Dvě Angličanky a kontinent

Pátrání po zdrojích modernity a postmodernity zavedlo v tomto případě Truffauta do atmosféry fin de siecle. Kupodivu problémy mužů a žen, zejména mladých, přes korzet dobových komplikací a konvencí, přísných zejména k něžnějšímu pohlaví, zůstaly a zůstávají tytéž. Neméně zajímavá je konfrontace dvou blízkých a přece stále rivalských optik: žabožroutí a johnbullovské. Oproti do zhruba stejné doby stylizovanému JULESOVI A JIMOVI je tady svět hlavních hrdinů prostší, vyrovnanější a více sílu a chuť do života dávající. Psychologie hlavních postav se mi zdají být propracovanější a obdobně bych smýšlel i o zasazení do dobového rámce. Zkrátka: I tady se Truffaut a Léaud dotkli nezpochybnitelného úspěchu a nadčasovosti. (02.12.2007)

Diskutovali ste už niekedy počas svojho života ohľadom „polygamie”, poprípade ste o nej už začuli vo voľaktorej z televízií, alebo čítali o tom niekde v novinách, či povedzme v knihách? Skúste o tom následne trochu viacej porozmýšľať, či vám to náhodou niečo práve nehovorí, a keď ani nie, tak kľudne čítajte smelo ďalej : Opakom polygamie je „monogamia”, ktorej by sme snáď všetci chceli byť neoddeliteľnou súčasťou, pričom v tomto prípade sa toho vôbec nedočkáme, nakoľko tu väčšinou prekvitala sama „polygýnia”, ktorá je v podstate priamou podmnožinou mnohoženstva. Skrátka, zhrnúť by sa to dalo aj takýmto, priam vycibreným spôsobom: „Protagonista síce nemal uzatvorených viacero manželských zväzkov, za to ale mal viac ženských partneriek”. No, súčasne tiež podotýkam i to, že aj jedna z protagonistiek je na tom podobne, čiže pre zmenu sa na ňu vzťahoval pojem „polyandria”, čo sa dá zhruba vysvetliť asi tak, že mala vzťahy s viacerými mužskými partnermi, a teraz aby sa v tom potenciálny divák nielenže poriadne nestratil, ale trebárs aby ho to zároveň i neodradilo od sledovania tohto počinu, čo mu to ten progresívny a mimoriadne talentovaný režisér, počas vyše dvoch hodín, priamo na podnos naservíroval, ktorý sa mimochodom volá François Truffaut. Nie, nemusíte sa báť, a ani taktiež vám nehrozí žiadna ujma na zdraví, i keď určite mám rozporuplné pocity nielen z jeho správania... Samozrejme, že nesmel chýbať ani režisérov dvorný herec Jean-Pierre Léaud, ktorý sa úplne neodprostil od svojej ikonickej postavy Antoina Doinela, aby ho dokonca ešte i prekonal v tom, ako si nadštandardne vybrúsil svoj „libertínsky charakter”, ktorého tvary sú miestami až neuveriteľné, ale zrejme tieto metódy boli na začiatku 20. storočia, stále v móde, kedy sa zrovna odohráva tento popretkávaný príbeh plný emócií. Áno, a módou sa to v tomto retro snímku len tak ligoce, totiž tie dobové kostýmy a autentická výprava, čoraz intenzívnejšie pridávali na pozoruhodnej atmosfére, ktorá si ma celkovo získala. Tie dve anglické dievčatá v titule tejto truffautovskej drámy, reprezentujú sestry Ann a Muriel Brownové, bývajúce vo Walese, zatiaľ čo pokračujúci kontinent je zase - prezývaný francúzsky dandy, menom Claude Roc. O pár riadkov vyššie som už vlastne naznačil, že sa to tu len tak hemžilo samými citovými vzťahmi, pritom nebudem bližšie špecifikovať to, kto mal najväčší záujem na tom, dať toho muža a tú ženu - na úvod dohromady, bola to totiž jedna zo sestier, a to je hlavným spúšťačom nasledujúcich udalostí, ktoré ma nešetrili, keďže každou ďalšou scénou, sa prehlbovalo toto dianie na plátne, a to inak vyzeralo tak, ako by ho namaľoval nejaký šikovný maliar, t.j. Nestor Almendros, ktorý pomerne často vytváral fascinujúcu kompozíciu obrazu, čo je po spojení samotného scenára, réžie a obsadenia, a predchádzajúcich, spomenutých vlastností, absolútne atypickým zážitkom pre diváka, ktorý sa bude teteliť blahom! (08.12.2022)

Absolutní dokonalost v Truffautově podání. Román v dopisech převedený na celuloidový pás, jenž se značí dokonalou gradací, dokonalým vypravěčem a dokonalými představiteli, které podporuje dokonalý scénář. Nemám slov a mohu jen konstatovat, že mě tento kousek naprosto složil. Milostný trojúhelník, který přináší do lidské /divácké-čtenářské/ mysli neskutečné množství otázek a úvah hodných zamyšlení. Klobouk dolů Mistře.... (16.03.2005)

Jak to, že tento film ke mně došel až teď? Nejspíš to bude tím podivným názvem Les deux anglaises et le kontinent evokující špíš komedii než takovéhle  festovní drama. François Truffaut využil a vytěžil obě knihy, v nichž Henri-Pierre Roché ve stáří (Jules et Jim napsal ve svých 74 letech a tato je ještě pozdější) reflektuje  svůj život v čerstvém období umělecké moderny. Tím, že se Truffaut vrací spolu s ním do minulosti, toto minulé aktualizuje a jistým zpúsobem nadřazuje budoucímu. Na rozdíl od dneška, si tu milenci kladou překážky. Nejde tu ještě o "každá s každým", to je možné teprve po překonání překážek, které si milenci sami kladou prostřednictvím jiných. - Zemi tvoří pevná půda a oceán, Anna a Muriel; Claude chce do sebe pojmout celou zemi a zjišťuje, že to není možné. (26.10.2023)

Ačkoliv jsem Truffautovo vedení herců u jiných filmů kvitoval jako příjemnou změnu, tak ve Dvou Angličankách mi herectví Jean-Pierre Léuda ustavičně kazilo celý film. Jeho věčně kamenný, nezaujatý a hlavně chorobně nezajímavý výraz mi vytvořil natolik velký odstup od jeho postavy, že jsem v podstatě o jeho osudy záhy ztratil jakýkoliv zájem. Taktéž chápu, že filmový vypravěč je úlitba literární předloze, ale jeho neustálá vševysvětlující přítomnost mi znemožňovala jakoukoliv účast na filmu. Myslím, že trochu té vstřícnosti a srdečnosti by nikoho do příště nezabilo. (25.04.2008)