StaryMech

Úvod slibuje příjemný thriller, nebo snad - díky postavě autistického dítěte - i něco víc, ale jediné, čeho se dočkáme, je preludování na klávesnici žánrových klišé. V děravém scénáři se přitom ignoruje mnohé z toho, co víme o zákonech fyziky, psychologii člověka a instinktech šelmy ; té autoři vnutili zchátralý čich, talent na vyrážení dveří a smolařský osud být v koncovkách vždy o chlup pozadu za svými protihráči. Být poctivější, o polovinu kratší a bohatší o závěrečnou pointu, mohl by se Brooksův snímek zařadit po bok povídkových miniatur takového Henryho Slesara, případně lepších televizních seriálů téhož žánru. Takto mě potěšil jen z Blakea vypůjčeným názvem a záběry šelmí nádhery korzující pod šachtou na prádlo.

Cooperův romantismus, nepříliš čtivý, v dvojrozměrné, zato širokoúhlé úpravě pro sentimentální odrůdu spotřebitele naší doby. Pod dozorem Michaela Manna se mírně zplošťovalo, erotizovalo (Sokolí oko se zapomněl a podlehl kouzlu druhého pohlaví, a tak na Uncase namísto přiměřenější míšenky zbyla blonďatá sestra), zrychlovalo a lakovalo : podívaná na hvozdy bez konce, místy zkrápěné krví přibližně v souladu s dějinami, zjemňované dvojprofilem krásného páru, přitvrzované jizvami Wese Studiho (Magua nad všechny ostatní!), násobené smyčci, žesti a tympány Trevora Jonese .... V nevýznamné roli francouzského markýze významný francouzský režisér Patrice Chéreau.

Hooperova dvojdílná televizní verze Kingovy variace na Nosferata má všechny nejčastější slabiny průměrných a podprůměrných ukázek žánru počínaje klišovitostí a nepravděpodobností příběhu (nad guatemalskou douškou, zbytečně předznamenanou už v prologu, lze leda nevěřícně kroutit hlavou) a konče podřadnými metodami zvyšování napětí, jako je toliko scénáristickými potřebami poháněné iracionální jednání postav nebo umělé brždění děje. Nečetné klady díla vidím v pomalu rozvíjené první části, tuatamnímu záblesku "lvího spáru" autora "Texaského masakru motorovou pilou" (třeba v onom chlapečkově ťuky ťuk na okénko) a v průběžně uspokojivé hudbě.

Po všech stránkách, ale zejména co do napětí a výtvarnosti prvotřídní ukázka autorského slasheru (zhruba v polovině se nadobro vyklube černá komedie) strčí do kapsy většinu pozdější produkce včetně leckterého kousku uznaného Mistra Daria Argenta. Kultovní zboží a klasika zároveň.

Silný zážitek, který lze ještě umocnit zhlédnutím dokumentu Nicolase Philiberta "Návrat do Normandie". Alliova slitina kulturněhistorické studie doby a místa se sondou do trápené duše jedince ani na chvíli neopustí půdu ryzího realismu, prostého módních stylizací a efektů. Zvláštní přitažlivost dílu dodává účast neherců - krajanů (v některých případech snad i potomků ?) ztvárněných postav.

Takřka půltřetí hodiny je i s účastí velkého Alberta zhruba o hodinu víc, než by si tato kostýmní italokomedie zasluhovala. Nadprůměrná je výprava, zábava jen tu a tam ; v kontextu režisérovy tvorby (kterou znám jen ve zlomcích) průměr.

Režisérku někteří kritici pochválili za vysokou formální úroveň a apolitičnost. To první lze přijmout s výhradami vůči nadbytečné nervnosti kamery a střihu a vůči lacinosti - naštěstí nečetných - pokusů diváka dojmout ; to druhé je nesmysl. Film, který odhlíží od podstaty irácké války, Američany portrétuje jako (pravda psychotické) zachránce a Iráčany jako nebezpečné siluety v krajině, kladoucí zákeřné nástrahy a občas přitom zneužívající i krajanů, je politický až hanba - rozuměj neokolonialistický. Navíc je, tak jako mnoho válečných filmů naší doby, očividně fascinován násilím, které obžalovává. Psychologicky prohloubený Ramboland.