StaryMech

Chvílemi i nakonec jsem si říkal: scházelo málo a místo žalozpěvu nad zánikem starého dobrého Divokého západu (rozumějme toho v představách Hollywoodu) jsme dostali škodolibý rozklad žánrových vzorečků a zprávu o údělu ženy v područí mužů s principy, rovněji řečeno bambulů v zajetí báchorek o mužnosti, cti a svobodě. Divočina, jíž vede napínavá honička, je přitažlivá stejně jako Gena Rowlandsová zamlada, Lathropova kamera a Goldsmithova hudba.

V Hawksově filmu je určitě ob tu chvíli čemu se usmát, aspoň jen tak pod fousy. Klobouk dolů před šimpanzicí Esther; zato při některých výstupech lidí (v první řadě tom Grantově s mučednickým kůlem) jsem nevěděl kam s očima. Opačné reakce ve zdejších příspěvcích mě upřímně překvapily.

Majstrštyk, o němž básní houf kritiků, jsem neviděl - jen nadprůměrnou, pro svého tvůrce typickou míchanici poutavého děje a žánrových klišé, dobře režírovaných akčních výstupů a občas nevkusného sentimentu a humoru, okázalých autorských prohlášení a nezodpovězených otázek... Monument Valley zas jednou triumfuje pod blankytem s beránky, Wayneův mravní makeup, v průběhu filmu nebývale pošramocený, scénárista nakonec dá jakžtakž do pořádku. Čekal někdo něco jiného?

Průnik romantické veselohry a detektivního thrilleru s hitchcockovskými prvky a často chytrými a svěžími promluvami. Věkový rozdíl dvojice je ovšem na pováženou. Někde jsem vyčetl zdůvodnění oné přiblblé scény ve sprše: šaty prý měly skrýt šedesátku na Grantově krku.

Detmersová s tváří a tělem ženy snů přesvědčivě zvládá svou postavu se vším všudy včetně orgasmu - řekl bych ale, že je jí ve filmu přespříliš a že po ní režisér nemusel chtít úplně všecko, co mu připadalo vhodné nám ukázat. U Bellocchia jsem si zvykl na formálně i obsahově nadprůměrná díla svazující osobní osudy s přemety dějin, tady se mi to druhé zdálo spíš jako kulisa. Závěr jsem asi nepochopil; režisér, jak píše DIONYSOS, určitě viní svoji dobu (včetně sebe samého?) a hrdinka má jeho sympatie, nicméně přirovnat ji k Antigoně... Nevím nevím.

Dobře natočená, ničím výjimečná gangsterka se špetkami suchého britského humoru v dialozích a (nechtěně?) v akčním závěru.

Děsný život uprostřed malebných hor. Příběh má povahu společenskokritického dokumentu; v hraném filmu bych uvítal víc překvapivých okamžiků a/nebo zajímavější povahokresbu. V jedné z vedlejších rolí sám režisér.

Ve škole černofilmu by tenhle kousek dostal dozajista jedničku. Sestava následujících flashbacků se po formální stránce kupodivu takřka vyrovná znamenitému prologu. Hemingwayova povídka Siodmakovi posloužila jen jako odrazový můstek pro vyprávění, ve kterém scénáristé (včetně v titulcích neuvedeného Richarda Brookse a Johna Hustona) rozvinuli události autorovi předlohy lhostejné. Hemingwayovský ledovec tím pochopitelně vzal zasvé.

Beckerova poklona jeho obdivované matce, majitelce módního salonu. Děj je veden jistou rukou, ale víc než plytké postavy, které se režisér snaží vtisknout do kadlubu osudově romantického vztahu, přesvědčuje kresba prostředí. Kritici připomínají, že Becker kdysi asistoval Renoirovi.

Ashby použil trojici plebejců z řad amerického vojenského námořnictva, aby se vyjádřil k poměrům ve vlasti, za niž nestojí za to zemřít. Towneův scénář vede výborné herce k tomu, aby působili přirozeně a místy silně dojímali; angličtina se tu - jak jinak - jeví jako jazyk schopný povznést se nad iluze některých vzdělanců.