich láska ke Catherine se zrodí ze zaujetí módním uměleckým dílem (jehož úsměv mimochodem v závěru ohlašuje smrt), oslava bohémské svobody zároveň poukazuje na její neudržitelnost... S vděkem jsem se nechal slavnou kritičkou poučit o tom, že "Jules a Jim" má blízko k F.S.Fitzgeraldovi, rovněž od ní mám drb na okraj : žena, která Rochému posloužila jako vzor pro jeho Zeldu, ve skutečnosti spisovatele přežila a mimo jiné přeložila do němčiny "Lolitu". Podnětné nápady jsem našel v příspěvcích MATTYHO, SPORTOVCE, RADKA, NORIAKI, TRIPLE H, SANDIEGA, LEHKOŽIVKY a DANK011.

Poselství "Vražedkyně Nie Yinniang" je chvályhodné a věčně aktuální, Houův sloh neztratil nic ze své osobitosti, z mlhy se tyčící horstva i v domácích zákoutích povlávající tkaniny berou dech (Lee Ping Bin snad poprvé v klasickém formátu ?) a kritici nešetří chválou. Jakožto západní nezasvěcenec jsem se ani po druhém zhlédnutí nezbavil pochybností o tom, že dílo je skutečně tak hluboké, jak si lze leckde přečíst, a rovněž mě mrzí, že se režisér Houova založení neobešel bez akčně snímaných bojových umění, takřka komiksové titulní postavy s tváří fotomodelky a takřka westernového závěru.